Bádensko-Württembersko leží daleko na jihozápadě Německa, pod "jitrnicovým rovníkem" (Weißwurstäquator) a převládají v něm dvě, co do charakteru naprosto neslučitelné, národnosti: Švábové, o nichž se tvrdí že jsou potomky Skotů, kteří byli ze své vlasti vyhnáni pro přílišnou lakotu a z Bádeňáků, o kterých se naopak Švábové domnívají, že jsou to nesvéprávní ožralkové, načichlí Francií, kteří se nesmí dostat do zodpovědné pozice, kde by mohli popustit uzdu své marnotratnosti. Oba kmeny se shodnou jedině na tom, že nemají nic společného s Bavory, jenž všude mimo Bavorsko platí za zálesní burany.

Náčrt situace v BaWü:

Nadvláda Švábů nad námi bádenskými je citelná a popírá-li ji kdo, je to určitě Šváb. Nicméně ji našinec toleruje, protože hospodářství na jihu Německa celkem funguje, rozhodně si obyvatelé dosud mohli stěžovat o poznání méně než obyvatelé severu. Proto se už od války bádensko-württemberská CDU (křesťanští demokraté) mohli spolehnout na svůj status tzv. "Besenstielpartei", čímž je míněno, že kdyby uklízečky zapoměly na podiu kandidátů CDU smeták, bude i on zvolen do vlády.

Dlouhými lety nepřetržitého vládnutí vznikly pevné svazky mezi politikou a industrií, církvemi, ba i se značně ochočenými nevládními organizacemi. Nad tímto quasimafiósním pletivem, lidově zvaným Maultaschen-connection (analogie k Pizza-connection) se obyvatelé zpravidla pozastavovali s humorem, protože proti mafii, pokud je moudrá, hledí si svého a zajišťuje zemi dostatečnou prosperitu, nemůže žádný soudný Šváb ani Bádeňák nic namítat – snad s vyjímkou nečetných puntíčkářů, určitě přivandrovalých to závistivců ze severu.

Následkem bylo, že sociální demokraté na jihu poněkud odumřeli v neutuchající opozici. Jejich kandidáti bývají bezbarví a nemají v podstatě čím oponovat, leda tím, že oni sami mají špatné konexe k průmyslu. Dalším následkem ovšem je, že CDU nám zpychla a v posledních volbách nebyl zvolen smeták, nýbž Günther Oettinger, kterého mnozí považují za horší alternativu. Dodnes o něm kolují trapná videa na Youtube: "Oettinger spricht englisch"

Musel být odsunut coby komisař do Bruselu a na jeho místo byl dosazen Stefan Mappus, jehož slovní projev alespoň nenutká současně k smíchu i pláči. Dosud nebyl zvolen lidem a je docela dobře možné, že ho ani v březnu nikdo nezvolí, neboť po svých předchůdcích zdědil problém, o kterém sám donedávna neměl ani tušení: Stuttgartské nádraží.

Projekt Stuttgart 21 ("S21" má v Google přes 6 miliónů odkazů):

Před patnácti lety bylo rozhodnuto, že hlavní nádraží bude zbouráno a nahrazeno modením, podzemním nádražím a že celá trať napříč Stuttgartem bude rovněž zakopána pod zem a tak se ve městě uvolní 100 ha stavební plochy. Plány se po patnáct let válely v komunálních prostorách a mohl je posoudit každý, kdo o nich věděl, kdo věděl, jak si k nim sjednat přístup a uměl je interpretovat – tedy kromě několika znalců téměř nikdo. Krom několika zarputilců nikdo neprotestoval. Letos nastal rok, kdy se plány měly uskutečnit a bylo dáno veřejně ve známost, že na podzim se začne bourat nádraží. Došlo k prvním protestům a obyvatelstvo si teprve teď uvědomilo, o jaké veledílo se jedná. Zemská vláda, dosud nezvyklá čelit protestům, se ohradila, že věc je jaksi už dávno rozhodnutá a že se nedá od několika křiklounů zviklat.

Protesty se značně rozrostly, ale zůstávaly na kultivované úrovni. Stuttgartští policisté se demonstrantům omlouvali, že, i proti vlastnímu přesvědčení, je musí zahnat či drobet pozatýkat a vše probíhalo v klidu a pořádku. Pak vláda udělala osudnou chybu – přizvala vodní děla z jiných měst, černé těžkooděnce a dala rázně zakročit proti demonstrantům, kteří přišli hájit stromy v parku proti pokácení. Jak se později ukázalo, nebyla pravda, že demonstranti byli lotři, kteří by házeli na policii kamením, nýbrž spořádaní občané, kteří si jen nepřáli, aby se začalo kácením dvěstěletých platanů pro tolik zpochybňovaný projekt. Bylo několik raněných – vodní dělo totiž může vyrazit člověku oko. Hřmění následovné mediální bouře bylo slyšet až v Berlíně.

Až podsud by to nebylo nic zvláštního.Demonstruje se pořád, Němci bývají velmi hákliví na své stromy, oči a zvláště Švábové na své peníze, zejména v době krize, kdy není na školsví, na kulturu, na zdravotnoctví ani na penze - jen na nějaký pitomý tunely…

Jenže teď se stalo cosi neslýchaného, něco, čeho v Německu ješte nikdy nebylo:

Zemské vládě, v obavách o brzké volby, nezbylo, než se s protestujícím občanským sdružením dohodnout, že celý projekt bude dočasně pozastaven a že všechny argumenty se budou veřejně projednávat. Bez potíží se shodli na mediátorovi, na ostříleném bývalém generálním sekretáři CDU, Heinerovi Geißlerovi. Svého času býval velmi kousavým generálním sekretářem a svými výroky se trefoval protivníkům přesně do brzlíku, ale nikdy ne pod pás, pročež se dnes i jeho bývalí nepřátelé shodují na tom, že patří mezi nejslušnější politiky vůbec - čili skvělej dědek. A tento moudrý pán vedl celý měsíc dikusní marathon, kde se po desítky hodin projednávaly suchopárné detaily geologického podkladu, průměrné ceny za kubický metr tunelu, ochrana minerálních pramenů a osud vzácných brouků. Vše se přenášelo live v televizi a je k shlédnutí též v internetu (desítky hodin hnidopišských rozborů).

Oproti veškerému očekávání se vysílání stalo hitem, zejména v kraji, ale i v celém Německu. Sledovaností předčí telenovely, (1,5 milióny) a proslulí televizní entertaineři jsou očividně břídilové proti osmdesátiletému miláčkovi publika, který neúprosně trvá na tom, aby se diskutující drželi pravidel a odmítá cokoliv pochopit, dokud se dámy a pánové nevyjádří naprosto jednoznačně a srozumitelně.

Na obrazovce bylo lze shlédnout v akci známé i méně známe eminence, o jejichž funkci jsme měli jen mlhavé tušení - a pana Geißlera, jak je svým suchým humoren naleptává a rozhání tu slovní mlhu, ve kterou se snaží halit. Obdobně přísně dovede zakročit proti oponentům projektu, kteří slůvkem jen zavadí o čest protivníka nebo se odváží, skákat mu do řeči.

Výsledek mediace, sledován s nemenším napětím než volba papeže, byl vynesen v úterý 30.11.

Myslím, že českým čtenářům může být celkem fuk, že nádraží má být přesunuto do podzemí, ač s podstatnými změnami, že dráha musí předem prokázat, zda nové nádraží bude přínosem pro cestující, že stromy se už kácet nesmí a že město musí zaručit, že uvolněné pozemky nepadnou do chřtánu spekulantům (čímž byly krutě zmařeny plány některých vlivných zastánců S21).

Za důležitější považuji něco jiného, a proto tento proces vytlačil ze zpráv i obavy z Al-Káidy:

Ukázalo se, že:

- lidé vyžadují, aby byli zasvěceni do detailů politických rozhodnutí (například kam jdou prachy, a to přesně).
- občané jsou schopni a ochotni sledovat jakkoliv suchopárné souvislosti, pokud jsou srozumitelně vysvětlovány. O zprostředkované, medii zjednodušené tlachy už není zájem, poněvač nejsme blbouni.
- zástupci občanských fór dovedou diskutovat velmi ukázněně a na vysoké úrovni
- vrchnost dovede překonat svou arroganci, je-li k tomu donucena. Lze dosvědčit, že po krátkém potýrání je s mnohými dokonce kloudná řeč. Pan Mappus, chválou na adresu svých protivníků nešetře, dokonce rozhodl, že vláda převezme náklady za dobrozdání, zadaná jejími odpůrci. Což je více než fér.

Všeobecně se má za to, že proces je nezvratný a že politika v Německu se zásadně změní, protože lid teď už nestrpí, aby se s ním jednalo jako s volem.

Sám jsem si na sobě všiml prvních příznaků, když jsem teď zaslechl některé postoje činitelů z dálného Berlína, kterým to ještě nedošlo: plky kusé a nediferencované – jako za starých časů (t.j. před měsícem). Připadly mi najednou, jako by neměly budoucnost. Doufejme.

A vůbec nejhoší na tom je, že za to musíme být vděčni ausgerechnet těm Švábům ...