Binární situace
V životě každého z nás se dnes a denně vyskytují situace, kdy se rozhodujeme v modu ano/ne. Koupím/nekoupím, udělám/neudělám, pošlu/nepošlu, odpovím/neodpovím…atd. To je binární model. Zdánlivě žádná věda. Záleží však na kontextu, do kterého tento binární model promítneme.
Jak moc árijští jsou Češi?
Nemohu si pomoci, ale musím se přiznat, že ve mně veřejné debaty v Česku začaly vyvolávat jistý reflex. Tento reflex se projevuje zejména neodkladnou potřebou ptát se, jak moc árijští jsou Češi. Reflex se dostavuje především při poslechu sladkobolných žalmů z úst některých politických protagonistů, kteří z jakýchkoliv a především zištných důvodů, s oblibou hovoří o „nebezpečí“, které na nás číhá kdesi na pomezí práva a historie. Před druhým kolem prezidentských voleb zdá se neodkladná potřeba ještě neodkladnější.
Luxus amnézie a brutalita amnestie.
V české společnosti se kdysi, díky dobrému vojáku Švejkovi, ujalo rčení: to chce klid. Jsou však chvíle, kdy je zůstat v klidu takřka vyloučené. Taková chvíle nastala nedávno, kdy prezident republiky, třebaže dle Ústavy jen podmíněně odpovědný, vyhlásil plošnou amnestii a abolici.
Prostřeno aneb jak se vaří po Česku
Předně je třeba poděkovat televizi Prima. To ona replikovala zahraniční pořad, ve kterém se sejde pět neznámých osob z jednoho regionu, aby si navzájem za účasti všudypřítomných kamer představili své kulinářské dovednosti. Na německé televizní stanici VOX, kde je tento pořad rovněž doma, se při této příležitosti prezentují obdivuhodné a někdy až profesionální kuchařské výkony. To ovšem nelze říct o domácím poradu. Nevím, zda tvůrci této místy kruté reality show měli v úmyslu kromě zvrácené podívané i něco jiného, nicméně povedla se jim zajímavá sociologická studie do nitra určité společenské vrstvy, kterou lze sběrným pojmem laicky nazvat: průměrná česká domácnost.
Na rozdíl od německé varianty, kdy se jedinci opravdu dobře baví, recepty jsou inspirativní, suroviny velice kvalitní a hodnotící komentáře jsou vyřknuté s nutnou dávkou nadhledu a humoru, v českém pojetí vyznívá tato show jako nemilosrdná prohlídka nezdravého životního stylu s nepřátelským, ba někdy až krutým hodnocením ostatních soutěžících. K tomuto hodnocení dochází, přirozeně, bez jakékoliv sebereflexe. Pořad zároveň poskytuje odpovědi i na řadu volně souvisejících otázek jako: proč máme nechvalné prvenství v karcinomu tlustého střeva či proč se snadno a bez reptání spokojíme s tím, co se nám předkládá, zda je to jídlo, služba nebo zákon.
Potvrzuje se, že když nemám žádnou zkušenost, nemám s čím srovnávat, když se nechci o věcech víc dozvědět a nezajímám se o svoje okolí, tak se i topinka s lečem může prezentovat jako delikatesa. Odpor k neznámému a nepoznanému se v pořadu projevuje standardním odmítáním všeho. Kapary? No to vůbec nejím. Mascarpone? Hm, to je nějaké španělské jídlo, nebo? Z této nejistoty a nepoznání pravděpodobně pramení i neurvalá kritičnost, kterou se účastníci kulinářského pořadu navzájem častují. Povrchní nebo spíše povrchový přístup zřejmě nesnese pohled do zrcadla. Hlava by se z něj možná zatočila. Takhle je to divák, kdo místy nestačí vrtět hlavou.
Nedostatek kritického myšlení – prosím, nezaměňovat s permanentním kritizováním a paušalizováním! - je patrný i při konzumaci veřejných politik. Vaření zákonů a veřejných politik, či reforem trpí stejnými neduhy jako příprava pokrmů v české reality show. Suroviny z levného supermarketu, špatný recept, povrchní znalost technologie, nedostatek praxe jsou zaručeným receptem pro vznik podivné kejdy, jejíž pozření dá zabrat i odolnějším jedincům. Navíc, když se kuchaři nestřídají a nejsou ochotni cokoliv změnit – pokud možno k lepšímu -, nelze se pak divit, že výsledek jejich „umění“ vyvolá celonárodní kocovinu. V horším případě lze mluvit o verbálním průjmu nebo intelektuální zácpě. Za znecitlivění průchodnosti střev si každý může sám nedostatkem zbytkové stravy. V případě společnosti hovořme o nedostatku odvahy, kuráže a integrity, ale i schopnosti naslouchat a přehodnocovat.
Pravdou je, že ne každý kuchař získá v průběhu své kariéry michelinskou hvězdu. To však neznamená, že by se o to neměl snažit. Stejně tak platí, že žádný politik či poslanec z nebe nespadl. Přesto každý z našich zákonodárců by se měl snažit odvádět dobrý profesionální výkon. Jistě, je to těžká práce naučit se od píky postupy, které jsou namáhavé a někdy nudné, pro výslednou kvalitu však nezbytné. Bez toho se však obejít nelze. I politika je řemeslo a řemeslu je třeba se naučit. Samozřejmě za předpokladu, že ho chceme vykonávat poctivě.
Nám, konzumentům, připadá úkol rozlišovat kvalitní pokrm od nekvalitního, kvalitní suroviny od napodobenin. Ať už se totiž jedná o amatérskou soutěž, jako v případě Prostřeno!, nebo o klání profesionálů, základní postupy pro přípravu bešamelové nebo holandské omáčky jsou stejné. Při dobré znalosti toho, oč se snažíme, daleko lépe odlišíme dobrého profesionála od plkala, který sice mluví jako kniha, ale jeho mluva nemá šťávu, nepřesvědčí a ani nechutná. Tato znalost by však měla být uplatňována i vůči nám samým. V zájmu věci a dobrého výsledku bychom tak měli i my sami, chceme-li se přihlásit do jakýchkoli soutěží, dobře zvážit, zda ovládáme základní postupy a principy, máme talent nebo i vůli se neustále učit a zda známe základy řemesla. Pokračování v klohnění nechutné bryndy, která se prezentuje jako delikatesa obstojí ještě tak v televizním pořadu. V reálném životě je to nebezpečné riskování se zdravím a trpělivostí občanů.
Tito občané, zdá se, jsou s to odpustit opravdu hodně. V tom by však neměla spočívat žádná útěcha či naděje. Naopak, naději lze třeba spatřovat v tom, že se zde postupně vykrystalizuje skupina fajnšmekrů, kterým už nebude stačit jenom něco navařit. Fajnšmekrů, kteří budou chtít vědět, proč se vaří, jak se vaří a hlavně kdo vaří pro koho. Cíle jejich snažení jsou méně vzletné, než aby pravda a láska zvítězily. Pro začátek by úplně stačilo dosáhnout stavu, kdy si čeští restauratéři a politici již nedovolí předkládat nekvalitní náhražku pokrmu či zákona, které doslova ohrožují konzumentovo zdraví.
Země prorostlých ještěrů.
Dnešní doba přeje změnám. Tento slogan je dnes nezřídka slýchán i v České republice. Leč znalci zdejších poměrů dobře vědí, že to u nás se změnami až tak horké není. Zatímco změny ve světě mají nezřídka revoluční charakter a stojí lidské zdraví ne-li životy, v Česku, zdá se, klima nesvědčí ani pokojné evoluci. Bouřlivější atmosféru lze nalézt v prostorách univerzit a vysokých škol, kde mají revoltu vůči establishmentu tak trochu v popisu práce. Zbytek společnosti, až na některé atomizované jednotky intelektuálního odporu, však nechává studentská revolta v zásadě v klidu a projev odporu se redukuje do podoby stejně tak jedovatých, jako anonymních poznámek v internetové diskusi. S kůží na trh? No to ne.
Vánoční dárek české vlády. Raději nerozbalovat!
Poslední adventní svíčka dohořívá a přípravy na svátky pokoje, přátelství a vzájemného porozumění jdou do finiše. Pořizují se dárky, neodmyslitelná součást komerčních Vánoc. Ačkoli donekonečna omíláme, že Vánoce nejsou o dárcích, ale o tom, abychom se v kruhu blízkých zastavili a snad i přehodnotili své celoroční působení a chování, každoročně se necháváme zlákat do pasti „očekávání“. Až s věkem mnozí z nás zjišťují, že i dávaní a přijímání dárků má své zákonitosti a jejich porušení může mít neblahé následky. Tak například nelze slibovat něco, co nelze splnit. Manžel by asi neměl slibovat manželce norkový kožich, pokud se přitom musí zadlužit u některé z lichvářských půjčoven, které se maskují seriozní reklamou. Stejně tak by se nemělo slibovat nemocnému zázračné uzdravení, nechceme-li být za šarlatány. A nakonec, je také nerozum slibovat věčnou lásku, neboť takový slib je, stejně jako „protikorupční“ slib české vládní koalice, alespoň v našich dnešních podmínkách, nesplnitelný.
Kvalifikované chtění
Tento pojem jsme zavedli, když naše děti něco mimořádného hodně chtěly a aby to získaly, nezbylo jim, než aby si samy přispěly. Buď finanční částkou, nebo ekvivalentem této částky v podobě nadstandardních domácích prací. Kvalifikované chtění má to kouzlo, že není jen pasivním přijímáním, ale i základem aktivní spoluúčasti při naplňování přání. Toto chtění navíc minimalizuje riziko „nepříjemné překvapení“ ve formě dárku, který spíše přitíží než potěší.
Důvody negativního morálního salda: korupce a závist.
Úspěchy klientelizmu a nepotizmu v české společnosti ve světle vzpomínkového optimizmu.
Potřebuji poradce, urgentně!
Dobře poradit je vskutku umění. Stejně jako dobře naslouchat. Poradenství je skvělý džob, zejména v dobách nejistoty. Kdopak by se netěšil z dobré rady či zaručeného receptu? Poradci jsou dnes takřka na všechno. Manželství, finance, vzdělání, manažerství, politika. Stejně tak existují ale i poradci na barvu koupelny z hlediska zaručeného harmonického života, na nákup psa s tím, aby ladil s páníčkovým temperamentem, dále na oblékání, líčení, vaření, usmívání, mluvu a stále častěji i na dýchání. Oblíbení poradci jsou ti, kteří radí, jak se chovat v různých životních situacích, aniž by člověka vůbec potkali. Stručně řečeno, dnešní doba má poradce na všechno. Tedy skoro na všechno. Jedinou výjimkou jsou – volby. Ano, je to tak. Nemáme volební poradce, nebo alespoň nevím, že by takováto volná živnost existovala. Bylo by to sice sezónní zaměstnání, ale v některých letech by to sypalo celoročně. V Česku například letos.
Blíží se volby, začíná se „bojovat“ proti korupci. Prosím ne!
Boj proti korupci je osvědčeným evergreenem každého předvolebního období. Scénář je velice prostý. V průběhu několik měsíců se nashromáždí reálna či částečně vykonstruovaná „špína“ na politické protivníky. Pochopitelně za účelem jejich démonizace. Pak se slibuje ostošest, že v budoucnu dojde k nápravě, slibují se opatření, především represivní (černé listiny, korunní svědek, agent…), které se ovšem v praxi úplně nebo částečně nechají plavat. Korupce se stala normální součástí našeho života. Zvykli jsme si na ní a naše tolerance je vysoká. Každý den si můžeme přečíst v mediích nový poznatek, novou kauzu. Skutečnost může být ještě horší, neboť nelze na všechno kápnout ihned. S časovou prodlevou se pak například dozvíme, že málem miliarda byla vydaná na nějaké karty, o jejichž funkčnosti lze úspěšně pochybovat a peníze odtekly bůhvíkam. A co z toho? Nic.
