Tento pojem jsme zavedli, když naše děti něco mimořádného hodně chtěly a aby to získaly, nezbylo jim, než aby si samy přispěly. Buď finanční částkou, nebo ekvivalentem této částky v podobě nadstandardních domácích prací. Kvalifikované chtění má to kouzlo, že není jen pasivním přijímáním, ale i základem aktivní spoluúčasti při naplňování přání. Toto chtění navíc minimalizuje riziko „nepříjemné překvapení“ ve formě dárku, který spíše přitíží než potěší.

Ti, kteří kvalifikovaně chtějí, vědí přesně, co chtějí a vědí také, co proto udělat. Takový mechanismus se bezpochyby lépe aplikuje v případě jedince, který má předmět své touhy jasně definovaný. Kvalifikované chtění ve skupině je těžko nebo skoro nerealizovatelné. Vždy bude někdo nespokojen.

Úvahy nad „kvalifikovaným chtěním“ mě napadly, když jsem včera poslouchala obhajobu pražské magistrátní koalice. Inu, šlo to ztuha. Nakonec, není ani divu. Určitá část veřejnosti je pobouřená opětovnou dohodou dvou stran. Proč? Copak to bylo takové překvapení? Anebo nové strany tak přecenily nespokojenost Pražanů? Jistě, určitá část veřejnosti zcela jistě kritizuje nešvary úřadu a jeho představitelů oprávněně. Většině Pražanů ale stávající praktiky staronového vedení evidentně toleruje. Praha je bohatým městem, nezaměstnanost minimální, dopravní obslužnost nadstandardní, v mezinárodních řebříčcích, které hodnotí kvalitu života či bohatství se Praha umísťuje na předních místech. Tak co pak? Že by reputace? Víme přeci, že na tu se v Česku až tak moc nehledí. Ztráta reputace představuje takřka nulové ohrožení, vždyť to by do země jinak nemohli přicházet žádní investoři a nebyly zde pobočky mezinárodních firem či žádné investice.

Nemohu se ubránit dojmu, že chybí „kvalifikované chtění“. A nemusí jít až tak o chtění kolektivní. Stačí individuální. Kdyby panovala až tak veliká nespokojenost s „Prahou“, tak voliči rozdají karty jinak. Například dají hlas menším stranám, které by efektivně rozředily nejen politické spektrum místní reprezentace, ale stále houstnoucí renomé. Nepomohla však ani masová a zřejmě nákladná reklamní kampaň pravicového vyzyvatele. Ačkoli vyhrál, vlastně nevyhrál a musí se, podobně jako levicový vítěz voleb z roku 2006 i 2010, uchýlit do opozice.

Z pražských voličů jsou dnes již jen diváci. Nezbývá jim než sledovat mimořádně zajímavou situaci, kdy se vyjednavač snaží prodat produkt, který je ve své podstatě pro „trh pozitivní deviace“ neprodejný. Jeho snahy působily v neděli u Václava Moravce kostrbatě a nepřesvědčivě. Bude zajímavé sledovat, jak bude MUDr. Svoboda chtít naplnit obsah „změny“ v praxi. V jeho případě ovšem nebude postačovat jenom kvalifikované chtění. Chtít změnu by proto měla i opozice, ovšem kvalifikovaně.