Gonzalo Lira - Německo z eurozóny nikdy neodejde. Nemůže

Na konci září zesílily nepodložené spekulace, že německá vláda plánuje odchod z eurozóny, ba dokonce že Němci už začali tisknout nové markové bankovky a razit nové markové mince.

Několik alternativních zpravodajských serverů, například Zero Hedge, dodaly těmto zvěstem punc věrohodnosti. Takový, že se euro propadlo vůči dolaru a zlatu.

Nakonec se však ukázalo, že šlo pouze o dohady jisté dr. Philippy Malmgrenové, která pro jedny švédské noviny uvedla: „Vyrozuměla jsem, že německá vláda nám vyslala řadu signálů, že z jejich pohledu neexistuje jiné řešení [než opustit euro].“

Na tom, že se vedou takové řeči, není nic divného, řeči se vedly a budou se vést.

Ovšem skutečnost, že finanční komunita vzala takový nesmysl tak vážně, svědčí o hluboce zakořeněné obavě mnoha tržních hráčů: Co když si Němci zničehonic řeknou „scheiß drauf“ a setřesou postroj eurozóny? Mohli by to udělat?

Jistěže mohli. Možné je všechno. Je to ale pravděpodobné? Jedním slovem – není. Protože Německo je věřitelskou zemí.

Německý věřitel musí věřit. Euru

Podle čísel Bundesbanky činil přebytek německého běžného účtu za loňský rok 141 miliard eur, z toho čisté kapitálové vývozy 131 miliard. Čísla za rok 2011 zatím vypadají podobně. Představme si, že by se Němci rozhodli odejít z eurozóny a vrátit se k marce. Co by se s eurem stalo? Odpověď: Kleslo by ke dnu jako kámen. Vůči úplně všemu – zlatu, stříbru, dolaru, jenu. Německo je zcela klíčovou součástí obchodní a platební bilance celé Evropské měnové unie. Jeho odchod by znamenal jeho odchod pro evropskou ekonomiku katastrofu.

Ale katastrofu by znamenal i pro samotné Němce.

Kdyby se Německo vzdalo eura a vrátilo se k marce, pak by nová marka vůči euru stoupla a německá eurová aktiva by utržila těžkou ránu. Všechna německá eurová aktiva by totiž zůstala denominovaná v eurech. Žádným kouzlem by se nepřevedla na marky. Dlužníci Německa – Řecko, Španělsko, Itálie, Francie atd. – by Němcům dlužili eura, nikoli nové marky. A taky by platili v euroměně – která by vůči nové marce klesala.

V takovém případě by tedy německé kapitálové vývozy dostaly ránu na solar. Ránu ještě bolestivější než bankrot dlužníků, poněvadž ten by byl selektivní (Řecko, Španělsko, možná Itálie), kdežto faktická devalvace eura vůči nové německé marce by zasáhla všecko – hodnota všech půjček, které kdy Německo poskytlo, by klesla stejně hluboko, jak vysoko by nová marka vystoupala vůči euru.

Němci si větev nepodříznou, ale nechají ostatní slézt ze stromu?

Teď si jistě říkáte, že je-li toto negativní stránka odchodu Německa z eurozóny, musí existovat i nějaká pozitiva, není-liž pravda? Inu, není. Německo by opuštěním eura a návratem k marce nezískalo vůbec nic. Možná by došlo k jistému přeskupení domácí politické scény, němečtí občané by však rychle zjistili, jaké škody si napáchali na vlastní ekonomice. Návrat k marce by neprospěl nikomu, snad kromě německého národního ega.

Kdepak, Německo problém s eurem nemá. V řádné kaši se kvůli němu topí ostatní země. Kdyby Německo vystoupilo z monetární unie, de facto by si pod sebou podřezalo větev.

Čeho bychom se tedy měli obávat? Nikoli Německa – to eurozónu nikdy neopustí. Obávat bychom se měli spíše toho, že Německo nedovolí opustit eurozónu ani nikomu jinému.

Německo coby věřitelský stát má zájem na tom, aby mu země, jimž poskytlo půjčky, dlužné peníze zase vrátily. Nejlépe ve stejné (a stejně hodnotné) měně.

Devalvační zadnice

Kdyby chtěl nějaký evropský stát, dejme tomu Řecko, opustit eurozónu a vrátit se k vlastní měně, mohl by sáhnout k lákavému (a politicky pragmatickému) řešení a převést všechny dluhy z eur na novou měnu. To by šlo z moci úřední udělat docela snadno. Kdyby k takovému kroku Řecko přistoupilo, mohlo by prostým vládním výnosem převést všechny dluhy denominované v eurech na dluhy denominované v nové drachmě. A pak novou drachmu devalvovat. Lid řecký by tak výrazně odlehčil břímě svých dluhů.

Technicky by nešlo o default – nedošlo by k žádnému zkracování dluhů, nebo snad dokonce jejich neuznání. Ale jinak to znamená vystrčit na věřitele holý zadek.

Nikdo nemá rád, když na něj někdo vystrkuje holou zadnici, leda by šlo o zadnici supermodelky. Německo tudíž udělá vše, co bude v jeho silách, aby nedošlo k žádné restrukturalizaci dluhů a aby všichni zmínění dlužníci zůstali v eurozóně.

Otázka v této chvíli zní: Přistoupí Němci na částečné odepsání dluhů, aby udrželi slabší národy – tedy Řecko, Portugalsko, Irsko, Španělsko a Itálii – v ohrádce eurozóny? Nebo je skrz úsporná opatření budou znásilňovat tak brutálně, že je fakticky donutí euro opustit, vrátit se k vlastní měně a pak ji znehodnotit?

A tak se slabší evropské národy dál dusí ve vlastní šťávě a čekají, jak (se) Německo rozhodne.

***

Gonzalo Lira je americký finanční komentátor.

Přeloženo pro Finmag.