Finanční trhy mají stále větší pochybnosti, zda nakonec euro vůbec přežije. Předminulý týden britský bankovní regulátor, Úřad pro finanční služby (FSA), vyzval britské banky, aby se připravily na konec měnové unie. Co by se však stalo, kdyby se země eurozóny vrátily ke svým starým měnám? A jak by se to vůbec dalo provést?

- První díl seriálu o Evropě před kolapsem - Kontinent na pokraji propasti
- Druhý díl seriálu o Evropě před kolapsem - Stávka investorů
- Třetí díl seriálu o Evropě před kolapsem - Trocha inflace přece neuškodí



Až donedávna se nad podobnými otázkami zamýšlel jen málokterý seriózní ekonom. Představa, že by se eurozóna mohla rozpadnout, byla považována za absurdní.

Časy se však mění. Dnes někteří odborníci vážně navrhují, aby předlužené země jako Řecko, Portugalsko a možná i Itálie projekt společné měny opustily. Jiní dokonce zvažují německý plán B, tedy stažení z eurozóny a znovuzavedení německé marky. Byl by snad brzký rozpad eurozóny, jakkoli „nepěkný“, nakonec lepší než nekonečné prodlužování agónie?

Hans-Werner Sinn, ředitel největšího německého ekonomického think tanku Ifo, je přesvědčen, že nejlepší pro všechny zúčastněné by bylo, kdyby se Řecko vrátilo ke drachmě. Řecké banky by se musely na týden zavřít, všechny účty, rozvahy a státní dluh by se převedl na staronovou měnu a vláda by pak drachmu devalvovala.

Jsou dny eura sečteny?

Podle Sinna by tak Řecko posílilo svou konkurenceschopnost. Řecké výrobky by byly znovu prodejné a vrátili by se i turisté. Bývalý šéfekonom Evropské centrální banky Otmar Issing má rovněž za to, že takový výsledek by ospravedlňoval ekonomické škody, které by takové opatření napáchalo.

Ekonomové konstatují, že stažení Řecka a možná i Portugalska z eurozóny by mělo důležitý disciplinární efekt. Eurozóna by ukázala, že se nenechá vydírat, což by zase urychlilo reformy v zemích jako Itálie. Odborníci totiž pochybují, že by měnová unie bankrot tak velké země jako Itálie ustála.

Oproti tomu Hans-Joachim Voth, historik ekonomie, který v současnosti vyučuje v Barceloně, má za to, že dny eura jsou sečteny. Hospodářsky silné země jako Německo by podle něj udělaly nejlépe, kdyby se z eurozóny stáhly, protože prý „ne každý stupidní ekonomický nápad je třeba bránit až do hořkého konce“. Voth tvrdí, že čistě teoreticky by ideálním časem k tomuto kroku byly nadcházející vánoční svátky, protože je prý důležité „zastihnout trhy nepřipravené“.

Dirk Meyer, profesor ekonomie na hamburské Univerzitě Helmuta Schmidta, rovněž tvrdí, že Němci by se měli chopit iniciativy a opustit euro co možná nejdříve. Navrhl dokonce konkrétní harmonogram. Podle jeho scénáře by vše začalo v pondělí, či v „Den X“. Ještě předtím, o víkendu, by vláda vydala překvapivý pokyn o uzavření všech bank v Den X. Bankovní prázdniny by byly nezbytné ke konsolidaci všech úspor a běžných účtů pro budoucí přechod na novou měnu.

V úterý by banky a spořitelny začaly značkovat bankovky svých klientů nefalšovatelným magnetickým inkoustem. Inspektoři by monitorovali německé hranice a mezinárodní kapitálové transakce, aby cizinci nevozili do Německa své peníze na přeznačkování. V důsledku očekávané devalvace by takto označená eura ztratila na hodnotě. Stát by musel pomoci bankám, které dnes vedou nezanedbatelné pohledávky za zahraničím nebo které v cizích zemích vlastní větší objem aktiv.

Čas na konverzi

Zhruba po dvou měsících by Německo opustilo eurozónu a prostřednictvím ústavního dodatku by znovu zavedlo vlastní měnu, která by současně mohla sloužit jako nová společná měna pro ostatní případné dezertéry z eurozóny. V průběhu druhých bankovních prázdnin by se pak na novou měnu převedly všechny účty a zůstatky. Všechny fyzické i právnické osoby s trvalým pobytem či hlavním sídlem v Německu by měly právo vyměnit si své peníze za novou měnu. Trvalo by však ještě celý další rok, než by Bundesbanka vytiskla a rozeslala nové bankovky. Do té doby by jako legální platidlo nadále sloužila označkovaná eura.

Meyer očekává, že v rámci tohoto scénáře by nová měna posílila až o 25 procent oproti euru, což by nepříznivě zasáhlo především německé exportéry. Na hodnotě by ztratila rovněž zahraniční aktiva německých investorů denominovaná v eurech. Tyto ztráty by se podle Meyera vyšplhaly zhruba na 225 miliard eur, přičemž reforma by nejtvrději dopadla na velké investory jako banky či pojišťovny.

Meyer odhaduje, že celkové hospodářské náklady na přechod k nové měně by se pohybovaly v rozmezí 250 až 340 miliard eur, čili 10 až 14 procent německého HDP – vskutku nezanedbatelná cena.

Meyer však tvrdí, že škody budou ještě vyšší, pokud Německo v eurozóně zůstane. Je přesvědčen, že pokud by skutečně došlo na realizaci takzvané evropské „transferové unie“, němečtí daňoví poplatníci by museli nést dodatečné náklady ve výši 80 miliard eur ročně.

Neochvějné principy umírají poslední

Stát ovšem jen stěží může založit svou politiku na prognózách a modelech, navzdory jejich zdánlivé přesvědčivosti. Důsledky rozpadu měnové unie by totiž pocítili všichni hned, zatímco důsledky ostatních alternativ, jakkoli nebezpečných a nákladných, se projeví až za mnoho let.

Merkelové krédo zní: „Padne-li euro, padne celá Evropa.“ Pokud to opravdu myslí vážně, pak je docela představitelné, že pro záchranu eura učiní naprosto vše, dokonce i to, co dnes kategoricky odmítá.

V takovém případě padnou pod stůl i principy, které Merkelová dosud neochvějně brání, například že měnová unie nerovná se dluhová či závazková unie nebo že euro nelze zachraňovat prostřednictvím rotaček na peníze.



Text vyšel v německém týdeníku Spiegel.

Přeloženo pro Finmag.