Úvod autora blogu: Snad mně mí věřící spoluobčané odpustí, že jsem si vypůjčil názvosloví jejich věrouky ke svým nízkým účelům, každopádně název mého dnešního blogu mi připadá neodolatelně přiléhavý. Peter Schiff dnes díky Youtube požívá v Americe i v mnoha jiných koutech zeměkoule téměř zbožné úcty a každé jeho slovo napjatě sledují na internetu i v televizi statisíce fanoušků, pro které je Peter skutečně jakousi novodobou obdobou biblického proroka.


Od nás Čechů, od přírody skeptických a podezřívavých, mu nic takového zřejmě nehrozí a je to tak dobře. Ostatně Peter Schiff je také jen člověk a mnohokrát se ve svých předpovědích zmýlil. Jenže se také mnohokrát trefil. A jeho zásahy byly pozoruhodně početné a přesné. Pravděpodobně dnes neexistuje nikdo, kdo současnou krizi předpověděl s větší přesností a jistotou, včetně oslavovaného Nouriela Roubiniho.

Pokud patříte k lidem, kteří už nemohou slovo „krize“ ani slyšet, aniž by se jim zvedl žaludek, vzkypěla žluč a otevřela kudla v kapse, pak vězte, že se vám vůbec nedivím. Ale pokud se mnou ještě chvíli vydržíte, slibuji vám, že si přečtete, co jste ještě nikdy nikde nečetli.

Následující skromná antologie citátů, úryvků a komentářů, které Schiff sepisuje a věší na svou webovou stránku už od roku 2001, je fascinující cestou do pravěku, kdy ještě finančnímu světu vládli draví veleještěři jako Lehman Brothers, Bearn Stearns nebo Freddie a Fannie, kdy ekonomická flóra i fauna zažívala nebývalý rozmach a kdy ještě prakticky nikdo netušil, že se na Zemi řítí krizový asteroid, který ukončí éru velkých investičních dinosaurů a nastolí nový světový řád. Peter Schiff měl tehdy dalekohled natočený správným směrem a na blížící se katastrofu vehementně upozorňoval. Ta nepočetná hrstka, která se jej tehdy obtěžovala poslouchat, se mu často a s chutí smála.

A teď se pobavíme zase my.
(Pozn. - je to pořádný macek, takže to rozdělím na seriál. Dnes se vypravíme do let 1999 – 2003).



Američané konzumují více a vyrábějí méně: Včerejší tučné výsledky maloobchodních tržeb a dnešní slabé výsledky průmyslové výroby svědčí o tom, že Američané si dál bezstarostně žijí nad poměry. Navíc dnešní přírůstek indexu spotřebitelské nálady odráží naši stále větší ochotu zabředávat hlouběji a hlouběji do dluhů, abychom si mohli kupovat dovážené zboží. Rostoucí spotřeba a klesající produkce povede k dalšímu zvyšování už nyní obrovského státního dluhu a schodku obchodního salda. Jak dlouho chtějí naši zahraniční věřitelé pokračovat v této nejrozsáhlejší charitativní činnosti, jakou kdy svět zažil? Jak dlouho nám ještě naši spořiví a pracovití obchodní partneři hodlají půjčovat na náš rozmařilý a neplodný život? Jak dlouho ještě potrvá, než si zbytek světa uvědomí, že deindustrializovaná americká ekonomika už není s to produkovat dostatek spotřebního zboží, kterým by splatila své gigantické zahraniční závazky? Řekl bych, že odpověď na tyto otázky zní „už moc dlouho ne“. Americký spotřebitel by byl – jako onen příslovečný císař – nahý jako palec, kdyby na sobě neměl šaty z dovozu. Dolarová bublina v dohledné budoucnosti splaskne. A až se tak stane, spotřebitelské ceny a úrokové míry vylétnou vzhůru, ceny akcií a nemovitostí zkolabují, nezaměstnanost vzroste a americkou ekonomiku postihne dlouhodobá recese. Čeká nás nová éra úspor, utahování opasků a větší skromnosti, a zároveň dlouhé a bolestivé reindustrializace. - 15. listopadu 2002

Dolar ztrácí status bezpečného útočiště: Nad nedávným vzestupem ceny zlata finanční média jen mávla rukou a přisoudila jej nervozitě z Iráku a Severní Koreje. Je zřejmé, že vůbec nepochopila pravý význam této skutečnosti. Rostoucí cena zlata je důkaz, že investoři již nepovažují dolar za bezpečnou měnu a místo něj nakupují cenné kovy. Je to doslova vyjádření nedůvěry americké měně. - 27. prosince 2002

Představitel Fedu přiznává, že císař je nahý!: President Federální rezervní banky v St. Louis William Poole konečně oficiálně přiznal, co už je nad slunce jasné, když prohlásil, že „Freddie Mac a Fannie Mae možná nemají dostatečný kapitál na přestání finančního šoku“, že „představují riziko pro finanční systém a americkou ekonomiku“ [...] a že „vláda by měla dát jasně najevo, že tyto společnosti nezachrání“. Takto šokující výrok tak respektované autority by mohl být špendlíkem, který propíchne hypotéční bublinu. Naši zahraniční věřitelé ignorují riziko spojené s investicemi do těchto státem sponzorovaných institucí kvůli „implicitní vládní garanci“. Kdyby vyšlo najevo, že žádná taková garance neexistuje, zvedla by se vlna výprodejů těchto instrumentů a hypotéční úrokové sazby by vyletěly prudce vzhůru. Bez přísunu levného a snadno dostupného hypotéčního úvěru by celá americká bublinová ekonomika implodovala.... Poole však problém podceňuje. Fannie a Freddie nejenže by nepřežily finanční šok, ony nemohou přežít ani běžné každodenní fungování. Tyto dvě entity jsou tak přepákované, že i relativně mírná recese a nepatrný pokles cen nemovitostí by je obě přivedly na buben. Podnět k zamyšlení. - 10. března 2003

Současná debata o ekonomickém stimulu je pomýlená, protože Američané beztoho utrácejí víc, než je zdrávo: Rozepře nad tím, jestli ochotu Američanů utrácet stimuluje víc prezidentské snížení daní, nebo alternativa navržená demokratickými poslanci, jaksi opomíjí základní ekonomickou poučku, že klíčem k růstu životní úrovně není spotřeba, nýbrž produkce. Spousta moderních ekonomů si bohužel neuvědomuje, že společnost může více konzumovat, jen pokud také více vyrábí. A růst výroby se neobejde bez akumulace kapitálu, kterou je možné financovat jen z úspor. Pouze podspotřeba uvolní vzácné zdroje nutné k vytvoření kapitálu. Francouzský ekonom Jean-Baptiste Say napsal již před dvěma sty lety, že „Povzbuzování spotřeby není pro ekonomiku nižádným přínosem. Skutečným umem je poskytnout výrobní prostředky, nikoli podpořit touhu konzumovat. A proto moudrá vláda stimuluje výrobu a špatná vláda povzbuzuje spotřebu“. – 8. ledna 2003

Alan Greenspan nevidí „žádné známky inflace“. Je snad slepý?: Když současný šéf Fedu během svého vystoupení před senátním finančním výborem důležitě prohlásil, že nevidí „žádné známky inflace“, jen tím potvrdil, že jeho podobnost s nedozíravou komiksovou postavičkou Pana Magora není jen vnější. Varovné známky inflace jsou totiž všude kolem nás. Peněžní zásoba roste jako z vody, ceny zlata, ropy a dalších komodit jakbysmet, dolar padá a deficit federálního rozpočtu praská ve švech. [...] Greenspanova krátkozrakost se týká rovněž neschopnosti dohlédnout na další obrovské problémy související s rostoucím dluhem osob a domácností, hypotéční bublinou, rostoucím a bezpochyby neudržitelným schodkem běžného účtu, ještě pořád splaskávající internetovou bublinou, nadouvajícím se deficitem federálního rozpočtu, systémovými riziky plynoucími z vládních garancí a finančních derivátů, podfinancovanými penzemi, přepákovanými firemními rozvahami a napjatou fiskální situací 50 amerických států.
Jsem sám, kdo má neodbytný pocit, že mumlající Pan Magor každou chvíli vypadne z okna 40. patra? – 11. února 2003

***

Itermezzo – O inflaci: V mainstreamových ekonomických kruzích vládne všeobecně rozšířený omyl, že zdánlivá mimořádná výkonnost americké ekonomiky je důkazem „nové éry“, kdy vysoká produktivita umožňuje hospodářský růst beze známek inflace [...] Tato naivní hypotéza ovšem vychází z fundamentálního nepochopení fenoménu zvaného inflace.

Inflace není, jak zní oblíbené vysvětlení řady moderních ekonomů, nárůst cenové hladiny, nýbrž nafukování peněžní zásoby – což může a nemusí mít za následek růst cen. Když centrální banka vytvoří víc dolarů, kupní síla každého již existujícího dolaru se sníží, a ceny tudíž vzrostou. Pokud na druhé straně roste produktivita ekonomiky (např. v důsledku technologických inovací – pozn. překl.), kupní síla dolaru se naopak zvyšuje. Když tedy centrální banka nafukuje dolary rychleji, než roste produktivita, ceny se zvedají. Když produktivita roste stejným tempem jako inflace (nafukování peněžní zásoby), ceny zůstávají stejné. Jinými slovy – drží-li se ceny na stejné úrovni, neznamená to, že neexistuje inflace. Kdyby centrální banka nepáchala inflaci, ceny by v důsledku rostoucí produktivity klesaly (jak se to děje například u počítačů nebo elektrotechniky, kde je růst produktivity tak mimořádný, že „přetlačí“ i brutální inflační politiku centrálních bank – pozn. překl.) Když tedy centrální banka nafukuje peněžní zásobu, brání cenám v poklesu. Tím obírá občany o zisky z vyšší produktivity a přesouvá je do státní kapsy. Inflaci se proto přezdívá „skrytá daň“, protože potají odsává kupní sílu občanů směrem k politikům, kteří se tak nemusejí uchylovat k nepopulárnímu zvyšování přímých daní.

V rostoucí svobodné ekonomice by za normálních okolností ceny postupně klesaly. Pokroky a inovace ve výrobě zákonitě tlačí cenovou hladinu dolů. Jenže Fed po většinu 20. století napáchal tolik inflace (vyrobil tolik nových dolarů), že ceny naopak rostly, navzdory stále vyšší produktivitě. Během několika posledních let se ceny spotřebních výrobků zvyšovaly jen velmi mírně, přestože centrální banka šlapala na inflační pedál zuřivěji než kdykoli předtím. Řada ekonomů si tento jev vysvětluje jako nástup „nové éry. Při bližším pohledu se nám však naskytne poněkud realističtější vysvětlení.

Zahraniční investoři z jakéhosi iracionálního důvodu považují dolar za bezpečné útočiště. Za několik uplynulých let způsobila řada dočasných faktorů jako asijská ekonomická krize, problémy latinskoamerických ekonomik, ruské krize, evropská měnová konvergence, slabé zlato, carry trading s japonským jenem či obavy z Y2K obrovský nárůst poptávky po americkém dolaru. Výměnou za dolary dovážejí cizinci do Ameriky obrovské množství spotřebního zboží, což se odráží v neustále kynoucím schodku salda zahraničního obchodu. Přebytečné dolary produkované Fedem jdou tudíž „na export“, a neovlivňují tak domácí spotřebitelské ceny. Naši zahraniční obchodní partneři jimi místo toho nafukují cenu amerických aktiv, zejména dluhopisů, což u nás doma vede k nízkým spotřebitelským cenám a úrokovým mírám.

Takže to, co si mnozí pletou s „novou érou“, není nic jiného, než abnormálně dlouhá prodleva mezi inflací (nafouklou peněžní zásobou) a růstem cen. Za to, že ceny spotřebního zboží rostou v Americe jen velice pomalu, nevděčíme ani tak naší rostoucí produktivitě, nýbrž rostoucím dovozům. Američané nevyrábějí více, pouze více importují. Zahraniční poptávka po dolarech nám umožňuje žít si nad poměry již dlouho, ovšem její nedávný prudký nárůst povýšil americkou rozmařilost téměř na formu umění. - napsáno roku 1999

***

Federální žalobci se zaměřují na minulé bubliny a ignorují ty současné: Federální vláda jako správný generál po bitvě pokračuje ve vyšetřování podvodných praktik, které nafoukly a udržovaly již prasklou internetovou bublinu, a mezitím dál vesele ignoruje podobné praktiky, které dnes bují v oblasti hypotečních úvěrů a nafukují ještě větší bublinu, tentokrát na trhu nemovitostí.
Řadě pozorovatelů byl podfuk Wall Streetu jasný už od roku 1997 či 1998. Ale protože bublina na akciovém trhu vytvořila iluzi bohatství, jakož i zdroj příjmů pro federální vládu, nehnulo ministerstvo spravedlnosti ani prstem, aby jí zabránilo. Teprve až bylo dílo zkázy dokonáno, začali vypočítaví politici předstírat, že jim záleží na rozezlených voličích, kteří by utrpěli daleko menší ztráty, kdyby vláda bývala zakročila včas. Jenže tehdy by byl takový zákrok nepopulární.
Některé postavy na jevišti se změnily, ale představení bohužel spěje k podobnému konci. [...] Navzdory bolestným lekcím nedávné minulosti si státní činitelé zakrývají oči a uši, zatímco nekalé praktiky, morální hazard a střet zájmů prorůstají jako rakovina do všech koutů hypotéčního a bankovního sektoru. Rozvolněné úvěrové standardy, agresivní nabízení hypoték nezpůsobilým dlužníkům, nízké nebo žádné akontace, přestavitelné úrokové sazby, falešné znalecké posudky, vyfantazírované příjmy, zfalšovaná potvrzení od zaměstnavatelů, ilegální provize a klamavé prodejní a marketingové praktiky se staly nedílnou součástí našeho přebujelého trhu s nemovitostmi. A protože američtí spotřebitelé si na své cenově překrmené domy berou ještě další půjčky a vyžívají se ve všech myslitelných i nemyslitelných spotřebních orgiích a spekulacích, dochází k umělé stimulaci ekonomiky. A naši politici pochopitelně nechtějí podniknout nic, co by mohlo narušit klidnou hladinu naší otrávené studánky.
Zatímco akciovou bublinu živilo přesvědčení, že ceny akcií navěky porostou, hypotéční bublinu živí zase víra, že úrokové sazby zůstanou navěky u země. Jenže jakmile oslabující americký dolar spustí prudké zvyšování sazeb, hypotéční úvěr prakticky zamrzne. Ceny nemovitostí se zhroutí a politici, aby ukonejšili naštvané voliče, kteří přišli o práci, celoživotní úspory a střechu nad hlavou, začnou znovu horlivě hledat obětní beránky. – 24. dubna 2003

Antideflační propaganda Fedu funguje: Soudě dle pozitivního ohlasu médií na větší než očekávaný přírůstek CPI, funguje propagandistická kampaň Fedu namířená proti „hrozbě deflace“ dokonale.
Chce-li Fed dál nafukovat hypotéční bublinu a navíc dofouknout tu akciovou, musí udržet sazby co nejníže a co nejdéle. A to se mu povede jedině tehdy, když všechny ostatní přesvědčí, že inflace není problém. Jak toho dosahuje? Inu, rafinovanou diverzí – předstírá, že se bojí deflace. Každé větší než očekávané zvýšení indexu spotřebitelských cen (který už beztoho skutečnou inflaci silně podhodnocuje) může tudíž vesele bagatelizovat, či dokonce oslavovat coby vítězství nad vyfantazírovaným bubákem deflace. – 17. června 2003

Greenspan přilévá oleje do ohně: S dalším snížením úrokových sazeb přilil Alan Greenspan oleje do ohně stravujícího základy americké ekonomiky, která je bez toho oslabená neúměrným zadlužením a nedostatečnými úsporami a produktivitou.
Během Fedem zinscenované konjunktury v 90. letech byla na základě jeho klamavých signálů rozjeta spousta neudržitelných investičních projektů. Když totiž centrální banka uměle snížila sazby a nafoukla peněžní zásobu, trhy zareagovaly tak, jako by se zvýšily úspory obyvatelstva. Další falešné signály měli na svědomí zahraniční investoři, když dočasně převedli své úspory do amerických aktiv a proces deformace kapitálové struktury ještě zhoršili.
Jakmile kapitálová bublina roku 2000 praskla, pustil se trh do samovolného očistného procesu. Alan Greenspan však svým nezodpovědným snížením sazeb tento přirozený proces narušil, odložil tržní očistu do budoucna a způsobil další misalokaci kapitálu. Recesi – neboli lék na chorobu, která postihla ekonomiku v 90. letech – zardousil Fed už v zárodku, a umožnil tím nákaze, aby se rozšířila do dalších sektorů ekonomiky, zejména realitního trhu. Ve snaze zamaskovat vlastnoručně zaviněné problémy napáchal Greenspan nenapravitelné škody a choroba je nyní v tak pokročilém stádiu, že může být v budoucnu smrtelná. – 30. června 2003

O 7.2 % nerostla ekonomika, ale zadlužení a spotřeba!: V rozporu s prvním povrchním dojmem není sedmiprocentní růst HDP ve třetím čtvrtletí roku 2003 pozitivní známkou toho, že se americká ekonomika vzpamatovává z akciové bubliny, nýbrž neblahou předzvěstí recese na obzoru.
Fed ve snaze zamaskovat tolik potřebnou korekci excesů poslední bubliny snížil úrokové sazby a vláda nadělala obrovské dluhy. Tyto nezodpovědné kroky však jen odsunuly a bohužel zhoršily konečnou recesi, která jistojistě nastane.
Sedmiprocentní růst, který už v tomto hospodářském cyklu jen stěží překonáme, byl financován dalším neúměrným zadlužováním a utrácením. Nejčerstvější konzumní orgie rozjela další vlna půjček na nemovitosti a nejrůznější vládní výdaje, včetně „Války proti teroru“. Znovu však připomínám, že problémem americké ekonomiky není nedostatek spotřebního zadlužování a utrácení, ale jeho přebytek. Léčivou pilulkou jsou vyšší úspory a produkce. Ta sice byla prozatím smetena ze stolu, ale i vinou onoho sedmiprocentnímu „růstu“ se nám bude v budoucnu polykat o to hůře. - 31. října 2003



Autorem zveřejněného textu je Peter Schiff, investiční analytik a majitel brokerského fondu Euro Pacific Capital. Ve světě financí proslul nejprve správnou předpovědí tzv. internetové bubliny na přelomu tisíciletí a poté také hypotéční a úvěrové bubliny, která praskla na konci roku 2007. Získal si desetitisíce fanoušků i z řad laické veřejnosti, především díky mnoha televizním vystoupením v letech 2005 - 2007, kdy neúnavně varoval před nadcházející krizí, třebaže byl tehdy jedním z mála ekonomů, kteří ekonomické problémy nejen předpovídali, ale také přesně identifikovali jejich příčiny.

Tehdy byl ještě terčem úsměšků a jedovatých šťouchanců od moderátorů a svých kolegů, dnes je považován za téměř proroka moderní doby. Na Youtube je videokoláž jeho televizních vystoupení, která má na kontě již přes milion a čtvrt shlédnutí (https://www.youtube.com/watch?v=2I0QN-FYkpw).

Peter Schiff je zastáncem volného trhu a minimálních zásahů státu, má však dar vysvětlovat a objasňovat ekonomické zákonitosti obyčejným a srozumitelným jazykem a ve svých článcích apeluje na zdravý rozum a prostou logiku, která se v dnešní přematematizované a přemodelované ekonomii někdy ztrácí.

Peter Schiff zveřejňuje na své internetové stránce www.europac.net každý týden komentáře k aktuální politické a ekonomické situaci, především ve Spojených státech, které by však mohly zajímat i české čtenáře. Jsem rád, že se mi podařilo získat jeho souhlas k překladu a umisťování jeho textů na můj blog na Aktuálně.cz.