Pár týdnů je ve frenetickém světě dnešních médií věčnost a vajíčkové krupobití vystřídala na titulních stránkách novin čerstvá várka rozličných neštěstí, skandálů a volebních výsledků. Přesto onen nedávný výstřelek politického hulvátství probudil z dřímoty diskuzi o jedné staré bolístce sociální demokracie, která by tak rychle zapadnout neměla.

V České straně sociálně demokratické zní prakticky už od její polistopadové obrody tichá a smutná písnička, že mladí Češi tíhnou spíše k pravicovým stranám. Ten rozdíl sice není zas tak dramatický, jak by se mohlo zdát, mezi studenty a mladými do 30 let ztrácí česká sociální demokracie oproti ODS podle některých výzkumů jen pár procent. Jenže když se člověk rozhlédne po světě, zjistí, že v západní Evropě a jiných vyspělých zemích jako Spojené státy, Austrálie či Nový Zéland, jsou studenti a mladí lidé jedním ze základních volebních kamenů středolevých stran. Kupříkladu takový Barack Obama dnes vděčí za křeslo v Bílém domě především tomu, že jej ve volbách podpořily téměř dvě třetiny mladých voličů. A ve Francii by se dali pravicoví studenti spočítat na prstech jedné ruky. Maximálně dvou.

Odpovědí na otázku, proč naše sociální demokracie nedokáže přitáhnout mladé voliče tak jako její stranické sestry v západních zemích, je mnoho. Všemi se ale táhne jako červená nit jedno ústřední téma – levicové strany na západ od nás jsou společností odjakživa vnímány jako nositelky pokroku, moderních myšlenek, reformního elánu a naděje do budoucna. A taková image je pro mladé jako zpěv Sirén. Západní a anglosaská levice, stejně jako ta naše, staví pevně na tématech jako sociální rovnost či solidarita s důchodci a nemocnými. Narozdíl od nás však mluví také o otázkách, které silně apelují na studentský idealismus, smysl pro férovost, vnímavost vůči životnímu prostředí, na energii mladých a jejich podnikavost a nadšení a na touhu bořit stará a přežitá společenská tabu.

Když jdu před volbami po ulici, vidím oranžové billboardy, které slibují jistotu důchodcům a práci členům takzvané střední třídy. To si samozřejmě zaslouží pochvalu, jenže mě pokaždé napadne – a co ostatní? Jistota důchodcům je fajn, ale kdo dá jistotu dnešním mladým pod třicet, že až oni dospějí k šedesátce, bude je současný penzijní systém schopen uživit? Kdo od nás se staví za drobné a střední podnikatele, kteří jsou klíčem k zaměstnanosti, kdo mluví jménem nezávislých profesionálů a lidí na volné noze, té tiché, ale důležité menšiny, který z českých sociálních demokratů dnes říká upřímně a otevřeně, že drogově závislí nepatří do vězení, ale do léčeben a poraden, že registrované partnerství a právo ženy na interrupci má v jednadvacátém století své nezastupitelné místo, stejně jako právo na důstojný odchod ze života, který podle posledního průzkumu podporují tři pětiny Čechů? Kdo ví, jaký má sociální demokracie názor na svobodu a nezávislosti internetu, nejpřevratnějšího fenoménu moderní doby a dnes již nedílné součásti života drtivé většiny mladých lidí? Jednoznačné odmítnutí radaru je chvályhodné, ale proč vrcholní představitelé ČSSD nedávají najevo větší nechuť vůči válce v Afghánistánu a Iráku a vůbec veškerému militarismu a preventivním válkám a silovému řešení konfliktů, které zadělávají na víc problémů, než jich řeší? Jedno z největších témat dneška, ochrana životního prostředí, je sice v našem volebním programu, ale mělo by být vidět i na našich plakátech a slyšet v televizních debatách s našimi představiteli.

Pokud se v české sociální demokracii chytíme za nos a začneme to několikabrankové „studentské“ manko vůči ODS dohánět, upřímně a s nasazením, jistě se brzy dostaneme do stejného pohodlného vedení jako levice na západě. Až mladí začnou na internetu namísto vajíčkových přestřelek dávat oranžové zelenou, budeme vědět, že jsme na správné cestě.