Něžná bajka o bohyni Izip
1.
V globálním světě vedeném anonymními nadnárodními finančními božstvy hrají stále větší roli lokální kmeny. Není divu, božstva jsou daleko a peníze blízko. Ne už národy, leč kmeny, svolávající se bubny k válce či tučnému hodu. Stejně jako se války proměnily z válek, vedených státem proti státu, v občanské konflikty nebo výchovná přepadení, změnily se i kultivované národy ve skupiny, kmenům se ze všeho nejvíc podobající. Zdá se, že to je zapříčiněno oslabením centrální moci státu globalismem, či prostupností této moci zdola – také významnou roli hraje zhroucení převládajících hodnotových vzorců.
Vzniká tak nečekaná, nová kmenová identita; kmen se vytváří z jedinců či celých rodin, které spojuje ani ne tak území, jako spíše jistá zpozorovatelná vzájemná užitečnost či šance na tuto; často je sváže i jazyk, neovládají-li nějakou cizí řeč pořádně, dále jasný obchodní a finanční zájem, podobná kulturní úroveň (tuto okolnost nelze podceňovat, jen velmi zřídka se ve stejném kmeni objeví příliš výrazně odlišně vzdělaní jedinci, navzájem si totiž vadí a obtížně spolu komunikují a například humanitní vzdělání ostatní odrazuje). Je lhostejno, zda se kmeny samy charakterizují jako politická strana, hnutí, sdružení nebo gang Černá ruka. Tento typ skupinové identity a soudržnosti je nicméně ideální pro organizovaný zločin.
V kmenech nastupuje převládnutí ochranitelských vztahů patron-klient, doplňující se s posílením prožívání politických rozdílů, jež nemlich kmen pěkně stmelují (koneckonců, víra je svého druhu potřeba a něčemu kmen věřit musí, aby tomu neříkal jenom prachy). V takových kmenech je například rozdíl mezi středně pravicovým a středně levicovým názorem na svět už důvodem k malé občanské válce, v našich poměrech zatím studené.
Zpěv kolibříka a andělův omyl
1.
Dramatický příběh pana Janouška a pana Béma je vskutku sugestivní. Pokoušel jsem se jako bývalý, dávno zapomenutý divadelní autor vcítit do pocitů a motivací jednotlivých postav, což se ukázalo být neobyčejně obtížné, tedy až na motiv zatloukání, jenž je zcela přirozený, zejména pak v životě politickém.
Také bylo obtížné najít správný žánr. Každý navrhne komedii či satyrskou komedii, ale je to příliš nasnadě a také přítomnost některých vysloveně tragických prvků ukazuje i jiným směrem.
Nakonec jsem dospěl k závěru, že jde o realistické drama ibsenovského typu. Něco jako Nepřítel lidu či Heda Gablerová.
A pak jsem se zasnil a pochopil, že právě žánr ibsenovského dramatu nabízí způsob, jak by se pan ex-primátor mohl nejen v očích veřejnosti „očistit“, ale stát se přímo jejím miláčkem a hrdinskou postavou.
Stačilo by, kdyby se kolibřík postavil na rampu jako stavitel Solness, rozpřáhl ruce a řekl, že se to v něm zlomilo… A pak by se kolibřík rozezpíval a zpíval a zpíval jako slavík a nemusel by ani zpívat o sobě, to by mu lid ještě nakonec odpustil, že se trochu vynechává, ale pěl by o topolech a dalících a všem ostatním, co za ta dlouhá léta zažil… A auditorium by vstávalo a tleskalo.
Nicméně cosi mi říká, že to ne a neudělá. V tom je zapeklitost ibsenovského dramatu. Je moc osudové.
Milej Radku č. 2
Milej Radku, máš v dějinách výjimečnou šanci. Vůbec se to netýká státního dluhu a ostatních kouzel a strašidel, tolik propíraných v otřesné předvolební kampani.
(Mimochodem, kdybyste zařadili do svého programu ještě zákaz negativní volební agitace a zákaz zaneřáďování krajiny billboardy, volil bych vás i já.)
Jde o to, že jsi první (no, druhý, byl tam Vladimír Mlynář, ale nebyl předseda) aktivní, relativně mladý novinář, který se takovým skokem dostal rovnou do vysokého patra politiky.
Máš dvě možnosti, zaradovat se z výhry, vstoupit do hry a splynout s ní, stát se jedním z nich, přijmout tichá pravidla – anebo zůstat agentem veřejnosti mezi nimi, to znamená všechny neviditelné věci zviditelňovat, vyzrazovat a podávat o nich zprávu a tím ten systém, ať už mu říkáme mafiánský nebo klientelistický, měnit. Já vím, jsem naivní.
To je ovšem jen na tobě, já ti mohu jen popřát hodně úspěchu.
Zveřejňujme jejich odpovědi třeba na vratech
Hádejte, kdo to napsal:
a) Holešovská výzva
b) Karolina Peake
c) Jan Hus
d) Ludvík Vaculík v r. 1968: 2000 slov
Pěkný citát před Velikonocemi: Ortega y Gasset
Slova José Ortegy y Gasseta, intelektuála, který velmi osaměle v socializačním meziválečném třeštění varoval před „vzpourou davů“:
„Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem.“
Šup do Vltavy :O)
Takzvaná holešovská výzva vyvolala značnou vlnu reakcí, což samozřejmě není překvapivé, leč stává se zajímavým podnětem pro studium těchto reakcí. V zásadě jsou předem očekávatelné, podle toho, zač jsou autoři komentářů placeni.
Tajemství odposlechů aneb O politických celebritách
Žijeme v mediálním světě.
Kdo není v tabloidech, jako kdyby nebyl. Bez marketingu a propagace se žádná kvalita neprodá, a funguje to tak i v oblastech, kde to dříve bylo nemyslitelné, například v knižním trhu.
Co lid neví, nikdo neví - aneb k volbám kdekoliv (fejeton z roku 1999)
INFORMACE
Hostinec U Vopičky je nenápadné místo, skryté za rohem ve vedlejší uličce na Malé Straně, nepříliš navštěvované cizinci. Proto se v něm schází ponejvíce stálá společnost. Tvoří ji Hamánek, který pěstuje nutrie a jejich masem se většinou živí a zlé jazyky tvrdí, že jím i páchne, dále nezaměstnaný básník Šušma, prodavač ušanek z Karlovy ulice Penížek, který své chlebodárce upřímně nenávidí a raději by umrzl, než by si narazil na lysou hlavu své zboží; také zlý trafikant Olek Krákora, který by chtěl být prezidentem, ale nemůže, jelikož byl kdysi komunistou, pravidelným návštěvníkem je též Blahoslav Brejžek, který uvádí jako své zaměstnání „zástupce vedoucího mobilní hygienické jednotky“, což, jak říká lidově Hamánek, znamená „závozník u hovnocucu“. Blahoslav Brejžek se kdysi, chtěje se pochlubit, na pohlednici z Thajska v rychlosti podepsal Bl.Brejžek a do té doby mu přívětiví štamgasti říkají jedině Blbrejžek. Pivnici navštěvuje také invalidní důchodce Zlomeček, jenž občas tragicky podniká a často přichází někdejší zaměstnanec OPBH Churaň, který privatizoval dva domy a zřídil v nich penzión a restauraci, jež je ovšem i na něj samotného moc drahá. Jestliže ho chtějí štamgasti potěšit, nazývají ho Čuraněm anebo něžně Pátá Bé. Oblíbeným hostem je ing. Babička, jenž ač inženýr, zpívá na Karlově mostě s harmonikou a snaží se každému vnutit svá CD. V hostinci zpívat nesmí. Tu a tam přichází i novinář před důchodem Strmoles a také šlapka Kačka, řečená Hroch, jedna z mála hostů, které jejich práce baví. Hostinskému se říká Vopička podle hospody, ale jmenuje se Novák
Bártovy úplatky, stará anekdota a boží pravda...
Stará americká anekdota o letadle, jehož posádku přepadne chlap s revolverem a nařizuje:
"Hijacking! Teď poletíte do San Francisca!"
Piloti se diví: "Ale my letíme do San Francisca… "
Chlap: "Jo? Haha! Letím s váma potřetí a vždycky jsme přistáli v Havaně!"
Další únorové poznámky, aneb Ekonomika a Vinnetou
1.
Ekonomové, jako všichni (své víře) věřící lidé, mají většinou na očích klapky své sekty. Kromě toho se profesně dívají na svět podobně jako generálové, kteří dvacetiprocentní ztráty na životech považují za přiměřené. (Mimochodem jednou mě potěšil generál, který na krajinářské výstavě obdivoval malbu slovy: ‚Sem by se výtečně umístil kulomet‘.) Pěkné ekonomické řešení problému, říkají zase ekonomisté, no a těch pár milionů okradených to holt musí vydržet.
Je to s těmi ekonomy podobné, jako s romskou otázkou. Teoreticky, metodicky a poradensky ji umí vyřešit desítky humánních nadací, organizací a sdružení, jež se tím živí. Jakmile by měli však jít pracovat přímo na místo problému, nebo si nastěhovat početnou problémovou romskou rodinu do domu, není po nich ani stopy.
Sdílím úvahu ze zdejší diskuze, obávám se, že ti běžní Řekové tak vyvádějí, protože jim vadí, že na situaci vydělají zase jenom ti, kteří ji stvořili, tedy zase banky a kmotři. Výhodou je v Řecku příjemné klima, v němž být houmlesákem je mnohem snazší.
