Ručiti svou ctí?
Kdysi, před dvaadvaceti léty, jsem na ministerstvu kultury nechal přeložit jeden rakouský zákon, týkající se kultury, abychom se nezdržovali jeho vymýšlením; podle mého názoru stačilo několik drobných úprav a zákon mohl být schválen. Ozval se však veliký křik, že mechanicky takto přenášet legislativu naprosto nelze, fuj, máme svoje specifika. Později, když Vladimír Mečiar stále hovořil o „naše slovenské špecifiká“ jsem si na to často vzpomněl.
Volby do krajů jsme absolvovali a příští legrace bude přímá volba prezidenta. O tom, že bez dalších úprav a soustavy přímých voleb je to jenom takové šidítko, aby dítě volič něco dumlalo a neotravovalo, už jsem se zmínil a nebudu to opakovat.
To je teď pláče a skřípění zubů nad výsledky voleb...
Nejlepším a věru rafinovaným propagandistickým předvolebním tahem komunistů bylo propuštění Marka Dalíka, myslím si.
Jak říkal včera jeden pán v hospodě ještě tak dva tři roky Nečasovy vlády, více Klause na Hradě a kdoví...
K odvolání ředitele Národního divadla...
Přiznám se, že mě to nebaví, na toto téma psát. Jsem relativně stár, zcela mimo živé divadelní dění a na můj názor je zvědavo asi tolik lidí, jako na komentář kolegy Steigerwalda k důchodové reformě.
Sepsal jsem o vztahu tohoto státu ke své kultuře už mnoho textů. Nedělám si sebemenší iluze, že by se tento vztah mohl za současné politické reprezentace, ať levé, pravé nebo pomazané, mohl nějak zlepšit. Dokud neplatí přednost vzdělání a kultury před buranstvím – a jak by to asi měli burani prosazovat – nezmění se nic.
Zažili jsme takových ukázek už dost, ale toto odvolání ředitele Národního divadla patří k vrcholným výkonům tohoto spolčení.
Krucifix, copak není opravdu možné jim vysvětlit… No, samozřejmě, že není. Nemá smysl jim něco vysvětlovat. Je třeba je vyhnat.
Soudce to nemá lehké
Stále čteme nějaké rozčilené komentáře o různých soudních rozsudcích, tu v Rusku, tu v Americe, tu v Iránu, tu u nás.
Jo, soudce to nemá lehké. Je nucen se řídit formálním právem.
Ale jen se zkuste do té postavy vžít. Jak silný charakter musí být soudce, který vyslechne nahrávku, kde si obžalovaný vesele povídá o tom, jak ty vraždy na objednávku výborně vyšly, kolik milionů si zase nakradou - a ten ubohý soudce musí prohlásit, že tento důkaz nebyl získán legálně, takže se k němu nesmí přihlížet. Obžalovaný odchází hvízdaje si jako kolibřík a jeho kamrádi už se těší, kolik melounů a kapříků si odněkud odvezou.
Fafrinek Rádylek
Okurkové téma, výslovnost jmen a přechylování týchž, ale zabýval jsem se jím zejména při olympiádě před televizorem.
Asi nejen já.
Breivik vyhrál a to mě mrzí
Nejprve anekdota. Před asi dvanácti léty přijel do České republiky jeden z náměstků ministra vnitra mongolské vlády. Zajímal se o nějaké obchody ve svém oboru a mimo jiné se chtěl také seznámit s vězeňstvím a českou penologií obecně. Myslím, že to byly Valdice, které mu ukázali.
Na zpáteční cestě mongolský generál ponuře mlčel, a když se ho konečně otázali, jaké má dojmy, odfrkl a pravil: Co to bylo? Lázně? U nás zavíráme lidi do vězení proto, aby se tam už nikdy nechtěli vrátit, ne aby si tam pěkně odpočinuli.
Úvaha se teď může odebírat různými směry. Nabízí se kupříkladu banální, tzv. humanistická reakce: nejstrašnějším trestem je přece odnětí svobody samo, to odtržení od nejbližších… Může následovat oblíbený argument o tom, že ani ty nejpřísnější tresty od zločinu neodradí, jak je statisticky prokázáno. Nežijeme ve středověku, i zločinci jsou lidské bytosti. Atd.
Okurkové náměty - Rath Izraelcem, olympiáda, církevní restituce
Okurkovou sezonu naplňují nejrůznější plody dovolenými vyčerpaných žurnalistů, což je konečně pravidlem. Zpravidla jde buď o nově vymyšlenou fámu, nebo o vzkříšení starého tématu, někdy se zase prostě jen vyplatí, na rozdíl od běžné nikoliv letní doby, pořádně vymlátit téma skutečně existující.
O sucháncích na filmových festivalech
Vzpomínáte, jak kdysi musel ministr školství, později bankéř či co Pilip vyměnit služební Kia Sportage, jež směl používat soukromě (doufáme, že tato neslušnost mezi tím ministerstva opustila) už po roce, jelikož mělo zničený interiér? S dětskou nevinností a samozřejmostí pravil, že vyměnit to auto bylo nezbytné, neboť jeho psi roztrhali packami sedadla. Ohlasy byly už tehdy různé, nikoho však nenapadlo napsat, že to auto, resp. opravu měl Pilip zaplatit. Vůz byl – o správnosti či nesprávnosti toho nepíšeme – propůjčen jemu, nikoliv rotvajlerům. Jeho spoluvěrci argumentovali tím, že Kia zase není tak drahé auto. Dávno, dávno již tomu…
Co mají společného Paroubek a plk. Daňhel?
Navrhl to jeden diskutér na Facebooku. Ta holčička, kterou měl zneužívat kritik nákupu letadel CASA, je ta samá holčička, o níž psala Kubiceho zpráva v souvislosti s někdejším premiérem. Maličko zestárla za tu dobu, asi o půl hodiny, ale je to pořád ona. Když půjdete takhle večer z vinárny kolem ministerstva vnitra a zavřete jedno oko, možná ji uvidíte taky.
Přímá volba prezidenta je jenom šidítko
Poté, co budou na prezidentský úřad kandidovat také Vladimír Dlouhý, Ladislav Jakl a Pepek Vyskoč z Putimi, nabyl tanec kandidátů už vysloveně groteskního charakteru. Média dělají sice všechno pro to, aby si voliči nevšimli, že přímá volba prezidenta je v této formě jen komické šidítko, jež má odlákat jejich pozornost od jiných věcí (asi od těch stále víc na světlo vycházejících malverzací či sociálních nespravedlností, ale možná jen od prohlédnutí podstaty dělby moci) - ale chápeme je, zaplní tím stránky, někdy i první, asi jako dopisem ‚nevinného Ďurička‘ Davidu Rathovi. Tato přímá volba je akt v duchu „vlk se nažere a koza nám zůstane celá“. Volové si zavolí a my si to dál budeme dělat jako vždycky.
Chtěli jste pořád nějakou přímou demokracii, tak tady ji máte, kousíček, no, zablbnete si při kampani a volbách a nezmění se nic.
