Umění nemá bavit, napsal kdysi T.G.Masaryk.
/mnohé kusy tohoto textu už tu byly, ale některé důležité věci neškodí si opakovat :O)))/

1.ÚVOD
Tato provokativní a ne úplně vážně míněná úvaha začne citátem, všichni asi známe Murphyho Zlaté pravidlo věd a umění: kdo má zlato, určuje pravidla.


2.VERNISÁŽ
Každý velký veletrh moderního výtvarného umění připomíná babylonskou věž. Podobně jako na velkém knižním veletrhu je i poučený (no, většina návštěvníků bývá poučených, jinak by tam nejspíše nechodili) návštěvník spíše sklíčen než povzbuzen: tolik umění a umělců je na světě? A tohle je všechno fakt umění? Má smysl k tomu ještě něco přidávat? Odpověď zní – samozřejmě, ano, protože vše plyne, nic se nezastavuje a nikdy nevstoupíš po druhé do téže řeky. My zde však použijeme nepoučeného návštěvníka.
Lev Nikolajevič Tolstoj píše ve Vojně a míru: „...před obrazy, představujícími stromy, seděly holky a zpívaly. Pak přišel jeden muž v širokých kalhotách a také zpíval, ale sám. Rozhazoval při tom rukama.“
To, co takto Tolstoj popisuje, je opera! Opera spatřená očima mužika, který ji vidí poprvé a nikdo ho předem nepřipravil. Jistě to není ideální přístup, ale něco odkrývá – asi jen špatná a špatně provedená opera bude na mužika takhle působit i nadále. Možná není od věci se takto, očima mužika, podívat i na veletrh umění.
Na veletrhu přišlo na vernisáž asi tři tisíce lidí, samé osobnosti, tolik originálních osobností, až byli všichni stejní - muži se dělili do tří skupin: muži do hola ostříhaní celí v černém, muži s dlouhými vlasy celí v černém a potom obchodníci, v bleděmodrých košilích s kravatou a drobně kostkovaným sakem, se zlatými brýlemi.
Dámy se samozřejmě odlišovaly navzájem více, ale typ dohola až nakrátko, celý v černém, se táhl napříč generacemi, takže mužik mohl vidět ježky tmavé, plavé i stříbřité. Některé, pravda, měly nikoliv černé kalhoty a kajdy, ale modré, některé měly střevíčky, avšak většina tenisky.
Spatřil také mnoho uštvaných, draze oblečených stařečků, doprovázených draze oblečenými uštvanými stařenkami, kteří působili dojmem, že se co nevidět zhroutí. Většinou pak vyčerpaně posedávali v prostoru, určeném pro sběratele a zdálo se, že si opravdu něco kupovali. Byli to sběratelé.
Pobíhalo tam také několik přitažlivých transvestitů, mužik spatřil řadu homosexuálních dvojic, všichni však byli charakterizovatelní jako sebeinterpreti.
Upřímně mu bylo líto některých excentriků, náležejících už zřejmě k inventáři, zejména postarší dvojice, nejspíš manželů, muže a ženy, kteří si říkali Eva a Adele... Chodí tam každý rok. Už dávno. Ona i on byli ostříháni dohola, na sobě měli obnošené dámské, růžové rokokové kostýmky se zlatými límečky s vyčnívajícími špicemi a drželi se za ruce. Léta se na nich podepsala nemilosrdně a smutně a ta ojetá dvojice, našminkovaná a sešlá, jako kdyby symbolizovala všechny snahy moderního umění: nezestárnout, neumřít, odlišit se, prodat se... Nebylo jasné, kdo byl Eva a kdo Adéla. Nacházeli se ale na všech fotografiích, které noviny o veletrhu publikovaly. Tím byl smysl jejich maškarády naplněn a všechno bylo z jejich hlediska v pořádku.
Mužik si představoval, jak přijdou domů, svléknou šatečky, osprchují pudr, zcela unaveni se zřítí na postele, polykají prášky, je jim špatně a snaží se konverzovat - kdo všechno je tentokrát viděl či kdo od loňského veletrhu umřel…

3. ARTEFAKTY
Trh umění nabízel mužikovi vskutku bohatou směs - moderna, postmoderna, op-art a pop-art, tachismus, vedle geometrismus, instalace, minimalismus, hyperrealismus, mužik si nemohl všechny -ismy ani zapamatovat. Proto si zakoupil drahý, skoro tři kilogramy vážící katalog a postupoval podle něj.
Nejprve si prohlédl práce mladé umělkyně, již kritici označili za mimořádný talent, protože její díla prý vyvolávají zvláštní spirituální pocit. Zjistil, že natírá plechy různých velikostí matovou zelenou barvou a věší je na zeď střídavě naplocho a naštorc. V mužikovi vyvolaly vzpomínku na jednobarevné čtverce, které před osmdesáti lety vytvářeli Albers a Malevič, kteří pravda ovšem nemalovali na plech, ale na plátno.
V několika sálech visely obrazy, hůře nebo lépe namalované, na nichž se umělci věnovali motivu vlastních genitálií (penis-art, jak četl v katalogu, nebo také testicle-art či vagina-art). Napočítal přes osmdesát artefaktů, z tohoto modelu vycházejících, od pornografické fotky Jeffa Koonse s Cicciolinou až po gigantické údy z lesklého plastu. Diváci kolem nich chodili většinou rychlým krokem a nezastavovali se, zdálo se, že je sdělení příliš nezasáhlo.
Naproti tomu v Musée d´Orsay v Paříži se, pokud si mužik všiml, před Courbetovým realistickým a s něhou namalovaným obrazem dámského klína zastavují, i když moc nemluví. Někteří i posedí.
Jeden německý umělec vystavoval díla ze slisovaných konzerv, která nesla podtitulky Pocta Joe Chamberlainovi. Z katalogu se mužik dozvěděl, že jde o ironickou citaci prací právě tohoto umělce, který v padesátých letech se slisovanými konzervami (ale také slisovanými automobily) začal. Ne artefakt, psal autor, jen myšlenka je cenná. Mužik byl zmaten.
Velice mužika zaujala i zlatá deska, na kterou močili návštěvníci Warholova atelieru a tím z ní učinili artefakt. Cenu se nedozvěděl, ale ujistil jsem ho, že není nízká.
Fontanovy (pro jiné mužiky: italský malíř Lucio Fontana prořezával červená, žlutá nebo zelená plátna žiletkou, zpravidla třikrát, ale někdy i jen jednou nebo dvakrát) prořezy mužikovi v tom kontextu nejprve připadaly jako vkusný a osvěžující vtip, posléze jako naprostý ironický dekadentní výsměch celému světu takzvaného umění. Jenže to, čemu se Fontana - možná – i smál, se logicky nakonec vysmálo jemu: udělalo to z něho galerijního klasika, který se snadno napodobuje, a proto dobře prodává. Když však mužik viděl už šestnáctého červeného Fontanu s prořezy, zjistil, že je to vlastně kýč a děsivý.
Další galerie vystavovala obraz francouzského umělce, který se jmenoval Francouzská vlajka; představoval francouzskou vlajku. V katalogu byla vedle této vlajky otištěna americká vlajka, jak ji na obraze Americká vlajka v šedesátých letech namaloval Jasper Johns. Psali, že umělci vstoupili takto do dialogu.
V další galerii visely jen fotografie, zobrazující, jak se autor Johnnie Bock v Berlíně prostě pomazal barvou a pověsil se za nohy ve svém ateliéru. V katalogu psali, že převádí jednoduché životní struktury a umělecké problematizování materiálu do abstraktních formulí a narativních modelů, načež tyto životně psychologické strategie takto přeměňuje v tržní modely společnosti.
Mužika bolela hlava.
Ve vedlejší prostoře vystavovala jakási newyorská galerie čtyřmetrovou sochu z plastu, věrný odlitek Barbie. Katalog uváděl, že její autor hledá co nejjednodušší formu vyjádření, nechce se odlišovat, ale chce splynout.

4. PERFORMACE
Japonská umělkyně, na kterou mužik asi nikdy nezapomene, si nacpala do mnohem větší podprsenky, než jakou skutečně potřebovala, kusy červeného melounu, tyto vyndávala a za nelidského vřeštění je sama požívala.
Po chvíli přemítání jsem mužikovi řekl, že umělkyně asi chce vyjádřit oslnivou myšlenku, že moderní lidstvo požírá samo sebe. V katalogu však stálo:
„Umělkyně pracuje s přírodním materiálem, jehož pomíjivost a křehkost staví do působivého kontrastu s banalitou textilního výrobku a paradoxně spojuje s nahým tělem, při čemž nudita nemá jednoznačný smysl sexuálního ur-poselství, ačkoliv ani toho se nezříká, ale chce vypovídat o přímém kontaktu a osobním angažmá umělce v dobovém kontextu, při čemž nesmíme opomíjet tak podstatné faktory jejího expresivního sdělení, jako je místo, na kterém se performance odehrává, denní a roční doba a také pozadí, jež je záměrně zvoleno jako náhodné, nesmíme ani nepovšimnutím přejít audiální faktor performance, rezignující na slovo jako signifikantní projev a nahrazující moment verbality momentem diskomunikační výzvy, apelující na mimoracionální percepci...“
Japonka snědla meloun a odešla, trochu polepená a kroužily kolem ní mouchy. Asi byl ten meloun sladký. Několik nás zatleskalo. Mužik řekl, že už chce ven.
Ta japonská umělkyně scestovala se svým dílem celý svět, zatímco skvělý český malíř jako třeba Bedřich Dlouhý může být rád, když bude mít na sklonku svých dní lepší výstavu v Mánesu. A gratulovat si, jestli o jeho výstavě vyjde aspoň desetina článků, jež se objeví v tisku v případě, že čtyři muzikanti z nějaké nevalné kapely vymění pianistu. O tom, kolik článků vyjde, když polodementní fotbalista řekne jinému, že je pohlavní orgán, ani nemluvě.

5. VZPOMÍNKA NA ZTRACENÝ TALENT
(Kdysi, v šedesátých letech, jsme si dělali legraci z mladíka, který intenzivně toužil být umělcem, ale nějak nenacházel správnou oblast, kde by se realizoval. Nešlo mu kreslení, neměl sluch, dělal pravopisné chyby, že ale je umělcem, to věděl. A tak vysedával po kavárnách a aspoň mluvil, co by třeba všechno udělal - že by nad Prahu pověsil gigantický igelitový pytel s flaškami od Cocacoly... Posmívali jsme se mu, že je umělec-bytost, artist-being, a umění dělá tak, že sedí a emanuje umělečno. Tento nešťastník předběhl dobu: dnes by stačilo, aby ukecal banku či nadaci, zrovna ta Coca-Cola by to možná ráda viděla… Ach, a jak mohl být slavný, aspoň jako Christo! Místo toho fetoval, pobýval na psychiatrii a nakonec zmizel. Asi – možná - někde sedí a emanuje umělečno v duchu no-art-artu, nikdo to neví a nikdo si toho nevšímá, což je vlastně ideální pro obě strany: on je umělec, realizuje se a ostatní to neobtěžuje.)

6. ÚVAHY OSAMĚLÉHO CHODCE
Mužik se venku nadechl a meditoval před veletrhem.
Všechno musí dnes mít komunikační strategii, říká příručka o public relations. Umění také, jelikož by se jinak s publikem nesetkalo. Totiž, nemuselo setkat. K tomu potřebuje vykladače. Je zde ovšem problém, přemýšlel mužik, co bylo dříve – zda nejprve umělecký akt nebo vykladač. Od toho slavného eklatu s impresionisty si všichni teoretici dávají pozor, aby náhodou nepomluvili (spíše neprošvihli) nějaký nový, převratný a úžasný směr a jsou připraveni hlasitě obdivovat i hovno v láhvi jako umělecký čin (jak řekl francouzský malíř Garouste).
Hovno umělcovo v konzervě, pravda ne v láhvi, už tu taky bylo. Koncem šedesátých let vystavil a prodal pikslu s Mierda di artista nějaký Ital. Hned na to zemřel, asi vyčerpáním. Nabízí se zajímavá úvaha: a co když to vůbec nebylo jeho hovno?
V zásadě víme, že s přiměřenou informační výbavou a slovní zásobou můžeme „vysvětlit“ cokoliv, už proto, že samozřejmě dokonale umělecké dílo „vysvětlit“ nelze. Co chápete pod těmito slovy: „B. na několik různých způsobů rozehrává frustrující situaci – prostřednictvím umění externalizuje své myšlení a pak, je-li s ním zpětně konfrontován, nerozpoznává ho, nerozumí mu.“? (B. totiž sám sobě posílá poštou obálky s náhodnými výstřižky.) Samozřejmě, že je to žvást, ale jak pěkně vypadá!
Ještě před sto padesáti lety by asi nahý performista, který by se pomazal hovězí krví a položil se na prostěradlo přímo před radnicí (square-art), byl okamžitě odvezen do nejbližší psychiatrické léčebny, kterým se tehdy ještě nepěkně říkalo blázinec a jeho tvrzení, že tímto činem zamýšlel vyjádřit nějakou nepojmenovatelnou myšlenku, by bylo pokládáno za důkaz toho, že tam právem patří.
A patřil, neboť by přišel s tím nápadem příliš, příliš brzy. Dnes s tímtéž nápadem přichází pro změnu příliš, příliš pozdě (too-late-art).
Za vrcholný výkon zaumné teorie umění považoval mužik názor, že určitý (a možná nejlepší) druh umění – asi non-art-art - se vyznačuje právě tím, že jako umění nevypadá, umění se nepodobá, není tak ani rozpoznatelný a už vůbec ne definovatelný. Nevím, zda honorovatelný. Vím o uměleckém počinu, kdy umělec pozval sto lidí na určité místo a pak před nimi utekl. To je celé.
A tak se zdá, že není-li důležitější teoretik, než sám umělec, rozhodně je jeho nezbytnost patrná. Umění (někdy i náš mužik dobře chápe, že toto slovo vlastně už pro pojmenování toho všeho už opravdu nepostačuje) se už prostě neobejde bez vykladačů, vysvětlovačů a zprostředkovatelů, kteří jsou zároveň manažery, objednavateli a často i hlavními konzumenty. To oni seženou peníze (tj. vytvoří atmosféru, kdy jsou velké firmy a peněžní ústavy ochotny jejich projekty financovat a ty peníze nesmějí být malé, jinak by to umění nepůsobilo na sponzory dostatečně – jestliže má nějaká velká banka v rozpočtu sedmdesát milionů na polepení Karlova mostu zeleným staniolem (tin-foil-art) či zalití Václaváku šlehačkou (whipped-cream-art), je to imponující čin, dvě stě tisíc na nějakou knížku naopak působí suspektně, skoro jako kapesné, jako něco, co si ten žadatel chce určitě nechat), to oni najdou prostor, to oni připraví veřejné mínění a dohlížejí, aby všechno fungovalo podle jejich představ; to oni pak donutí veřejnost, zastupovanou několika „odbornými“ žurnalisty, kteří o věci budou pochvalně psát a pár zvanými hosty z high society, kteří přišli na raut, to umění konzumovat.
Logicky se ovšem jejich smrtelným nepřítelem stává ten, kdo se pak podívá na uskutečněné dílo a řekne nahlas, že mu to připadá jako pitomost a že je škoda šlehačky.
Umělci mezi tím zbývá jen několik málo chvilek na „tvorbu“. Čím dál víc je mu jasné, že rozhodující je v takovéhle situaci jen nápad a vhodné načasování. Píle malujících a tesajících nešťastníků je z tohoto hlediska komická, protože úlohu uměleckých vykladatelů-manažerů vynechává. Vzpomněl jsem si na sochaře, kterého jsem kdysi potkal na jakémsi symposiu v Německu. Řekl mi, že je sochař, ale proboha ne takový ten idiot s majzlíkem a kladivem, to ne, prokrista!
Všechna skutečně velká světová spiknutí jsou nepsaná, nedohodnutá, neviditelná a jejich komplici se ani nemusejí znát. Teoretici a část umělců se takto ne-dohodli, ne-napsali a nikdy ne-řekli, že vytvoří atmosféru, kdy každý, kdo bude mít jiný názor, se sám odsuzuje, deklasuje a dehonestuje. Ale vytvořili ji.
Inu: veletrh s uměním je prostě taky jenom trh. Nabídka ale převyšuje mnohokrát poptávku, proto je tzv. positioning velmi důležitý.
Nabízený umělec musí být „originální“ a jednoznačně rozeznatelný, proto se chudáci musí držet nápadu, který je na trh uvedl a nesmí od něj odejít za žádnou cenu. Jednou jsi přeřízl krabici pilou, budeš to dělat navždy. Ledaže…
Ledaže si uděláš takové jméno, že je úplně jedno, jak a co děláš, rozhoduje podpis. Titíž, kdo předtím obdivovali, jak důsledně a kontinuálně přeřezáváš škatule pilkou, budou jásat nad tvou odvahou kdykoliv to již vydobyté zase opustit. Budou chválit tvé hledačství.
Na veletrhu obchodníci s uměním vytvářejí hodnotová a cenová srovnání - vedle uznávaných cenin staví novinky, vedle Miróa postaví Johnnie Bocka, visícího za nohy; v potenciálním kupci vzniká aspoň na chvíli dojem, že jde o něco skutečně srovnávatelného...
Jestliže se Johnnie na trhu nechytí, bude příště vystaven někdo jiný, visící ve vzduchu za nějaký jiný orgán, no bože.
Říká se, že Hirst si své výtvory občas kupuje sám, aby udržel jejich cenu. Prodej souvisí s cenou, ceny utváří umělce a nakonec i poptávku. Aby byl umělec zajímavý, musí být pro normálního člověka, který má rád umění, příliš drahý. Cena musí být natolik prestižní, aby bylo zboží dost vzácné a jeho vlastnictví stavovským symbolem. Proto si ho člověk, který má rád umění, nemůže koupit a kupuje si ho někdo, kdo na to má. Chce investovat dobře, se zárukou a proto už potřebuje experta. A ten si musí vytvářet své umělce a vést je.
Teoretici tak vytvářejí určitý minimonopol - a vytvářejí tak i svou vlastní cenu na trhu. I oni se potřebují dobře a s vynaložením co nejmenší možné energie (energie je náklad a náklady mají být v moderním kšeftu co nejnižší) prodat. Je to podobné jako s operními hvězdami - jsou příliš drahé, takže mají méně vystoupení, která musejí být proto ještě dražší, takže je jich ještě méně a tak dále.
Má pravdu přítel malíř, když mu připadá zoufalé, že nejprve deset let studuje, pak léta pracuje, hledá a přemýšlí, pak dvě stě hodin pracuje na nějakém artefaktu, dvakrát ho zahodí a předělá, až konečně má dojem, že artefakt splňuje, co po něm žádal, vystaví ho - načež si obraz na radu odborníka koupí nějaký generální ředitel a pověsí si ho do zasedačky? Má to potom smysl?
Může nuda zobrazovat nudně nudu? Je prázdnota obrazem prázdnoty? Jak se objevila ta slepá ulička? Je nutné, aby to tak šlo dál? Totiž, může to vůbec takhle dál nejít? K čemu to umění skutečně je? Nebo je vskutku jen cesta ten opravdový cíl? Může to někdy přestat? Má umělec vytvářet artefakty nebo se jenom vyjadřovat? Nebo má umění především živit spoustu lidí? Má se umění „rozumět“ anebo stačí se s ním setkat?
Navíc ten chuchvalec teoretiků, visící na umění jako smotek slizkých žabích vajíček na zádech žáby, vytvořil tolik teorií a výkladů – občas výmluv – až dokáže vysvětlit, přesněji ožvanit cokoliv a dodat „myšlenku“ ex post.
Kradu? Ne, ne, cituji. Je to nepovedené? Cituji ironicky. Je to blbost a duchaprázdnost? Komentuji tím duchaprázdnost světa. Sám nevím, co je to? Skutečné umění přece nelze vysvětlit. Etcetera.
A především jednu otázku kladu stále znovu: je nápad už myšlenka? Jestliže Damiena Hirsta napadlo rozříznout krávu, je to skutečně myšlenka?
Konzumentova paranoia: nemohu já za to taky trochu? Moje oblíbená premisa, Camusova věta o tom, že statečná duše se vyrovná i se zoufalstvím absurdity života, pak už není nic platná.
Abych nezapomněl: káva tam byla skvělá a mužik si ji vychutnal.

Malá hádanka z uměnovědeckého slangu
Teoretik umění: „Tvůrce kombinuje přirozené chování, odpověď na výzvu, práci a výsledek. Vychází z faktu, že jedním z poslání umění je zanechávat stopy. Stopy ulpívají, přechodně, ale s trvalým ohlasem, vstupují do komunikační linie. Ono profánní až vulgární se tak stává diskontinuální i kontinuální součástí sakrálního prostoru a právě svou jinakostí vystupuje brutálně, až šokujícím způsobem, právě jak to tvůrce koncipoval, z pozadí a o to silněji, aby vyvolalo diskusi a zamyšlení nad tušenými souvislostmi.“
Otázka: Co dělal umělec, co teoretik popisuje?
Odpověď: Mázl hovno na kostelní zeď.

PUBLIKOVÁNO V LITERÁRNÍCH NOVINÁCH