Autorem toho označení nejsem já, leč Ivan Klíma. Ale je mimořádně trefné. Ty uvozovky jsou tam proto, že někteří ti umělci už dnes nejsou tak mladí, to slovo bychom klidně mohli vyškrtnout. Jenže jako málokomu, ani jim se nechce stárnout, samozřejmě a tak se stále chovají jako mladí umělci, ačkoliv pohled na starého chlapečka je kormutlivý.

Projevují se skutečně především stálým pochechtáváním. Všimněte si, že v rozhovorech odpovídají stále nějakými žertíky.

Rádoby rebelská image se pro ně stala něčím, bez čeho existovat neumějí. Klipová reklamní kultura jim ani trochu nevadí, naopak, nesmírně jim vyhovuje – nemusí se totiž ani na chvilku „pozastavit“. Musí poklusávat. Místo myšlenek se v jejich tzv. díle objevují nápady a místo idejí vtipy. Bouře ve sklenici vody kolem tzv. Entropy je bouře kolem nevalného kresleného vtipu.

Velmi zajímavý a nebojácný mladý filozof a estetik Jan Stern (čtenáři BL ho znají) napsal v jednom rozhovoru:

„Dávat Dostojevského dohromady s dnešním "uměním" je urážka. Mezi Dostojevským a Freudem není moc velký rozdíl. Tehdy se to tak nebralo. Někdo něco napsal a buď to bylo o životě a pro život, nebo na to lidé kašlali a zapadlo to. Dnes je samozřejmě všechno jinak. Máme oštemplované vědce, kteří dělají vědu, i kdyby se jen rýpali klackem v nose (pakliže umějí zažádat o grant), a máme oštemplované umělce, kteří dělají umění, i kdyby dokázali jen vycákat svoje buzerantský růžový sperma na tank. No, co k tomu říct. Musíme asi prostě počkat, až čas odveze to haraburdí na skládku, a až všechny ty vygrantovaný grafy rozloží zdravé ovzduší, případně počítačové viry. Pak se z toho asi vyloupne tak nějak samovolně to, co bylo o životě a pro život. Ti Dostojevští a Freudové. Oni tu někde jsou. Ve vědě je asi má smysl hledat. V umění už ne. To se v tuto chvíli přetváří do dvou hnusných mutantů - do organizovaného zločinu (viz Ztohoven) a do psychické choroby (viz Černý a ti ostatní). Až tihle dva hnusní obří zmutovaní červi zdechnou a vyschne sliz, který za sebou nechávají, pak se snad znovu zrodí umění. A pak zase bude mít smysl hledat i tam. Musíme současné umění maximálně bojkotovat a vytlačit ho z veřejné sféry, jak to jen půjde. Musí dojít k totální deartizaci, abychom ten proces uhynutí dvou červů urychlili. „

Málokdy se člověku podaří stát se prorokem, ale mně se to povedlo. V roce 2003 jsem v knížce Jak se stal Rockefeller miliardářem zveřejnil ironickou povídku, životopis umělce, který stále hledal svou originální cestu, až se jednoho rána podíval do klozetové mísy a zvolal málem Heureka. Od té doby konzervoval a vystavoval svá hovna, až mu nakonec po smrti postavili celé muzeum. A když jsem se teď dočetl o konzervovaných hovnech umělce Piera Manzoniho, zaradoval jsem se velice. Na má slova došlo a například Jana Machalická v Lidových novinách o tomto artefaktu (nebylo by lepší artfekatu?) hovoří docela vážně. Nemám toho Manzoniho obvinit z plagiátu? Jistě by se o mně hodně psalo.

Poznámka autora: Jak vyšlo najevo, nestal jsem se prorokem a nepovedlo se mi to. Ukázalo se, že Manzoni "zhotovil" své umělecké hovno už v roce 1960 a tudíž mne naopak velmi předběhl (přiznám se, že jsem opravdu neprostudoval dějiny toho uměleckého díla a tak jsem se vystavil oprávněnému posměchu těch, kdo věděli, že i to hovno v piksle už je zastaralé) a dokonce pak zemřel, asi, že už věděl, že svoje zásadní slovo už řekl.
Ale tak či onak: Merda di Artista je taky jenom nevalný vtip, od někdejších v Dikobrazu se podobně jako Entropa liší jen tím, že je angažován jinými a jinak. Ach a ještě něčím - není za ni pár stovek, ale pár milionů, jejichž dárci ani nechtějí vědět, na co ty miliony vlastně dávají. A tu mne jímá podezření - je v té piksle toho Manzoniho vůbec jeho hovno? Co když je tam hovno někoho jiného? Anebo to ani není hovno, no není to úžasná umělecká mystifikace, jež, jak se teď často opakuje s souvislosti s tím, že žádných 27 evropských umělců na Entropě nepracovalo, je zcela legitimní součástí moderního umění?
Nicméně je jasné, žese pochechtávání Davidu Černému vyplatilo. Kdy se o někom tolik psalo? A při tom jediné skutečné a kvalitní jeho dílo, kterému jsem i konzervativec já ochoten přiznat velkou invenci a nápaditost i v provedení, které není jen vtípkem k pochichtávání, ta skvělá fontána v Americe, se vlastně médii jen tak mihlo. Z toho vidíte, že žijeme v tak blbém světě, že si nic lepšího, než pochechtávající se umělce s jejich vtípky nezasloužíme.