Projížděje českými předvolebními silnicemi, několikrát jsem si zachránil život v poslední chvíli, protože mě fascinovaly billboardy, na nichž se naše politické strany navzájem karikují a zobrazují jako typy, jež jako kdyby vystoupily z knihy Lombrosovy O typech zločinných, řečeno s Haškem a málem jsem sjel ze silnice. Špatný také nebyl klip Kateřiny Jacques, kde si ta kráva povídá s kozou.

Ale co naděláš, dětma nezatopíš, jak říkávala jedna stařena v Pardubicích. Nicméně, v zámku Kratochvíle je reliéf, dokazující, že dětmi zatopit lze, protože zobrazuje jejich metání do krbu a konečně, v Perníkové chaloupce plánovala baba něco podobného.

Už dlouho mě ta nenávist a hrubost, která z politiky zejména obou velkých stran čiší, skličuje, ale pak mi došlo, že podstatou této psychózy, kolem voleb samozřejmě nápadněji vzkypující, je něco jiného – a to je opravdu dějinné dědictví a jeho stopy v českém myšlení. Neumíme žít bez nepřítele. Neumíme žít bez osudového, krvavého, příšerného a démonického nepřítele.

Obejít se bez nepřítele je obtížné, protože musíte mít pozitivní program, což je namáhavé - a myslet, jak známo, bolí. Jste-li opatřeni nepřítelem, myslet musíte mnohem méně a zejména nemusí myslet vaši příznivci. Musíte si ovšem zvolit správného nepřítele.

Potřebujete samozřejmě dva, ale vybírat si budete jen jednoho, protože nějakého máte, toho momentálního, konkrétního soupeře, se kterým se nějak dohodnete, potřebujete však především velkého, symbolického, zásadního nepřítele, na kterého můžete všechno svádět.

Ideální nepřítel musí být jasný, každému známý a neškodný. Musí odpovídat principům dynamického stereotypu, tj. být tu už hodně dlouho, dávno poražený (to je důležité, neporaženého by se lidé mohli bát, potřebujete nepřítele, kterým je sice možné strašit, ale jen tak příjemně lechtivě). Nikdy u nás nebylo tolik bojovníků proti Habsburkům, jako když zmizeli ze scény.
Jestliže jste novinář, máte o čem psát na roky, všechno převedete na svého nepřítele. Jeden všechno vždycky zavede na sudetské Němce, jiný se nějak dostane na komunisty. Problém je, že si zvyknete na to zásadní nepřátelství a postupně se vám všechno do něho slije.

Ať už jsme zklamáni nebo se cítíme ukřivděně oprávněně nebo neoprávněně, mít dobrého nepřítele nám uleví a zjednoduší nám to život; jakmile zahlédneme jeho jméno: Němec, komunista, pravičák, levičák, Francouz, Rus, Číňan, Žid, černoch, můžeme zamávat Vlajkou (to velké V je správně) a je nám lépe.

Ale pak se mi zjevila ještě jedna, opravdu hrůzná možnost: že všichni mají navíc k tomu, že si to ulehčují, ještě taky pravdu.