Nápad ještě není myšlenka, aneb smutné myšlenky nad dvěma výstavami
Jednou jsem tu už uvažoval o moderním uměním, respektive o pochechtávání, které nahradilo tvořivou a hlubokou mannovskou ironii, o nápadu, který ještě zdaleka není myšlenka, ale je za ni zejména v soudobém vizuálním umění často vydáván a o sentimentu a kýči, který je vydáván za citovost a citlivost.
V Praze letos víceméně zároveň proběhly dvě výstavy.
Jedna představila umělce, který byl skvělý – vůbec se vlastně neostýchám použít slovo geniální - malíř, mistr po technické stránce, skvělý kreslíř a kolorista, jehož dílo má hluboký filozofický smysl – zabýval se mimo jiné zevrubně tématem smrti jako součásti života; i jeho drobné práce obsahují stejně monumentální výzvu, jako skutečné monumentální realizace. Byl známý, samozřejmě hlavně v odborných kruzích – ne slavný, žil skromně a zemřel v podstatě chudý.
Druhý umělec je světoznámý. Jeho výstava nabídla díla, jež jsou přesnou ilustrací mé věty o nápadu – vtipy, žertovné předměty jako gigantický popelník s milionem vajglů nebo rychlé „malby“. Teoretici umění, kteří, jak říká Thomas Bernhard, zničili umění, se nad jeho artefakty tak či onak rozplývají a tvrdí, že se zabývá tématem smrti… Například, když nechá naložit rozříznutou krávu do formalinu. Ten žije a je miliardář, tedy v korunách několikanásobný. Tomu prvnímu nesahá ani na fusekle, dodávám já.
Je to samozřejmě svědectví o našem světě, tedy ani ne tak o našem světě, jako o mediích, marketingu a reklamě, tedy o třech hydrách, které se nás zmocnily, sežraly nás a zaneřádily naši krajinu bliboardy (to je překlep, ale výtečný a bude zachován) a zkurvily nám vkus.
Jeden se jmenuje František Ronovský a druhý Damian Hirst.
Samozřejmě, je to můj soukromý názor, který nikomu nevnucuji. Jen si představuji, jaké nádherné kupříkladu sakrální fresky by namaloval Ronovský v nějakém chrámu, kdyby mu na to někdo dal setinu peněz, které dávají Hirstovi za jeho… Nevím, jak to nazvat, zůstanu tedy u zdvořilého "artefakty", ač nevím, zda předpona arte- jest na místě.
V Praze letos víceméně zároveň proběhly dvě výstavy.
Jedna představila umělce, který byl skvělý – vůbec se vlastně neostýchám použít slovo geniální - malíř, mistr po technické stránce, skvělý kreslíř a kolorista, jehož dílo má hluboký filozofický smysl – zabýval se mimo jiné zevrubně tématem smrti jako součásti života; i jeho drobné práce obsahují stejně monumentální výzvu, jako skutečné monumentální realizace. Byl známý, samozřejmě hlavně v odborných kruzích – ne slavný, žil skromně a zemřel v podstatě chudý.
Druhý umělec je světoznámý. Jeho výstava nabídla díla, jež jsou přesnou ilustrací mé věty o nápadu – vtipy, žertovné předměty jako gigantický popelník s milionem vajglů nebo rychlé „malby“. Teoretici umění, kteří, jak říká Thomas Bernhard, zničili umění, se nad jeho artefakty tak či onak rozplývají a tvrdí, že se zabývá tématem smrti… Například, když nechá naložit rozříznutou krávu do formalinu. Ten žije a je miliardář, tedy v korunách několikanásobný. Tomu prvnímu nesahá ani na fusekle, dodávám já.
Je to samozřejmě svědectví o našem světě, tedy ani ne tak o našem světě, jako o mediích, marketingu a reklamě, tedy o třech hydrách, které se nás zmocnily, sežraly nás a zaneřádily naši krajinu bliboardy (to je překlep, ale výtečný a bude zachován) a zkurvily nám vkus.
Jeden se jmenuje František Ronovský a druhý Damian Hirst.
Samozřejmě, je to můj soukromý názor, který nikomu nevnucuji. Jen si představuji, jaké nádherné kupříkladu sakrální fresky by namaloval Ronovský v nějakém chrámu, kdyby mu na to někdo dal setinu peněz, které dávají Hirstovi za jeho… Nevím, jak to nazvat, zůstanu tedy u zdvořilého "artefakty", ač nevím, zda předpona arte- jest na místě.