Pražské verbální peřeje – a nekonečno
Stalo se, co nikdo nečekal, stejně jako u anglického premiéra Davida Camerona, český vládní předseda Petr Nečas odepřel evropské nomenklatuře na summitu povinný souhlas s „fiskalunion“ a nepodepsal. A co hůř, podmínil jej referendem o euru, čímž dostal do pasti opozici. A podruhé se vyjevila neplatnost veta primérního práva. Vlak evropské nomenklatury potížisty objede.
Kybernetová morální válka a demagogie
Nikdy snad nebylo vyplýtváno více duševní energie na demagogii než v posledních týdnech, kdy Google, Wikipedie, YouTube a další megaservery začaly protestovat proti chystaným anti pirátským zákonům (SOPA a PIPA) v americkém Kongresu. Konflikt byl vyvolán mimo jiné i proto, že zákony nemohou dost dobře postihnout zloděje duševního vlastnictví v planetárním měřítku a postihují ty, kteří na ně odkazují v dosahu amerického zákona. Nedovedu posoudit, zda zásah do vyhledávačů opravdu ohrožuje celý internet, jak tvrdí odpůrci (vždyť jejich cenzoři dnes a denně likvidují rasistické a politicky nekorektní výroky), a tak to spíš vypadá, že jde o kšeft s informací, jak si pořídit něco zadarmo. Nevím ani nakolik je chystaná legislativa technicky vadná a jaké může mít neblahé vedlejší účinky, možné to je.
Chmury nad Vltavou
Nový rok o slepičí krok, pomalu, nenápadně a optimisticky postupuje kupředu se stoupajícím sluncem na horizontu, a tak je téměř jisté, že noci bude ubývat a světla přibývat. Horší je to o lednovou/ledovou náladu. Na každém kroku ve veřejném prostoru naráží občan pražský (Česko se stává městským státem jako bylo za Karla IV.), na něco negativního. Státní pohřeb prezidenta vyvolal chmurnou náladu, že se s ním, tak jako s Masarykem (1937) a Benešem (1948) pohřbívá naděje na samostatnou a nezkorumpovanou demokracii. Nové daně (DPH) už zvýšily lednové maloobchodní ceny běžné konzumní spotřeby v supermarktech o pět procent a všichni se obávají, že kvalita zvláště potravin, bude nadále klesat. A podraží i (zřejmě pro politiky zbytná kultura) knihy, koncerty, divadla a to už berní vláda plánuje radikální likvidační zvýšení na příští rok, místo aby propouštěla drahé, přebytečné a překážející zaměstnance.
Pachatelé dobra
Nikdy bych nevěřil, že se opět vrátí, oni, místodržitelé nehybné moci, historičtí deterministé a budovatelé z povolání, kteří nás už kdysi v jiném světě tolik natrápili. „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a homo politicus, můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.
Mým antikulturním nepřátelům - v dobré vůli!
Inu ano. Naštval jsm se a zařekl, že na aktuálně už nevystoupím, nic z toho kromě nadávek vlastně nemám. To když jsem z dobré vůle doporučil Magdu Szabó Dveře, čili výjimečnou světově proslulou, dobrou knihu na vánoce. Vrhli se na mne mnozí, a nadávali, že jde o pokrytectví a jak to, že můžu jako nakladatel, že mi jde o byznys a dokonce ve státním rozhlase a proč by DPH na knihy nemělo být stejné jako na všechno atd. atd? Co na to odpovědět! Ve všech civilizovaných zemích si většina lidí i stát kultury nesmírně cení. Ve Francii kupříkladu mají státní média povinnost recenzovat všechny francouzské knihy, inscenace, koncerty a podobně. Francouzské knihy musí být vystaveny viditelně a přednostně ve výkladu či u kasy. I u nás jsou režiséři, dirigenti, spisovatelé, překladatelé a dokonce i nakladatelé zváni do rozhlasu i televize k rozhovorům o své práci. Proč asi? Protože kultura je věc nadřazená, nekulturní společnost hyne. Potřebuje proto výjimečně i reklamu zúčastněných a daňové zvýhodnění! Mimochodem na kultuře ještě nikdy nikdo, kromě národa, nezbohatl. Z našich světových osobností žijeme dodnes my.
Dveře jako vánoční dárek
V ohromné světové záplavě knih, které se s křiklavou reklamou ucházejí o čtenářovu přízeň, má jen málokterá trvalou literární hodnotu.
Apokalypsa Radoslawa Sikorského
Je to k nevíře. O ekonomii eura a asymetrii v eurozóně už je snad opravdu vše známo i empiricky dokázáno a přesto co chvíli slyšíme dramatické projevy politiků, jako by záchrana společné měny měla být spásou Evropy a míru, jako by její rozpad znamenal katastrofu. Teď dokonce polský ministr zahraničí přirovnal eurozónu k dinározóně bývalé Jugoslavie, ačkoli dobře ví, že vůbec nešlo o monetární záležitost: “Rozpad eurozóny by byla katastrofa apokalyptického rozměru ... je nepravděpodobné, že by ji společný trh přežil, Evropa by se stáhla do své staré rozhádanosti a to by nás odsoudilo k úpadku na dlouhá desetiletí.” Jak si vysvětlit takovou hysterii z úst špičkového politika? Ačkoli znám Radka osobně z mládí jako racionálního člověka, teď jako by ohrožen ve své vlastní identitě bigotní víry, si nedokáže představit, jak se může mýlit. Připomněl mi Oscara Wildea: ”lidé, kteří věří ve světské záležitosti ztrácejí představivost, neboť už sama jejich víra je jednou z fixních forem imaginace.” Nebo je to snad tím, že chudí Poláci dostávají více peněz z Unie než všichni noví členové dohromady?
Deutschland, Deutschland, zahl’ für alles,
zahl’ für alles in der Welt,
zahl’ für Griechenland, zahl’ für Portugal, ganz Europa braucht Dein Geld.
Euro – zbraň hromadného ničení
Postupně, jak se před námi rozvíjí drama dluhové infekce eurostátů (eurogeddon), je na celé záležitosti nejpodivnější mentální svět europolitiků a jejich eurokratů. Stále dokola jako v transu nám opakují, že jde jen o krizi nedisciplinovaných zadlužených států, čili státních deficitů a dluhopisů (Řecko, Portugalsko, Itálie) nebo o krizi bankovní či úvěrovou (Irsko, Španělsko), která infikuje euro (proč asi?) a ohrožuje mír a stabilitu v Evropě. Se zápalem revolucionářů a s pocitem historické naléhavosti nás ujišťují, tak jako nedávno kancléřka Merkelová v Bundestagu, že: “Nikdo nemůže považovat půl století míru a prosperity v Evropě za samozřejmost a proto říkám, jestli se zhroutí euro, zhroutí se i celá Evropa. Máme historickou povinnost zachránit evropskou integraci, dílo našich předků po celých stoletích nenávisti a krveprolévání.” Vzpomínáte ještě na tábor míru a socialismu? Kdo není s námi, je pro válku. A to říká empiricky vzdělaná, jindy střízlivá politička, jako by nevěděla, že asi 150 států na světě euro nemá a také žije už dlouho v míru. Proč nás straší, že má být záchrana eura totožná se záchranou Unie, nazývanou teď zásadně Evropou? Proč by v případě zhroucení eura měly státy zrušit společný trh a vrhnout se na sebe? Kde začíná demagogie, končí argumentace.
Jak tankuje levice
Problém levicového think-tanku, který se sešel k výročí 17. listopadu za účasti Slavoje Žižka, mediální hvězdy evropských neomarxistů, spočívá hlavně v absenci logického realistického myšlení, čili v ideologii. Definovat globální kapitalismus – globální trh – proti kterému tak brojí, je velmi obtížné. Jako každý trh je více méně spontánní, ale je také interakcí mnoha činitelů a vznikl postupným snižováním cel a částečně i průmyslových dotací.
