O potřebě pesimismu
Kniha Rogera Scrutona o potřebě pesimismu (The Uses of Pessimism and the Danger of False Hopes), v níž anglický filosof jako v celém svém rozsáhlém díle, velmi zdařile vysvětluje a objasňuje největší bludy, které rozkládají Západní civilizaci je pro čtenáře, který prožil významnou část svého života v marxleninském táboře (míru a socialismu) podivuhodně familiérním čtením jakýmsi déjá vu. To přece známe, řekne si, tohle jsme zažili na vlastní kůži. Ano i ne. Totalitní systém nepochybně vycházel ze stejných jakobínských předpokladů jako dnešní tzv. levicový liberalismus, byl však staršího data, od libertariánského světa šedesátých let izolován a v mnohém tkvěl ještě v devatenáctém století. Zastydlá revoluční moc byla statická, své dobové představy už uskutečnila. A tak rozklad rodiny, školy, sexuální morálky i etikety postupoval v zafixované společnosti kupodivu mnohem pomaleji, než je tomu dnes ve společnosti svobodné.
Veletržní trilogické přemítání
Ani studený vítr pod šedou potrhanou oblohou a nadcházející pohřeb slavné premiérky nemohl zkazit radostnou náladu v knihkupectvích i na knižním veletoči. Ekonomická stagnace v Anglii a kontinentální recese stále trvá, ale klesající trh tištěných knih se poprvé za dlouhá léta vzpamatoval. Získal totiž nečekanou posilu, protože se nápadně zvýšil počet světových bestsellerů a dokonce i dávno zavedené spisovatelky prodávaly své novinky mnohem více než obvykle (P. D. Jamesová, Aitkenová, Trollopová, Binchyová, Robertsová). Anglie nepamatuje, aby se za pouhý rok prodaly tři knihy jednoho autora (respektive autorky) v objemu deseti a půl milionu, jako se to podařilo „Padesáti odstínu šedi.“ Senzací býval milión. Každý takový monumentální světový úspěch vyvolá vlnu napodobitelů, knihy jsou zboží a trh je průmysl. Ihned se objeví celá plejáda epigonů, někdy i velmi zdařilých, a žánr, jenž dosud, živořil v úkrytu, v tomto případě ženský erotikon na nějaký čas dominuje světu, než jej smete nová módní vlna. Objevil jsem další dvě takové trilogie, které letí světem (Vina Jacksonová a J. S. Scottová), a snaží se ženám namluvit, poněkud nekorektně, že sexuální podřízenost mužským i poněkud úchylným choutkám, může vést k lásce. Mnozí nakladatelé u nás váhali s nákupem drahých práv a když ty mizerně napsané ptákoviny četli, říkali si, české ženy přece nemohou být tak pitomé. Jako vždy se ukázalo, že když je něco světová senzace, prodává se to všude a všichni si to chválí. Že by andersenovský komplex?
Konec celoevropského eura v dohledu?
Není divu, že eurokrize francouzsko-německý motor EU, jak se vedení říkávalo, zadrhla. Neshody začaly už za prezidenta Sarkozyho, který chtěl pomalé snižování státního deficitu, vždyť - 3, 7 % HDP ročně při tak levných půjčkách a desetiprocentní nezaměstnanosti není politická tragedie, uvažoval. Byl to však on, kdo ještě dokázal udržet alespoň zdání, že vládne Merkozy, že je ve středu všeho dění. Francois Hollande byl však zvolen opozicí vůči německému dirigismu a to v době, kdy se celou Evropou šíří germanofobie.
Zeman proti většině
Pan prezident v naprostém rozporu s většinovým názorem populace, společnosti (národa) míní, že by Česká republika mohla za pět let vstoupit do eurozóny. Co bude za tak dlouho samozřejmě nikdo neví. Já si to ale na rozdíl od něj představit nedovedu; vždyť je 70-80 % občanů už velmi dlouho trvale proti a přijetí eura by znamenalo okamžité zdražení a za předpokládané dlouhodobé ekonomické stagnace, by takový krok, další zchudnutí jen prohlubil. Strana, která by tak učinila, by okamžitě propadla. V obavách před voliči se i polská „proevropská“ vláda rozhodla nejít s něčím takovým do voleb a naopak raději vyhlásit referendum. A protože euroskepse v Polsku pomalu narůstá, je vysoce pravděpodobné, že bude vstup do společné měny odmítnut. V tom případě i v mnohem skeptičtějším Česku budou hlasy žádající plebiscit nepochybně sílit.
A slza na lafetě za tu, jež zachránila Anglii a pomohla světu
Ceremoniální pohřební průvod pod šedou větrnou oblohou s ostatky slavné premiérky se pomalu, slavnostně a za občasného potlesku přihlížejících ubíral k Svatopavelské katedrále a navzdory oficiálnímu smutku, tak jako kdysi při pohřbu Winstona Churchilla, jejího slavného předchůdce, lidé slavili majestát a slávu Velké Británie. Churchill zachránil Angličany před Hitlerem a dal příklad odvahy celému světu, Margareta Thatcherová zachránila svou zemi před hospodářským úpadkem a světu ukázala cestu ven z ekonomického státního poručnictví. Nemohl jsem se ubránit nostalgii a vzpomínkám na ta děsivá sedmdesátá léta anglického odborářského socialismu a na zázrak, kdy se zjevila tahle rozhodná a statečná žena, aby obnovila ideál svobody a individuální podnikavosti a porazila defétismus vlastní strany, která s rozpadem impéria i anglického hospodářství, ztratila víru v budoucnost.
Proč žijeme v absurdním světě?
Nezdá se vám někdy, že se svět zbláznil? Kdykoli kliknu na nějakou internetovou stránku novin nestačím se divit. Celý ten politický rambajs v Americe i v Evropě má většinou společného jmenovatele. Nějakou zásadu, princip, dogma v záležitostech, které vyžadují míru. Ne, nejsem relativista, dobře vím, že existují neměnné zásady matematiky, logiky a zdravého rozumu, že ve věcech společenských, politických a ekonomických musí být všechno regulováno starobylou ctností, na níž náš slovanský jazyk (izolovaný od starého Říma) nemá přesný výraz – prudentia, čili opatrnost, prozíravost obezřetnost, rozvaha, úměrnost a někdy i šetrnost, protože každá reforma, každý mocenský zásah, do jemného přediva společenských vztahů a institucí hrozí (při omezenosti lidského rozumu) nebezpečnými důsledky.
Margareta Hilda Thatcherová, baronka, (1925-2013)
Železná lady, jak ji přezdívali Rusové, první žena premiérkou Británie a jediný chlap ve vládním kabinetě, jak říkali zase z legrace Angličané. Dcera hokynáře, studentka v Oxfordu, učitelka chemie, zachráňkyně anglického hospodářství a nakonec i spolubojovnice prezidenta Reagana ve vítězné studené válce se Sověty. Největší politická osobnost od Winstona Churchilla – zůstalo po ní dědictví zvané thatcherismus. Vyhrála volby, když se ve smrtelném objetí odborů, před kterými kapitulovaly tři vlády, hroutila inflační ekonomika země. Obnovila klasický liberalismu 19. století, založený na objevu a pravidlech svobodné tržní ekonomiky. Radikálně snížila sociální výdaje státu i daně, zvláště jejich progresi. Neméně radikálně snížila i majetek státu – privatizovala všechny státní podniky včetně většiny veřejných monopolů (aerolinie, voda, plyn, elektrárny, doly). Rozprodala i většinu sociálních bytů, což umožnilo mnoha rodinám, aby se vymanily z chudinských ghet. Úspěšně zlikvidovala zvýšením úroků inflaci (v poslední fázi až 27%) a devizová i kapitálová omezení vývozu a to proti názoru většiny ekonomů.
Kypr v německém impériu
“Obchodní model Kypru je mrtev” (Angela Merkelová v Bundestagu). Nepochybně. Kypřané své bankovnictví nezvládli, tak jako Islanďané, Britové, Maďaři a celá jižní Evropa. Půjčovali nesolventním, hlavně svým soukmenovcům (v jistě ne poslední restrukturalizaci řeckých bank přišli o čtyři miliardy eur) a také hloupě věřili státním eurodluhopisům (nesolventních vlád) nerozborné společné měny. A podobně jako na Islandu, kde šlo dokonce o desetinásobek, má kyperský bankovní sektor osmkrát větší objem než celé hospodářství republiky a má-li ostrovní ministát banky zachránit, je bankrot bank i bankrotem státu. Na rozdíl od Islanďanů, kteří se na bankovnictví vyflákli, nikomu nezaplatili a vrátili se k rybolovu, kyperští Řekové žádnou ekonomickou náhradu za své bankovnictví nemají a v řízeném bankrotu pod dohledem Unie stejně o své finančnictví přijdou. Dvacetiprocentní konfiskace vyšších bankovních vkladů totiž není legitimní ztráta akcionářů/věřitelů, přestože komisař Oli Rehn teď považuje depozita nad 100 000 eur za věřitelské půjčky. Inu, kdo chce psa bít…
Živnostník příživník a smutná hra o daně
Média potřebují senzaci, musí nejen informovat a pitvat, ale také bavit. A tak se na sjezd sociálních demokratů sjeli novináři se slastným očekáváním, jak se zachová nový prezident (téměř otec zakladatel), když má teď vlastní ministranu a jehož spolustraníci před lety při prezidentských volbách zradili. A co udělá strana, které teď může mstivý prezident škodit, se svým propadlým prezidentským kandidátem?
Limes Germanicus
Vznik nové německé protestní strany „Alternativa pro Německo,“ jejímž cílem je zrušit případně rozdělit společnou měnu, není nijak překvapivý, překvapit může, že to trvalo tak dlouho. Vždyť většina německých ekonomů a průmyslníků si byla při vzniku eura vědoma ohromného rizika, byla však politiky umlčena a maastrichtská smlouva měla Němce uchlácholit. Hlavní pojistka nezachraňovat deficity zadlužených států je dnes (eurovalem) ESM porušena, ba naopak má se stát svorníkem fiskální integrace. Eurokrize však vyjevila, že pravdu měli kritici, ale němečtí politici vinu odmítají a nadále trvají na záchraně eura, ať to stojí, co stojí, a tvrdí, že jde nejen o záchranu společné měny, ale i o záchranu Unie. Jeden z vůdců hnutí Hans-Olaf Henkel, bývalý prezident německého průmyslu, se příkladně kaje: „Podpora eura je můj největší životní omyl.“ Na rozdíl od nacionálně-liberálních miniskupin euroskeptiků v minulosti tvoří vedení strany slušný počet, ekonomů, právníků a křesťanskodemokratických disidentů, z nichž se někteří už delší dobu neúspěšně snažili do sporu s vládní politikou zatáhnout německý ústavní soud a vládu kritizovali za manipulaci parlamentu. Nakonec prosadili, že vláda nesmí stavět poslance Bundestagu před hotovou věc dohodnutou na mezinárodní úrovni.
