Co to je politika? (I.)

08. 04. 2008 | 22:35
Přečteno 4453 krát
Na tuhle zdánlivě hloupou otázku bychom v české pivnici dostali také zdánlivě hloupou odpověď. Politika, jak každý ví, je přece svinstvo. To, co má náš pivní občan na mysli, ovšem vidí kdekdo: oportunismus, jenž má s pravdou a spravedlností málo společného, boj o koryta, který starosti o veřejné blaho zjevně neprospívá, virtuální diskuse a stranické vidění skutečnosti, mající za cíl zastřít racionální debatu o správě veřejné; nemluvě o odporné ješitnosti, touze po nezasloužené cti a slávě a dokonce zjevné korupci dnešních politiků.

S politikou něco v nepořádku jistě bude, (buď politická sféra vytváří korupční prostředí nebo přitahuje nevalné lidské typy nebo obojí), a tak dlouhodobou zjevnou apatii a znechucení voličů probudí čas od času jen napjaté očekávání patových voleb. Mluvíme-li však o kvalitě nějaké věci neříkáme nic o její podstatě, tedy o tom čím ta věc je.

Vzdělanější známý by nám asi odpověděl, že politika je rozhodování o správě věcí veřejných, čili o všem tom, co sami jako jedinci nemůžeme vykonávat. Taková definice, jak už to u polovzdělanců většinou bývá, si zase plete předmět politiky - tedy samotné vládnutí – s tím, co je vládě politické vlastní, co ji předchází a vytváří (regnum politicum není v tomto případě přívlastek), na rozdíl od jiných typů vlády jako je autokracie, (samovláda), oligarchie, tyranie nebo diktatura.

Politiku nám objevili staří Řekové. To oni v jakési předtuše věcí příštích dokázali rozlišit mezi zákonem náboženské víry a zákonem obce. S diktátem bohů ani s vírou diskutovat nelze, diktát obce je však výsledkem diskuse, participace i nesouhlasu, má tedy váhu většiny i i více méně dobrovolný souhlas menšiny. Má to, co žádná jiná forma vlády nemá - totiž LEGITIMITU. Předpokládá svobodné společenství, jež hledá způsob jak si zajistit vnitřní stabilitu a mír. Pro Aristotela je politika něco zcela přirozeného, základní lidská aktivita – hledání dynamického řádu, který má nějak „sladit, či sloučit“ nejrůznější nároky, představy a skupinové zájmy ve společném úsilí o takové přežití obce, jež nejlépe odpovídá lidské přirozenosti. Pokud jde o lidskou přirozenost a hledání řádu, vedou se o nich mezi levicí a pravicí spory dodnes. Jedno je všem filosofům jisté. Veřejné prostranství politiky (Agora) předpokládá heterogenní, tedy nejednotnou společnost, která však dokáže vytvořit společnou legitimní vládu. Její nejednotnost je však čistě pragmatická. V současnosti, kdy máme zkušenost s neloajálními občany cizího původu, si musíme uvědomit, že stát, společenství a tradice je starší než objev politiky a předpokládá vnitřní soudržnost, jíž řecký objev neruší. Poprvé v historii ale nezakládá vládu na bázi absolutní dynastické, kmenové a náboženské příslušnosti, jak to činí zbytek nezápadního světa více méně dodnes. Volání po ideologické jednotě, po platónské vládě filosofů – dnes bychom mohli dodat také, po vládě odborníků či technokratů – je snahou politiku zrušit.

Neexistují totiž odborníci na společenský konsensus. Mluvíme-li však o řádu, který by odpovídal lidské přirozenosti, řecká archaická demokracie byla schopna vytvořit jenom vládu většiny – a demagogie – jak by dodal Aristoteles.

Opravdovým zázrakem ve vývoji naší civilizace byl objev římského práva, které mělo občana chránit před svévolí moci, tedy právě před onou řeckou vládou většiny, jež odsoudila Sokrata k smrti. To Řím nám odkázal vládu univerzálního práva a princip občanské rovnosti před zákonem. Dokonce zde nalézáme i počátek dělení státní moci a omezený mandát volených politiků. Odkaz starého Říma nelze přecenit, vždyť dodnes používáme zákony upravující vlastnické vztahy, pozemkové právo, smlouvy či procesní pravidla důkazu v duchu římské republiky. Přes propast věků, to ona inspirovala osvícenství 18.století i otce americké ústavy.

Avšak největším zázrakem a nejtrvalejším dědictvím Říma je paradoxně římskokatolická církev. Teprve když pochopíme její dědictví, pochopíme základ naší civilizace i smysl vlastního historického osudu. Podobně jako univerzální římské právo i raná církev začala chápat sebe samu jako univerzální (světovou) organizaci. Římský občan Pavel z Tarsu, považoval Pax Romana za samozřejmý, a tak přetvořil asketickou židovskou sektu na korporaci (těleso), či,chcete-li, právnickou osobu, která si nečinila nárok vyvrátit světskou, imperiální vládu Říma, jak to dodnes vůči světským vládám činí Islám. Neboť praví Ježíš v Matoušově evangeliu: „Odevzdejte tedy,co je císařovo, císaři a co je Boží, Bohu,“ a přestože se církev nakonec stává státním a dokonce římským imperiálním náboženstvím, dualismus moci světské a moci duchovní zůstává. Stát (podle Augustina) je vládou dočasnou, je pouze garantem vnějšího veřejného pořádku, zatímco univerzální církev je duchovní vládou věčnou, a tak je garantem řádu duchovního, který zabezpečuje vnitřní smír společnosti, uznání etického řádu, posílené vírou; nepotřebuje policajtský pendrek. V křesťanském politickém dualismu panovník z milosti Boží nesmí uzákonit nic, co by bylo s vírou v rozporu, do sféry duchovní však nezasahuje. Všechna starověká impéria však musí nutně zbožšťovat své vládce, (a nejen ona jak vidíme na příkladu Stalina a Hitlera), tyran musí být nutně nadčlověkem, aby získal legitimitu, holá moc nestačí. Vidíme to také na příkladu všech moderních diktatur, jež se nutně musí opírat o nějakou ideologii. Jen dokonalý člověk může být, ba nutně musí být, samovládcem (Aristoteles), jenže takový člověk neexistuje. Moc světská má totiž převážně autoritu deontickou, autoritu sankce a trestu, kdežto církev má autoritu epistémickou, autoritu nekompromisní duchovní pravdy.

Středověký dualismus Západní Evropy skutečně omezil moc panovníků i světskou moc církve a v době nebývalého rozkvětu ve 13. a 14. století dosáhl i nebývalého stupně rovnováhy mezi svobodou jedince a společenského řádu. Feudální systém moc panovníků neuvěřitelně omezil, dnes bychom řekli decentralizoval, a Svatá říše římská, jak říkali vtipálci, nebyla ani svatá ani římská. Zato Byzantské císařství, a jeho moskevský nástupce, dva zdroje suverénní autority neznalo, naopak podřídili církev i šlechtu centrální moci (cézaropapismus).

Avignonské papežství a papežské schizma (1378-1417) způsobilo, že se duchovní pilíř feudální společnosti zřítil. Královská a císařská moc se dostává čím dál více do sporů s aristokracií, v rovině duchovní vítězí exaltovaný individualismus a primát individuálního svědomí. Evropa se posléze dělí na katolickou a protestantskou a pozdně renesanční intelektuálové vyznávají už novou ideologii, kde mírou všech věcí má být člověk, nikoli Bůh, a na tomto humanistickém principu má být vytvořen nový řád Evropy. Po třicetileté válce dochází k posílení státní moci, a to v protestantské i katolické části Evropy. Lidský rozum, nikoli tradice, víra a církevní autorita, má vytvořit novou společnost. Racionalismus vyprovokuje romantismus, a bodáky francouzské revoluce povedou ke zbožštění národa jako nové státní doktríny. Francouzská revoluce zcela ruší poslední feudální a lokální omezení centralistické moci. Od té doby je občan konfrontován s všemocnou státní byrokracií a neomezeným ústředním rozhodováním. Evropa se zmítá ve svárech, které nakonec ve dvacátém století ústí do nové třicetileté války (1914-1945). Vítězí liberální stát, jehož dnešní politickou doktrínou je po pádu totalitárního kolektivismu, relativně umírněné materiální rovnostářství, sociální stát, všeobecná demokracie a lidská práva.

Dokončení textu uveřejním ve čtvrtek, 10. dubna

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy