Alexander Tomský

Václav Havel má nepochybné zásluhy o český disent, stal se jejím nekorunovaným mluvčím i mezinárodním symbolem antitotalitní opozice. Prokázal obdivuhodnou statečnost, za niž platil dlouholetým vězením, a připomínáme-li si dnes listopadové výročí návratu svobody, vzpomínáme s láskou i na něj. Moc mě mrzí, že neobdržel Nobelovu cenu míru.

Avšak na rozdíl řekněme od takového Lecha Walesy, mu nestačilo politické výsluní a vliv, chtěl být nejen politikem, kde je amaterismus na místě, ale i filosofem, a tak se stal rovněž idealistickým hlasatelem nepragmatické politiky, humanity, globalizujícího se lidstva, panteismu, transcendentálního horizontu bytí, evropské ideje a podobných vágních filosofických pověr, a jenom jeho proslulost jej chrání před sžíravou akademicky rigorózní kritikou.

Snad mi tedy promine těchto několik poznámek, které nejsou vedeny osobní nesnášenlivostí, ale kritickou snahou ozřejmit problematičnost jeho politického idealismu.

Ve svém nedávném projevu před Evropským parlamentem, jenž má ambice být zástupcem zatím neexistujícího evropského lidu, prohlásil, že člověk tím, že přesahuje svou identitou rodinu, obec, národ až k lidstvu, vyrůstá sdílená suverenita. „Nemůžeme mít suverenitu úplnou.“ A na jiném místě: „Cítím-li se být Evropanem, nepřestávám být Čechem… Evropa je vlast našich vlastí.“ Problém leží v pojmech suverenita a vlast.

Suverenita, česky svrchovanost, má dlouhou a velice složitou politickou historii. Zjednodušeně řečeno, vyvíjí se od koncepce suverenity Boží, zbožštělých císařů, imperátorů a autokratů, až ke králi v parlamentu pod zákonem a k dalšímu konstitučnímu dělení moci. V evropské tradici byla už ve středověku z vládnutí vyňata moc duchovní (ideologická) a později nastolena moc lidu (respektive mechanismus) jednou za čas vládu vyměnit. Dnes vládne liberální demokracie. Tato „sdílená konstituční suverenita“ tvoří dohromady jednu jedinou svrchovanou vládu nad společným územím, národem a tradicí, vládu vzájemné identity a loajality, na nichž bylo postaveno politikum později demokracie společenství. Je tedy úplná a celistvá jednotou území, souručenstvím občanů a konečným aktem politické vůle. Každá vláda vládne v reálném světě, kde se musí potýkat s důsledky svého rozhodování, avšak má-li možnost rozhodovat je svobodná. Jestliže však tento akt má PRÁVO za ni vykonat někdo jiný, stává se politickým předmětem a můžeme mluvit o ztrátě suverenity. Je přece tozdíl mezi tím, jestli nás má mezinárodní organizace právo přehlasovat nebo jestli se musíme potýkat s důsledky našeho státního rozhodnutí. Tvrdit, že tzv. sdílenou nadnárodní suverenitou neztrácíme suverenitu je proto očitý protimluv. Československo takovou formální suverenitu už zažilo v RVHP a OSN za vlády sovětů. Suverenitu sdílet nelze, ona buď je anebo není.

Unie, aby vytvořila nový národ musí politické národy potlačit, aniž se jí to zřejmě čirou technokracií, na kterou Havel po právu zdvihá varovný prst, podaří. Euroskepse spočívá v trojí nevíře: že něco tak nepřirozeného lze vůbec zkonstruovat, že i v případě úspěchu, nejsme schopni k novému multikulturnímu lidu mít loajalitu, o lásce ani nemluvě, a k pochybnostem, že lze ve společenství, jež nespojuje jazyk a tradice, vůbec provozovat zastupitelskou demokracii. Vtírá se podezření, že jde o komplot politiků, aby mohli nerušeně nad námi vládnout. Právě teď se za zavřenými dveřmi dohadují, kdo z nich bude prezidentem.

A co s tím proboha má společného nepopiratelný fakt, že máme v Evropě společnou civilizaci, a jak vyplývá z „pocitu“ Evropana potřeba Evropy jako vlasti? Nikdy naší vlastí nebyla, a to paradoxně právě pro tu naší mnohovrstevnatou, na rozdíl od Havla ovšem klesající hierachickou příslušnost. Máme totiž jinou loajalitu čili větší povinnosti vůči vlastní rodině než k cizím lidem, daleko větší ke svým soukmenovcům než k cizincům a jistě i větší k Evropanům než k celému lidstvu. Takový je etický realismus. Zbožštění lidstva je stejná pověra (idolatrie) jako zbožštění národa, ale národní stát, ať se nám to líbí či ne, je „kolébka má i hrob můj.“ A proto i jediné soudržné politikum.

Nová vrchnost naší nadnárodní svrchovanosti, jíž je Havel nešťastným apologetem, dříve nebo později zjistí, že si nezajistí naší loajalitu pouhým pocitem evropanství, protože Evropa je jen civilizačním rámcem našich hlubších etických loajalit a její nelegitimní vláda, až zapomeneme na zločiny nacionalismu, bude vytvářet svým radikalismem a ideologií namířenou nejen proti národům, ale i proti celé evropské politické tradici, nová neméně nebezpečná napětí, která ještě neumíme pojmenovat, stačí se podívat do Belgie, Francie, Holandska či Anglie, kde ač drženy v politické izolaci vznikly velké nesmiřitelné nacionalistické strany. Národy jsou totiž mnohem starší než národní stát a žádná integrace je nemůže spolknout a strávit. Zničit je může jen nekontrolované přistěhovalectví.

Havel na závěr své promluvy navrhuje druhou komoru evropského parlamentu, čili senát po vzoru Spojených států. To je ovšem jen další blamáž – zástupci států nejsou zastupitelé partikulárních zájmů, demokracie není mezinárodní!

Nikoli tedy sdílené identity, ale etická hierarchie loajalit, nikoli sdílené suverenity, ale legitimní vládu potřebujeme!