Konec konců...
Čtu střídavě různé noviny, abych věděl, co už tak píší o věcech, o které se zajímám. A tak jsem v Lidovkách četl článek p. Paroubka, předsedy soc.dem. Já samozřejmě vím, že na rozdíl od nás, takovým pánům někdo ty články píše, že na to mají lidi, kteří příslušným oborům - svým způsobem - rozumějí. Článek pojednával o situaci divadelní kultury v Praze, o aktivitě pana Richtra, Pechy, potažmo i p. primátora, který je podporuje svou nečinností a o důsledcích pro budoucnost.
O obrazech Tomáše Měšťánka, ne však odborně, nýbrž laicky - a co jsem z nich vyčetl
Když jsem přišel do galerie s tím, že se podívám na obrazy, které budou vystaveny, vykládal právě Tomáš Měšťánek panu Hokynkovi a pak vlastně i mně, že když je jeho žena moc dlouho mezi jeho obrazy, začíná být neklidná. A pan Hokynek řekl, že když auto s obrazy přijelo do Prahy a Měšťánek z něho před Novou síní vylezl, byl taky takříkajíc nervózní, poněvadž měl celou dobu obrazy za zády. Ony tam, podle mého, čekaly na vhodnou chvíli, jak svému tvůrci skočit na záda, jak ho trochu zmáčknout, přitlačit, přidusit.
Ty, ty, ty, Tyle!
(Kancelář pražské radnice,u stolu sedí radní pro kulturní záležitosti Ritter, zpívá...)
Ritter: Jsem nejkrásnější, všechno jen já vím,
A nejchytřejší,všemu rozumím,
I děvče sobě hezké vybrat znám,
To vše dokážu lehce jen já sáááám....
Borna, jak ho pozoruje pozorovatel, pro úspěšné pozorování nepříliš disponovaný
Doslov ke sbírce básní (v pořadí již třetí) divadelného režiséra Jana Borny s názvem Krajina nad parapetem, který se do knížky nakonec nevešel.
Peníze jsou pány světa, to se nedá nic dělat...
Před lety jsem měl v ČT pravidelný pořad Za (Ve, Mezi) dveřmi je A.G., který se věnoval různým, všeobecně kulturním tematům. Jeden díl byl také věnován kulturním zájmům politiků, hovořili tam různí politici všech stran a výsledek byl pozoruhodný, aspoň pro mě a doufám, že tehdy i pro diváky. Že mají různé zájmy a různý vkus,to mě ani neudivovalo, ale že je to tak pokleslé a banální, případně prázdné, to jsem opravdu nečekal.
Oblíbené
O autorovi
Můj otec ing. Otto Goldflam se narodil ve Vídni,ve středostavovské rodině s dominantní matkou a submisivním otcem. Měl osm sourozenců, kteří vesměs i se svými rodinami zahynuli ve válce,v koncentračních táborech. Otec a několik jeho bratrů však válku přežili, byli sice vypravení tzv. Niskotransportem do koncentračního tábora v Polsku, pak zahnáni přes hranice do tehdejšího SSSR a tam posléze zařazeni do čsl. jednotky pod velením gen. L. Svobody. U Lvova, v Sokalu se seznámil s mou maminkou, která se po válce se svou matkou a sestrou přestěhovala do ČSR za poměrně složitých okolností a v r. 1946 jsem se narodil já, Arnošt Goldflam.Mému otci bylo již 47 let, mé mamince Soni 31 let.
