Kult amatérství
Internet se stal znamenitou náhražkou amatérského „narcistického vydavatelství“, jak by se asi dalo nejlíp přeložit „vanity publishing“ čili amatérské vydávání knih na vlastní náklad a s vlastní distribucí, nebo psaní zdarma do novin a časopisů, jen abyste svoje jméno viděli vytištěné a mohli si říkat spisovatelé. Problém s tím je ten, že spisovatelství je řemeslo (nebo tomu raději chcete říkat noblesněji profese?) a spisovatelem se oficiálně (i podle spisovatelských cechů a odborů) stáváte teprve tehdy, když jste něco vydali „profesionálně“, čili vám za to někdo zaplatil. Na internetu si narcistické vydávání svých textů provozujete sami a stáváte se „blogerem“, který se světem sdílí svoje zážitky, úvahy a názory“. Nikomu za vytištění neplatíte, ale nikdo taky neplatí vám. Občas vám na váš blog někdo odpoví, takže víte, že vás někdo čte. Máte-li co sdělit a dobře to umíte, můžete se i proslavit. Proslavíte-li se hodně, bude na vašem blogu někdo chtít i inzerovat a třeba tím i jednoho dne zbohatnete. Můžete na něm vydávat zadarmo i jiné blogery, kteří se tak u vás mohou proslavit víc než sami o sobě.
A přece se neotepluje
Řekl by asi Galileo veškeré té oteplovatelské inkvizici, od Nobelova laureáta Al Gora (“nevíra v oteplování se rovná rasismu”) po profesora Jima Hansena z Nasa institutu (“klimatická změna je morální problém na úrovni otroctví”). Ten ještě 10. dubna při přijímání prestižní ceny za vědu vyzýval k okamžitému celosvětovému zavedení “uhlíkové daně”.
Jak ven z krize
Nebojme se, bruselští úředníci už nás z ní vylížou. Potřebují k tomu jen trochu víc času na “dlouhodobé přemýšlení, interní diskuse a celoživotní sebevzdělávání”. Vysvětlují to v programu organizace, kterou si založili k tomuto účelu. Pojmenovali si ji zkratkou GRASPE. A protože grasp znamená v angličtině pochopit a uchopit, můžeme jít klidně spát s vědomím, že za nás všechno moudře pochopili a statečně uchopili. Na zkratky jsou evropští úředníci mistři. A vytvořit zkratku anglickou z názvu francouzského je projevem obzvláštního génia prozrazujícího u bruselských úředníků vysokou kvalitu mnohojazyčného vzdělání.
Bůh se vrací
Předpovědi obrozenců, marxistů, liberálních sekularistů a vědců, že náboženství je racionalismem a vědou odsouzené k zániku nebo na okraj civilizované společnosti, se nesplnily. Přesně řečeno se splňují jen v Evropě. Amerika věří a neustále oživuje styl a metody svých náboženství dál a statisíce amerických misionářů šíří americké křesťanství do světa. Všude na světě mimo Evropu počátkem 21. století zažívá náboženství nebývale rychlý návrat. Křesťanství, islám, hunduismus a buddhismus se derou zpět do veřejné arény a pohánějí nejen kulturu, nýbrž i politiku. A na mnoha místech planety se srážejí v krvavém střetu. Od začátku tohoto století byla téměř polovina občanských válek náboženská. Zaznamenávají ve své páté společné knize God Is Back redaktoři týdeníku The Economist John Micklethwait a Adrian Wooldridge.
Odkud přicházejí dobré nápady
Žijeme ve věku technologické akcelerace a nově vznikajících paradigmat, inovací, vynálezů a produktů. Jejich počet stále roste, časové mezery mezi nimi se zkracují a jejich použitelnost se násobí. Je to způsobeno častější a svobodnější výměnou nápadů, z nichž vznikají další nápady a propojením oborů, z nichž vznikají nové obory. Potřebné, ale prozatím neproveditelné a neviditelné řešení problému v jednom oboru se často dá nalézt nahlédnutím do jiného oboru, kde už funguje, třebas i s nějakým jiným účelem. Guttenberg dostal nápad na tisk z lisování vína. Obstetrický inkubátor vznikl náhodným odkoukáním hřejivé bedýnky pro čerstvě narozená kuřátka v pařížském zoo. Nová móda levných indických sandálů vznikla z opotřebovaných pneumatik, které už nebylo kam vyhazovat. Z analogových vakuových tubiček vznikl nápad na digitální počítač. Nové nápady vznikají ve sféře, zvané anglicky „the adjacent possible“ čili „přilehlé možno“. A je to „jakási stínová budoucnost vznášející se na okrajích současného stavu věcí, mapa všech způsobů, jakými se současnost dá přetvořit“.
Demokracii pohlcuje politikokracie
Že demokracie má na kahánku, zjišťuje už i český prezident, dlouho před ostatními evropskými politiky, ale s velkým zpožděním za každým běžným evropským občanem. Pražský Hrad musí být asi obestřen nějakou virtuální mlhou, že se odtamtud zdá tlak na demokracii odehrávat v jakési „virtuální rovině“, kde (slovy Václava Klause v MFDnes) „mediokracie pohlcuje demokracii, útočí na politický systém, snaží se přeměnit sociální neklid v chaos a připravuje půdu pro nástup sil chtějících zemi dostat na jinou cestu“.
Pětihvězdičková kulinární ostuda
Dvě důkladně zasloužené Michelinovy hvězdičky Alcronu a La Dégustation prý povzbudily celou pražskou gastronomickou obec k lepší náladě, lepší pověsti, novým nadějím, větší kulinární zvídavosti českých jedlíků a k větší chuti do tvořivého kuchtění. Nějak se tahle nálada ale zatím zdaleka vyhýbá pětihvězdičkovému, ve světě proslulému, Muchovým výtvarným uměním dekorovanému a jménem Sarah Berhardt se pyšnícímu hotelu Paříž, který potřebuje dostat na holou.
Defraudanti policajty
Ptal se vás někdy někdo, zda chcete ze svých daní financovat cirkusový festival v Egyptě? Nákup kravat s logem EU jednou tuniskou firmou? Sondáž názorů Jordánců na Evropu? Taneční výuku teenagerů v Burkině Faso? Poradní centrum v Mali, které tamním lidem hledá práci v Evropě? Zlepšení kanalizace a studentská stipendia v Turecku? Soukromé letouny prezidentů Malawi, Konga a Ugandy? Kontrolu bezpečnosti potravin na Islandě?
Kámošský kapitalismus
Upozornil na něj nedávno pod anglickým názvem „crony capitalism“ britský konzervativní poslanec David Davis, který byl v roce 2005 Cameronovým protikandidátem na předsednictví strany. Jeho prohrou se strana prudce přesunula z klasického konzervatismu do politické korektnosti a eurounionismu a těsného propojení s bankovním a megakorporačním sektorem. Výsledkem je bídačení střední podnikatelské a řemeslnické třídy, která vždy tvořila páteř konzervatismu. Davis, který je podobně jako byla Margaret Thatcherová outsiderem v politické třídě privilegovaných absolventů soukromých škol, je dnes jejím nejvýraznějším ideovým pokračovatelem, mezi tou už hodně prořídlou hrstkou poslanců, kteří ještě nezapomněli, co konzervatismus kdysi znamenal.
V české politice se nic neděje
„Vůbec nic se v ní neděje,“ sdělil mně nedávno anglický kamarád, který tu už dvacet lež žije a podniká. „Teda pokud nepočítáš to,“ řekl po chvilce přemýšlení, „že úplatky na státní zakázky dostoupily výše 70 procent celkové transakční hodnoty.“ V Saddámově Iráku to prý bývalo tři až čtyři, „jen aby se transakce naolejovala“.
