Britové o sobě rádi říkají, že tolerantně a flegmaticky ustupují kdečemu a proberou se k buldočímu odporu teprve, až jsou přitlačeni zády ke zdi. Kdo v Británii sleduje posledních pár desetiletí nepřetržitého ustupování politické korektnosti, nekontrolované imigraci, rabování národních svobod Evropskou unií a pozvolnému neomarxistickému převratu ve vzdělávacích a sociálních institucích, si už kladl zoufalou otázku, jak daleko ještě k té zdi je, co všechno si ještě Britové nechají líbit, než vybuchnou a zda už nebude pozdě.

Postupovalo to pomalu, po kouskách a nenápadně. Letos toho však přetéká kotel. EU tlačí na další finanční ždímání v době, kdy si celá Británie utahuje opasky, až jí kosti skřípou. Svobodným médiím hrozí obojek státní kontroly, kterou připravuje Levesonova komise jako „trest“ za korupční praktiky Murdochových novinářů a kterou prosazují labouristé. Gangy pákistanských pasáků przní stovky anglických puberťaček s nejméně desetiletým vědomím místních správ a policistů bojících se informace zveřejnit, aby nebyli nařčeni z rasismu. Před měsícem se už zdálo, že by vrchol britské tolerance měl přetéct v Británii nebývalým solitérním vězněním bez obžaloby předsedy hnutí English Defence League (EDL), jehož činností jsou nenásilné protesty proti islamizaci britských měst a jenž se nedopustil žádné nezákonnosti. To se udrželo pod pokličkou potlačením informace v hlavních médiích a falešným nařčením EDL z rasismu.

Trpělivost obrovské části britské veřejnosti však přetekla útokem sociální služby rotherhamské labouristické místní správy na stranu UKIP (Strana za nezávislost Spojeného království) odebráním tří svěřených dětí bezúhonnému a pečlivému pěstounskému páru s vysvětlením, že coby členové „xenofobní a rasistické“ strany UKIP nemohou správně vychovávat etnicky odlišné děti z Východní Evropy, aniž by narušili jejich „kulturní a etnické potřeby“. Po osmi týdnech u svých laskavých a pěstujících pěstounů si děti zvykly na nový domov a začaly jim říkat táto a mámo. Odebrání a převedení k jiným a „vhodnějším“ pěstounům na nich zanechalo citelné trauma, proto se „xenofobní a rasističtí“ pěstouni nedomáhají návratu dětí, aby jim nezpůsobili další trauma. Domáhají se však očištění od nařčení z rasismu a sankcí proti jeho autorům v místní správě. Její pracovníci se prý v jejich domově chovali „jako mafiáni“, sdělili jim bez jakékoli předchozí diskuse, že děti odebírají, „protože jste členy UKIP“, dali jim dvacet minut na spakování dětí a přikázali jim o události mlčet. Požadované oficiální zdůvodnění jim správa nevydala, zveřejnění vlastních záznamů zamítla. Na nemravnosti a politické zvrhlosti případu přidává to, že správa Rotherhamu je jedním z těch notorických zamlčovatelů informací o pasáckých bandách prznících místní anglické teenagerky. Za potlačování informací, které přímo zavinilo tragedie desítek místních dívek, nebyl nikdo ze správy potrestán. Tlak veřejnosti nakonec radnici donutil alespoň oznámit, že případ „přezkoumá“.

Britům konečně dochází, jak hluboce a intenzivně jsou jejich instituce prosáklé totalitními praktikami neomarxistické levice bojující proti nim nálepkou „rasismu“, stejně jako kdysi komunistické režimy bojovaly nálepkou „reakcionářství“. Rozsáhlé protesty médií naznačují, že se Británie snad konečně odhodlala totalitnímu převratu se bránit. Začínají se ozývat i někteří sociální pracovníci popisující instruktáže, v nichž byli doháněni k slzám a psychickému zhroucení nuceným přiznáváním svého vlastního rasismu, z něhož pak byli „léčeni“ a přeprogramováváni tak, aby rasismus uměli „odhalovat“ v každém bílém Britovi. V internetových médiích jsou popisovány praktiky instruktorů záhadné zákulisní organizace zvané Common Purpose, která už vyškolila okolo třiceti tisíc takto přeprogramovaných činitelů místních správ, školství, soudnictví, policie. Podle svých příruček z nich vytváří „budoucí leadery“ schopné „řídit mocenské páky společnosti“, vést „vnější autority“ a v partnerství s ostatními absolventy jejích kurzů „posilovat moc jednotlivců a komunit“. To vše na útraty daňových poplatníků, z rozpočtů městských správ a veřejných institucí, které si takové instruktáže objednávají. Jednou z absolventek jejího kursu je i referentka, která rotherhamským pěstounům odebrala děti.

Podle některých jednotlivců, kteří instruktáže „přežili“ a zůstali normální, je to vymývání mozků a přeprogramování mysli ze svobodné vůle na šablonovité myšlení politické korektnosti. V příručce organizace Common Purpose s titulem Beyond Authority (česky nejspíš „za úřední mocí“ nebo „nad úřední mocí“ nebo možná i „jak obejít veřejnou moc“), se dají vyčíst návody, jak využívat „užitečných idiotů a expertů“ ve vlivných pozicích a jak zastrašovat a veřejně zneuctívat odpůrce. Do jaké míry se podobným organizacím a jejich instruktážím ještě Británie ubrání, bude záležet na odvaze médií se do nich zakousnout, jako se zakously do Rotherhamu. Ten je teprve jednou drobnou ukázkou obrovského celonárodního tažení proti svobodě.

Svých „rasistických“ soustraníků se okamžitě a s dobře mířeným rozhořčením zastal předseda UKIP Nigel Farage (onen populární humorista z Evropského parlamentu, pro něhož prezident van Rompuy má charisma mokrého hadru) s prohlášením (zcela bez vtipkování), že na rotherhamské místní správě „musí padat hlavy“. Za jednoho z viníků rasistických pomluv strany UKIP označil i Davida Camerona za jeho dřívější výrok, že UKIP je „parta cvoků a zakuklených rasistů“. Vyhlásil mu volební válku odvoláním veškerých dosavadních návrhů o společném volebním postupu a prohlášením, že „UKIP postaví proti konzervativcům kandidáty v každém volebním obvodě“. Připomněl, že v minulých volbách Cameron přišel o 21 poslanců, které by jinak získal k absolutní většině a vládnutí bez liberálů, kdyby slíbil referendum o členství v EU výměnou za neúčast kandidátů UKIP v obvodech s těsnými rozdíly volebních preferencí. A odmítl jakoukoli další spolupráci s konzervativci, dokud si Camerona nechávají v čele.

Farageova obrana pěstounů posloužil a ojedinělým levicovým médiím k útoku na UKIP, že případu zneužívá k užitečné propagandě pár dní před rotherhamskou doplňovací volbou do parlamentu po resignaci labouristického poslance usvědčeného ze švindlování výdajů. Rotherham je tradičně labouristická pevnost: v posledních volbách labouristé zvítězili o 10.000 hlasů před druhými konzervativci. Těžko popírat, že rotherhamská radnice UKIPu nahrála na smeč, kterého by nevyužil jen hlupák.

Proti Cameronově stále ještě poslušně eurounijní politice se mezitím bouří téměř polovina konzervativních poslanců, včetně místopředsedy Fabricanta, který vyslovil souhlas s téměř kompletní politikou UKIPu. Tou je repatriace pravomocí nebo odchod z EU, obnova kvalitního školství, kontrolovaná imigrace, zastavení propagace mulitkulturalismu a politické korektnosti ve veřejně finacovaných institucích, zjednodušení daní a střídmý stát. Je to ostatně politika, s níž podle posledních průzkumů souhlasí více než polovina Britů. Nejméně patnáct procent konzervativních voličů by podle nejnovějších průzkumů dnes volila UKIP. Většina konzervativních poslaneckých rebelů by stále ještě ráda usilovala o koalici, ale někteří se už netají tím, že jestli se strana nezmění, nevylučují přestup do UKIPu. Ostatně tak také UKIP před desetiletím vznikl: útěkem tradičních konzervativců před „levicověním“ strany.

V rotherhamských doplňovacích volbách ve čtvrtek 29. listopadu se UKIP s 21,79 procenty hlasů vyšplhala za labouristy na druhé místo a konzervativce vymetla až na páté za nacionalistickou British National Party a proislámskou stranu Respect. Na druhé místo UKIP vystoupila i v druhé ze tří doplňovacích voleb v Middlesborough, kde konzervativci skončili čtvrtí. Koaliční liberálové ve všech třech obvodech propadli, v Rotherhamu až na osmé místo.

Zdá se, že éra Cameronova vlažného „liberálního konzervatismu“ končí a britská politická pravice se probouzí z politicky korektní hypnózy.

Psáno pro www.ceskapozice.cz