Z těch už přibližně třiceti knih britského konzervativního filozofa Rogera Scrutona jsem ještě nenarazil na jedinou, která by neinspirovala k civilizační a kulturní vášni, nevzbuzovala úžas nad úspěchy západní kultury a nevyrážela dech nějakým ohromujícím nápadem, objevem či ujištěním o nutnosti západní kulturu nejen neustále udržovat a prožívat, nýbrž i obnovovat a aktivně provozovat. Ani v nedávné rozšafné knížce o víně nám nezapomněl připomenout, že víno patří mezi pilíře západní civilizace, neboť povzbuzuje k uvolněnosti v lidských vztazích, k radosti ze života, košaté tvořivosti, mírné lehkovážnosti a veselé toleranci vad, chyb, omylů a hříšků. A že civilizace neholdující vínu jsou nudné, kruté a životu nebezpečné.

Jeho poměrně stručná ale inspirujícími nápady nabitá knížka Culture Counts (Na kultuře záleží) s podtitulem Faith and Feeling in a World Besieged (Víra a city v ohroženém světě) je od začátku do konce náruživou obhajobou takzvané „vrcholné kultury“, čímž Scruton myslí umělecká díla vysoké kvality, která jsou prověřená dobou své přítomnosti na kulturním repertoáru a která nastavují standardy, jimiž se současná kultura (či „kulturnost“) dá spolehlivě měřit. A které jsou nosiči a předávači morálních norem a duchovních hodnot a pravd, jež vnímáme jako nadčasové, univerzální, civilizující a zušlechťující. Za hlavní znak západní kultury Scruton pokládá snahu o vnímání „boží perspektivy lidského údělu“ a „morální soud, jímž zkoumá, s veškerou potřebnou láskou a soucitem, vratkost lidské nátury“.

V době, kdy tuto funkci pro nás přestalo plnit náboženství, se kultura (a rozumějme tím opět „vrcholná kultura“) stává poslední obrannou zdí, kterou bychom ještě jakž takž mohli zabránit zániku západní civilizace – a Scruton se netají přesvědčením, že zánikem západní civilizace by zanikla civilizace lidská, nadlouho a možná navždy. Zánik jí hrozí akutně, zvenčí radikálním islámem dnes nabízející jen kulturu smrti a destrukce a zevnitř kulturním úpadkem a zapomínáním. Záchranou může být jen systematická obnova „předávání dědictví morálního vědění“.

Kultura je podle obvyklé definice spojována s lidskou potřebou členství dané společnosti, je jejím společným bohatstvím a vymezuje její identitu. Scruton tuto definici upřesňuje na „přijatou vlastnost otvírající srdce, mysli a smysly jejích příjemců intelektuálnímu a uměleckému dědictví“. Nesdílí ji nutně všichni členové dané společnosti. Vytvářejí ji vždy jen elity, ale její smysl spočívá v emocích a aspiracích, které jsou společné všem členům.

Západní kulturu Scruton identifikuje jako fúzi křesťanství se státotvorností Říma, biblického morálního základu hebrejské Bible a řeckého Nového zákona, středověkým sebeuvědomováním, osvícenskou skepsí a dobrodružností objevitelů a dobyvatelů nových světů. Na její judeo-křesťanský strom bylo však naroubováno mnoho větví, od pohanské literatury Řecka a Říma po arabské Pohádky tisíce a jedné noci, které všechny tvoří fontánu naší literární tradice. Každá kultura je podle Scrutona charakterizována centrální tradicí děl, která nejen přetrvala svou dobu, ale nadále slouží jako model a inspirace novým generacím tvůrců. Kultura vychází z etického a estetického úsudku, vkusu, srovnání, kolektivní preference, volby a společného smíchu, který racionalizuje absurdity a smiřuje myšlenkové rozdíly. Kultura skýtá vhled do smyslu věcí, vytváří společně srozumitelné symboly, pěstuje schopnost podílet se imaginativně na událostech a představách událostí, stanovuje cíle a dává sílu jich dosahovat. Vrcholná kultura usiluje o vytváření, zachovávání a sdělování zážitků, které povyšují lidský život na vyšší úroveň etické reflexe.

Kultura vyrůstá z náboženství a jeho rituálů, svátků a festivalů, ale dokáže se od něho oprostit, stavět se k němu kriticky i se mu vysmát. Zachovávání a předávání kultury je podmínkou přežití civilizace, kterou kultura tvoří. Ztratíme-li kulturu, zbude nám prázdná skořápka civilizace zbavená identity a na cestě k zhroucení. Předávání kultury je hlavním účelem vzdělávání.

A zde Scruton přichází s jedním ze těch nápadů, jaké nám vyrážejí dech svou samozřejmostí. Za jednu z „nejhlouběji zakořeněných pověr naší doby“ pokládá víru, že smyslem vzdělání je prospívat těm, kdo je přijímají. Tím se naše vzdělání neustále přizpůsobuje, ochuzuje a zužuje až na to, co je „relevantní“ pro nevzdělance. Tak se postupně v některých školách z osnov vypouštějí „nerelevantnosti“ jako Shakespeare. Opravdové vzdělávání neposkytuje vědění žákům, nýbrž bere žáky jako „prostředek vědění“. Účelem vzdělávání je předávat vědění a dovednosti tím, že je učitelé „vkládají do mozků, které budou žít déle než oni“. Jejich metody nejsou „zaměřené na děti“ nýbrž „zaměřené na vědění“. Smyslem učitelské práce není hledat náměty pro žáky relevantní, nýbrž pěstovat žáky, jimž vědění předávat. Nezáleží tolik na tom, komu se vědění předá„ jako na tom, aby vědění přežilo. „Vědění získané prospívá všem, vědění ztracené je ztrátou všech.“

Vědění má několik forem: Vědět, co je. Vědět, co má být. Vědět, co dělat. Vědět, jak to dělat. A vědět, co cítit. To poslední je podmínkou morálního vzdělávání. Vědět, co cítit, znamená být motivován. Chceme-li učit ctnostem, musíme vzdělávat emoce, čili schopnost cítit správně, ke správnému účelu a ve správné míře, za daných okolností. „Kultivace srdce“ (místo hlavy) je účelem náboženství. Tuto funkci od náboženství dědí kultura. V dobách, kdy náboženství ztrácí vliv, je důležité předávat kulturu, protože ona se stala jediným sdělitelným svědectvím o vyšším životě lidstva. Kultura je „kolektivní praxe obnovující vize lidských hodnot, které rozšiřují naše sympatie do všech koutů srdce“. Ona tvoří tu „tenkou kůru normálnosti, pod níž se skrývají naše temné pudy schopné kdykoli vybuchnout v násilí“.

„Kultura by měla konzervovat, přes všechny nesnáze, poselství něčeho vyššího: obraz světa lidského cítění, které je také důkazem lidské hodnoty.“ K tomu účelu se Scruton přimlouvá za změnu celého dnešního systému učení. Ne od toho nejsnadnějšího k těžšímu, nýbrž od toho kulturně a morálně nejvyššího, které se stane standardem a mírou všeho ostatního. Západní kultura toho nejvyššího za ta staletí vytvořila a nahromadila velké bohatství, jako žádná jiná. A to Scruton vyzývá, abychom robustně bránili před těmi, kdo chtějí západní kulturu podvrátit poukazováním na její údajně ideologickou funkci. Tyto útoky na západní kulturu jsou samy řízeny ideologií, jejímž cílem není pravda, nýbrž moc.

Západní kultura je už tak multikulturní, jak jen může kultura být. Můžeme to dokázat tím, že ji budeme opět učit tradičně, s patřičným důrazem na klasiky a starověkou historii, hebrejskou Bibli, středověkou poezii, i dědictví islámské filosofie. Univerzalistická vize západního umění a literatury nemá obdobu v žádné jiné tradici, připomíná Scruton a vysvětluje:

„Naše kultura vyrůstá ze sentimentu historické komunity, ale zároveň oslavuje univerzální lidské hodnoty. Je zakořeněna v křesťanské zkušenosti, ale čerpá z tohoto zdroje bohatství lidských citů, které rozprostírá nestranně přes imaginární světy. Západní kultura je náš nejvyšší morální zdroj ve světě, který přešel do modernity. Obsahuje vědění, co cítit, ve světě, kde cítění je v neustálém nebezpečí, že zabloudí.“

Její ztráta by byla pádem do barbarství a rozkladu společnosti. Její zachování a předávání je povinností, k níž se musíme probudit, než bude pozdě.

Psáno pro www.ceskapozice.cz