Odhalení dvou (řekněme) pochybných osob během jednoho týdne v předsednictvu Strany svobodných občanů šmahem posunulo její volitelnost do Evropského parlamentu za hranice představitelnosti. Její pokračující existence bude záviset na tom, jak rychle vystřízliví z počáteční zasloužené euforie do drsné reality politické a mediální arény, v níž na každý chybný krok někdo číhá a každý chybný krok něco stojí.

Je velmi nepravděpodobné, že by účastníci ustavujícího sněmu zvolili do předsednictva někoho, o němž by věděli, že před třemi roky kandidoval za Národní stranu. To, že kandidoval v domnění, že se to nikdo nedozví, svědčí o naivitě, ne-li nepoctivosti. To, že se jej člen předsednictva pokouší obhájit přirovnáním, že v některém médiu působí bývalí komunisté, svědčí o nepochopení nebezpečí, v němž se strana tak brzy po svém založení ocitla.

V případě senátorky před dvěma roky usvědčené z rasistického výroku (zda byl vysloven ve stresu či pod tlakem situace a třebas i se souhlasem většiny místních obyvatel, je nerelevantní) převážila lákavá vidina okamžitého zastoupení v parlamentě nad střízlivým zvážením rizika, že se její někdejší výrok obrátí proti staně samotné.

V nadšení z počátečního rychlého úspěchu (tisícovka podpisů během pěti dní) a optimistické nálady ustavujícího sněmu se zapomnělo na možnost, že ne každý, kdo do nové strany spěchá, tak nutně dělá ze stejného altruismu, poctivé touhy po zkultivování české politiky či hájení svobody, odpovědnosti a spravedlnosti, jako její zakladatelé.

Získat zpět důvěru všech, kteří ve Svobodných viděli naději na ozdravění české politiky, potrvá dlouho a to i když strana tyto dvě chyby odstraní a zavede procedurální pojistky znemožňující jejich opakování. Jestliže to neudělá, riskuje brzký pohřeb. Občané, kteří by ji mohli volit, budou potřebovat záruku, že strana skutečně je a zůstane tím, za co se ve svém programovém prohlášení označuje: totiž společenstvím čestných západních demokratů, liberálů a konzervativců s mírným nádechem národovectví nepřecházejícího v šovinismus a rasismus a důsledně zamítajících všechny ideologie a systémy ohrožující svobodu občanů. A s trochou osvěžující ale neagresivní politické nekorektnosti.

To se bude těžko stíhat do blížící se kampaně voleb do EP, která by byla nevyhnutelně uspěchaná, nepřipravená, nemotorná a neprofesionální. Spíš než hektickou přípravu na téměř zaručeně neúspěšné volby teď Svobodní spíš potřebují nějakou dobu sebereflexe, konsolidace místních poboček, vytvoření organizační struktury, vytváření konkrétních postupů a projektů v jednotlivých oborech české politiky, hledání talentů, pracantů a organizátorů. S jejich pomocí si teprve vyplašenou veřejnost opět pomalu a spolehlivě ochočovat. K tomu by se měla pokusit získat za členy poslance, kteří jí fandí, a dát jim ve straně velmi silné slovo. A protože i ty ustavující volby s první stovkou členů a omezeným výběrem kandidátů byly uspěchané, uspořádat do konce roku volby nové.

Ale ze všeho nejvíc potřebuje si od sebe dát trochu odstup, podívat se na sebe nestrannýma očima zvenčí – a s humorem. O to se teď jako její spoluzakladatel pokouším. Což taky mimo jiné znamená, že svoje týden staré rozhodnutí ucházet se o kandidaturu do EP dnes nedokážu brát vážně. Týden, jak praví staré úsloví, je holt v politice dlouhá doba.