Nápad Cyrila Svobody, že bezdětní a málodětní by měli dotovat vícedětné a mnohodětné, je biblicky bezchybný. „Ploďte a množte se a zaplňujte zemi“ je konec konců to úplně první boží přikázání. A bezdětní je porušují. Nepochybně. Donuťme je proto dotovat děti druhých. Akorát že - nehlodá vám nad ním v hloubi duše nějaká pochybnost? Že to s něčím někde neladí? Není to úplně fair? Ne zcela do důsledků domyšlené?

Cyril Svoboda na to nepřišel náhlým prorockým zjevením v ideovém vakuu. S nápadem podpořit novou populační explozi, přichází i nová generace amerických ekonomů, kteří studují demografické změny v západní společnosti a jejich dopad na ekonomiku. Pokles porodnosti a současné prodlužování věku má za následek rostoucí procento starců v poměru k mládeži, pro niž bude čím dál těžší stárnoucí populaci uživit. Je to teorie dnes hojně citovaná, často s úmyslem nás vystrašit, někdy používaná i na obhajobu hromadné imigrace.

Z ní vzešla teorie potřeby zvýšené porodnosti, obhajovaná nikoli biblicky, nýbrž ekonomicky. Jejím předním exponentem je pětačtyřicetiletý harvardský profesor Michael Kremer. Ten vychází z nepopiratelného poznatku, že naše dnešní prosperita je postavená na vynalézavosti dřívějších generací, která s každou nastupující generací akceleruje. Z kvanta historických statistik profesor Kremer vysoudil, že ekonomický progres je důsledkem technologického pokroku, který je zase důsledkem populační exploze. Dvojnásobná populace rodí dvojnásobek géniů, kteří vytvářejí dvojnásobek technologických invencí pro dvojnásobný trh a přinášejí dvojnásobné řešení problémů.

Popularizátor nových ekonomických řešení Steven E. Landsburg k tomu dodává, že bychom proto měli být ochotní si vzájemně dotovat množení, neboť naše děti budou požehnáním pro vaše děti a vaše pro naše.

Nějak jim v těch teoriích ale utekla jedna praktická skutečnost, která přestává být přehlédnutelná. Totiž to, že na každého zdvojnásobeného geniálního „problémořešitele“ připadá zmnohásobněný počet negeniálních „problémotvůrců“. Lidí neproduktivních nebo i destruktivních, žijících z podpory těch produktivních. Neproduktivních znatelně přibývá, produktivních proporčně ubývá. Směřuje tam vývoj populace nejen každé země, nýbrž i populace celosvětové.

To by samo o sobě možná ještě tolik nevadilo, kdyby ta neproduktivní část populace alespoň uznala, že je na té produktivní závislá a z vlastního pudu sebezáchovy jí projevovala trochu vděku a úcty. Jenže ona k ní cítí tak silnou nenávist, že se ji snaží zničit, seč může. A toto je ten skutečný Huntingdonův střet civilizací. Ne mezi ideologiemi či vírami, a vůbec už ne mezi etniky, nýbrž mezi kulturou tvoření a kulturou ničení.

Takže nechceme-li těm našim společně plozeným dětem krutě připravit svět destruktivní, možná by nám (a Cyrilu Svobodovi, až bude zase nějakým ministrem) stálo za to přemýšlet, zda dotovat populační růst celoplošně, či jen takový, který by sliboval zvýšení poměru těch kreativních k těm destruktivním. Jinými slovy, dotovat výchovu a vzdělání dětí k produktivnosti a k řešení problémů a ponechat bez dotací výchovu k destrukci, neproduktivnosti a závislosti. V té druhé kategorii by se pak možná projevil přirozený úbytek svobodnou, přirozenou a čistě ekonomicky motivovanou volbou jejich rodičů (potažmo nerodičů). Řešení veskrze humánní a nenásilné.

A než mě někdo nařkne z politické nekorektnosti, xenofobie či dokonce rasismu, spěchám vysvětlit, že mezi ty neproduktivní a netvořivé počítám i všechny politiky.