Listy z Provence - v dopise Panně Orleánské
/Z knihy Miroslava Horníčka Listy z Provence s básní V. Nezvala – Krajina v Provenci/
Otvírání studánek
Kantáta Bohuslava Martinů, zhudebněná báseň Miloslava Bureše „Píseň o studánce Rubínce“.
Miroslav Horníček – Listy z Provence /1971/
Je poměrně útlá knížka s mnoha zamyšleními a rozmluvami, které Miroslav Horníček vedl jako monolog s osobami francouzské historie i uměleckých kruhů. Pro motto knihy vybral myšlenku francouzského naturalistického básníka Alfonse Daudeta, rodáka z Provence.
Volám vás, bratří vesmírné lásky!
Představy, sny, vidiny, tužby a také prožitky s pocitem dobra či zklamání, důvody k pousmání nebo ztvárnění nálady v nás, přírody či světa ve kterém se pohybujeme a který nás obklopuje – to vše může hrát roli v mozku – může vzniknout verš…
Princip rozkoše René Magritta
Z kulturních pořadů v televizi si vybírám takové, o nichž si dokáži udělat svůj úsudek nebo si případné výstavy prohlédnu na vlastní oči a získám tak přímější a jasnější pohled na popisované a divákovi či čtenáři podávané a předkládané informace.
Co sledujeme - v televizi Formana
Dnes , 18. 2. 2012, ve 12.30 hod., Hoří, má panenko!, režie Miloš Forman.
Co čteme - Hrabala
Nejraději čtu Hrabala. Dospěl jsem k němu postupně. Asi takovým empirickým vývojem. Neruda, Čapek a Hašek, možná i jiní, ale tihle mi z českých autorů vystupují nejvíce. A pak ten Hrabal, kterému jsem zprvu jako kluk nerozuměl. Hrabala číst znamená být dospělý, Hrabal má neskutečně opravdovou duši, Hrabal si nic nevymýšlí. Všechno prožil, vše je autentické, vše je doloženo. Jeho text se neznatelně valí, vedle nás stejně v klidu a pohodlně jako Labe za Kerským lesem. Labe plyne a je hluboké stejně jako zážitky sdělované mistrem pera, mistrem pábení a vyprávění. Přitom stačí sejít z pobřežní cesty jako když zalovíme prsty v knize, v každé knize Hrabalově, pozvolna sestoupíme mírným břehem k řece. Pocítíme chuť vstoupit do těch vod asi jako začíst se do těch stránek, kde plyne melodie života ve skutečných tonech vyprávění. A když vstoupíme - do vod řeky Labe, proud nás obestoupí a šeptá všemi nervy příběhy a zážitky, jichž je tolik, že přes ně sotva vstoupíme do hlavního proudu, do děje spisovatelova života.
Musím se smát... aneb Nebe nemá dno
Co čteme – nebo možná kde čteme. Čteme různě – v knihách, v internetu, v médiích, můžeme také číst myšlneky v sobě samých nebo duších druhých. Těch blízkých, které si namlouváme, že známe nebo také v neznámých a vzdálených, o kterých můžeme ke svému velkému překvapení mít pojednou vzácnou shodu pocitů i myšlenek nebo snad přímo stavů duše.
Neznámé filmy, které by vám neměly uniknout
Jihokorejský snímek Il Mare patří k desítkám zajímavých filmů, které v této zemi za poslední desetiletí vznikly. Na obrazovku se mi dostal před pár dny. Docela typický korejský film – tedy trochu netradiční romance, pro někoho křehce krásná, pro někoho možná až příliš sladká.
Sufléři, to je na vás
Na téma další „kulturní“ debaty mne mimoděk přivedla milá paní im, která v nedávné diskusi o knížkách zmínila pozoruhodnou inscenaci divadelní hry tří amerických komiků Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, nastudované pražským Divadlem v Dlouhé.
