Vůdci Evropské unie minulý pátek probrali postoj k občanské válce v Libyi. Kromě společného prohlášení nedospěli k ničemu zásadnímu. Kaddafího žoldáci tak mohou pokračovat v nemilosrdném vyvražďování nevinných lidí. Doufal jsem marně, že evropské země dostanou odvahu postavit se na stranu trpících, že rozhodnout třeba o záměru ustavení bezletové zóny nad oblastí nebo že jinak zasáhnou proti nelidskému počínání si režimu plukovníka Kaddafího.

Jako právní odůvodnění zásahu stačí Charta OSN, podle které (čl.42) může „Rada bezpečnosti podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami (…) Takové akce mohou zahrnovat demonstrace, blokádu a jiné operace leteckými, námořními nebo pozemními silami.“ Radou bezpečnosti návrh nejspíše neprojde. Vzbouřenci proti utlačovatelům jsou ti poslední, jimž by Čína a Rusko hodlaly pomáhat. Dává to Evropě právo máchnout jen bezradně rukou? Máme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Na papíru hájí hodnoty otevřené, demokratické a prosperující společnosti. Středozemí si hrdě za francouzského předsednictví vytyčujeme jako svou oblast zájmu (tedy rovněž odpovědnosti) vůči NATO a Spojeným státům.

V globalizovaném světě má každý zásadní politický pohyb celosvětové důsledky. Je v našem zaujmout postoj, jde i o nás, Evropany. Žádné rozhodnutí není jednoduché. Z Balkánu, z Iráku i z Afghánistánu víme, že, zatímco mírová operace trvá dny, obnova země zabere při nejmenším patnáct let úsilí. Vyhlášením bezletová zóny se vyhlašuje válka. Nenamlouvejme si, že takovou zónu lze vytvořit bez námahy, rizika a z pozadí. Jen letadly se však válka nevyhraje. To víme z Kosova.

Možná, že právě z Kosova si Evropa vzala důvod ke svému mlčení. Dnes se již jasně ukázalo, že nechat si jako spojence vnutit mafiánsko-teroristickou skupinu Kosovské osvobozenecké armády bylo chybou, za niž platíme dodnes. Co víme o vzbouřencích v Libyi? Kdo je vede jejich skupiny? Bude z nich vzešlý vůdce lepší než kapitán s černě obarvenou bradkou, který se sám povýšil do hodnosti plukovníka a desítky let vládne Libyi?

Pochyby nás neopravňují k pasivitě. Vezměme si poučení v Iráku po první válce v zálivu: Koalice pod mandátem OSN vyžene Saddáma z Kuvajtu. Slíbí následně podporu vzbouřencům proti poražené straně Baas. Když ovšem došlo na to konat, nechali jsme povstalce úplně na holičkách: Saddámovy vrtulníky rozstřílely srocení lidu na kousky. Stačilo by bývalo málo: vrtulníky sestřelit první. Ať už jsme o vůdcích rebélie věděli cokoli. Západ osudově zaváhal. Tradičně taktizoval.

V Iráku tehdy převážila strategie doznívající studené války s představou dvojího zadržování: tedy vzájemného zadržování se dvou nepřátel Západu, Iránu a Iráku. Taktéž se taktizovalo. K nedozírnému iráckému neštěstí, jemuž dala nutnou ranou z milosti až druhá válka v zálivu v roce 2003, jsme valnou měrou přispěli my sami.

Nemám přesné informace o Libyi. Nemám přesný recept. Co mám, je jistota, že rozhodný okamžik pomalu míjí kolem nás. Hlavy států a vlád Evropské unie a její ministři zahraničních věcí jsou schopni se dohodnout jen na společném prohlášení. Není-li za prohlášením hrozba operace, je takové prohlášení Kaddafímu k pobavení. Oslabilo nás, Evropany, stálé vyhýbání se rozhodnutí k jasnému zásahu v Iráku a v Afghánistánu natolik, že nás zbavilo poslední kapky akceschopnosti?

Zřejmě se lídři EU obávají reálného rizika mimo území Libye. Je velmi pravděpodobné, že první sestřelené letadlo sil věrných plukovníku Kaddafímu bude důvodem k protiakci. On nic nenechá bez odpovědi. Bude se snažit o odvetu, třeba teroristickým útokem nebo jinak zasáhnout jakýkoliv cíl v Evropě nebo USA. Bude chtít útočit na civilní obyvatelstvo, třeba sestřelit letadlo, vyhodit do povětří vlak nebo něco podobného. Potřebuje šířit strach a paniku. A z toho mají evropští vůdci strach. Vědí, že to Kaddafí předvedl v dobách, kdy s ním mnoho evropských zemí spolupracovalo, včetně Československa. Tehdy jeho teroristi 21. prosince 1988 pumovým atentátem sestřelili letadlo Clipper Maid of the Seas a zabili celkem 270 lidí v Lockerbie v jižním Skotsku.

Kaddafí se nezastaví před ničím. Je bohatý a silný i díky mohutné pomoci Západu i Východu. V roce 1978 mu prezident ČSSR Gustáv Husák udělil nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva. Pro veřejnost se mluvilo o vzájemné pomoci. Všichni mysleli na kšeft, jak zbohatnout, Evropa i Kaddafí. Pozornost budily ropa, nerostné bohatství a zbraně. V tomto ohledu se toho ani dnes moc nezměnilo. Politika ovlivněná businessem je nebezpečná pro celý svět.

Kaddafí dnes hraje o všechno. Může zaútočit na ropná zřízení na základě principu – po mně potopa. On je symbol, a pokud bude žít, bude bojovat. Je na rozdíl od hlav států a vlád Evropské unie akceschopný. Vypadá to na to, že jeho síly dnes mají na vrh nad silami opozice a není možné, aby měl na vrh i nad námi Evropany.