Dopis, který nedávno zaslal vůdce britských konzervativců David Cameron prezidentu Václavu Klausovi, v němž ho má žádat o odklad české ratifikace Lisabonské smlouvy do voleb v Británii, odkrývá celou podstatu politické hry Václava Klause. Cameron totiž chce v případě vítězství ve volbách vypsat referendum o Lisabonské smlouvě. A v případě jejího odmítnutí tím celou smlouvu pohřbít, spolu s procesem evropské integrace. Každému je jasné, že otřes, který by takový fatální neúspěch evropské politiky vyvolal, by měl velmi vážné dopady na celou stavbu EU.

Zaráží mne především fakt, že současná pozice prezidenta suverénního a samostatného českého státu se opírá o dopis předsedy opoziční britské politické strany. Pokud se jedná o dopis oficiální, pak žádám jeho zveřejnění. Pokud však jde o soukromý vzkaz, pak nechápu, jak se může Václav Klaus, byť i neoficiálně, na základě něčeho takového rozhodovat.

Uvědomme si, co se ve skutečnosti děje. Prezident se staví proti vůli lidu. Tato vůle byla vyjádřena přijetím Lisabonské smlouvy ústavní většinou Poslanecké sněmovny i Senátu (které jsou voleny přímo lidem) a potvrzena rozhodnutím Ústavního soudu, který již v této věci jednou rozhodl. Navíc voliči v nedávných evropských volbách dali jasně najevo, kterou cestou by se měl náš kontinent ubírat. Euroskeptické stany Libertas a Strana svobodných občanů, které jsou blízké názorům prezidenta Klause, ve volbách totálně propadly. Jasně zvítězily proevropské síly. Navíc se o uplynulém víkendu jasně vyjádřili i irští voliči, kteří 2/3 hlasů Lisabonskou smlouvu podpořili. I toto je nutné mít na zřeteli.

Nyní si prezident bere na pomoc několik senátorů ODS, kteří se nechtějí smířit s pokračováním evropské integrace. Senátoři ODS již při své první stížnosti použili všechny relevantní argumenty a další podávání stížností je pouze „hrou o britský čas“. Ústavní soud již dávno Lisabonskou smlouvu posoudil a shledal jí kompatibilní s naší ústavou. Ústavní soud posuzoval na žádost senátorů ty části (celkem osm částí) smlouvy, které by mohly být v kolizi s naší Ústavou. Všechny ostatní části smlouvy se ústavnosti vůbec netýkají a senátoři je proto pochopitelně do stížnosti nezařadili.

Nynější nová stížnost je podaná na Lisabonskou smlouvu jako celek a tváří se tedy, že je jinou stížností než ta předešlá. Z čistě věcného hlediska je tato stížnost nesmyslná, protože všechno, co se jakkoliv týkalo naší ústavy, již Ústavní soud posoudil. Z právního a formálního hlediska jde o stížnost novou, ale výsledek je dopředu naprosto jasný. Ústavní soud nemůže popřít sám sebe a dojde k témuž verdiktu. Jde o zjevný pokus o prodlužování období, po které může prezident Klaus oddalovat ratifikaci.

Oddalování ratifikace Lisabonské smlouvy nebo dokonce její krach povede ve svém důsledku k jedinému: V platnosti zůstane stávající Smlouva z Nice, na jejímž základě se počet eurokomisařů bude snižovat. Hádejte, který stát by v takovém případě jako první přišel o svého eurokomisaře?..