Pondělní (6.9.2010) NERV diskutoval možnosti, jak co nejvhodnějším způsobem financovat univerzální studentské půjčky (USP) a jak nejvhodněji dostat napůjčované peníze zpět (splácení a vymáhání). Našlo se možné řešení rozpracované původně variantně na ministerstvu školství v BKTV (odst. 133), které bylo konsensuálně shledáno nejen jako realizovatelné, ale také jako funkční. Důležitému tématu se dnes začala věnovat média (HN a LN). Protože USP v Česku představují zcela novou a neznámou věc, nejen pro širokou veřejnost, ale i pro většinu novinářů (hned se vyrojily laické obavy z návratu bankovního socialismu), je namístě jistá osvěta a vysvětlování.

Univerzální studentské půjčky (USP) je něco diametrálně jiného než většina lidí zná jako spotřební úvěry na lednice, leasingy na auta nebo hypotéky na bydlení. USP fungují již v řadě zemí EU a světa. Řekněme si tedy, co je na USP speciálního.

1) Cílem USP je zpřístupnit peníze na studentské živobytí a případně školné těm studentům, kteří nemají dostatek vlastních prostředků nebo prostředků od rodičů. Šetření ukazují, že takových studentů je dnes v ČR hodně a stejně tak těch, kteří se proto ani na školu nepřihlásili. Z pohledu celé kariéry lidí to dává možnost poněkud vyhladit jinak velice nerovnoměrný tok příjmů (chudý jako student, bohatý jako absolvent).

2) Aby USP sloužila svému cíli, není možné její poskytnutí podmiňovat schopností studenta ručit nějakou zástavou nebo ručením jeho rodičů či známých (tak to dnes požadují obchodní banky a není divu, že si od nich dnes půjčuje mizivé procento studentů). To by totiž popřelo základní cíl, aby přístup k prostředkům nebyl omezen sociálně - ekonomickou situací žadatele. Zde si musíme uvědomit, že při hypotéce lidé mohou ručit bytem, pozemkem a nebo stavěným domem. V případě USP si lze obtížně představit, že člověk bude ručit svým mozkem, který si banka v případě nesplácení nějak odsekne (to by jí už stejně k ničemu nebyl, že) nebo tělem a banka si udělá z dlužníka otroka.

3) Aby byla USP zajímavá a potřební žadatelé se nebáli o ní požádat (jinak by to nemělo celé vůbec smysl), musí být minimalizováno riziko budoucí případné neschopnosti splácet. Proto musí UPS splňovat dvě věci:

a) Splátky musí být odvozeny procentem z příjmů nad určitou úrovní, takže dlužníci v časech pod touto úrovní příjmů nebudou čelit povinnosti splácet a nepřijde na ně exekutor jako když si půjčili na lednici.

b) Úroková míra půjčky musí být rozumně nízká. Pokud by byla příliš vysoká, ti potřební studenti by se půjčky oprávněně báli.

4) Teď snad bude jasnější, v čem se liší USP od jiných forem úvěrů a proč se pro zajištění kapitálu pro USP nehodí obchodní banky:

- Podmínky USP musí být stejné pro všechny oprávněné žadatele - studenty. Proto se půjčka nazývá UNIVERZÁLNÍ. V takovém případě ale odpadá jedna z klíčových rolí, kde obchodní banky dokážou dobře generovat přidanou hodnotu. Není totiž třeba složitě a odborně ověřovat bonitu klientů a zajišťovat ručení.

- Protože má produkt USP univerzálně platné parametry pro všechny klienty, nemá smysl ani konkurence v nabídce. Ta by si totiž vyžádala zbytečné marketingové náklady a náklady na bankovní agenty, kteří by jen přetahovali za bonusy klienty z jedné banky do druhé, aniž by vznikla jakákoliv přidaná hodnota. Víme dobře jak absurdně a draze funguje systém stavebního spoření.

- Cílem obchodních bank je přirozeně zisk. Tento zisk ve svém důsledku zvyšuje náklady pro studenty nebo stát.

- Výběr splátek podmíněných příjmy dokáže udělat mnohem levněji stát než obchodní banky. Stát totiž má systém na výběr již dávno zavedený a je přísný a náklady na jeho běh platí tak jako tak (výběr daní z příjmů a pojistného). Obchodních bank by každá z nich musela mít vlastní systém výběru a vymáhání. Veškeré s tím spojené náklady by banky samozřejmě přenesly na klienty nebo na stát.

- Banky by za poskytování půjček vyžadovaly od státu záruky v případě nesplácení, takže by státu nakonec horké brambory stejně zůstaly v klíně a musel by je on nebo splácející klienti zaplatit.

Veškeré dodatečné náklady obchodních bank by se nakonec promítly do úrokové míry půjček, takže by půjčky přestaly být zajímavé. Nebo by náklady musel hradit stát a byl by porušen požadovaný princip, že systém je samofinancovatelný z úroků.

To samozřejmě neznamená, že obchodní banky přijdou zkrátka. Určitě povedou studentům účty na které budou půjčky studentům zasílány, podobně jako důchod nebo plat. Banky budou mít naprostou volnost těmto do budoucna bonitním klientům nabízet své vlastní produkty, včetně dodatečných komerčních půjček. Ty už ale budou jistojistě vyžadovat ručení, tvrdé splátkové termíny a hlavně úroky, ze kterých bude mít většina lidí stejně jako dnes strach.

Z uvedených důvodů se řešení doporučené NERVem jeví jako vhodné a zdá se jako jediné, které může být nejen funkční, ale může splnit i základní cíle. A že toto řešení počítá s rolí Českomoravské záruční a rozvojové banky (ČMZRB) není žádný návrat k bankovnímu socialismu, jak podezřívavě či senzacechtivě naznačují někteří překvapení novináři, ale naprosto racionální kalkul dobrých hospodářů poučených zákonitostmi ekonomie veřejných financí. ČMZRB si totiž může na finančním trhu půjčit potřebný kapitál na půjčky za velmi nízký úrok a vyžádá si to jen nízkou míru garancí od státu (půjčka není dar a splácí se).

Že taková instituce jako je ČMZRB již u nás existuje, nemusí se složitě zakládat a dokáže potřebné finanční operace zajistit je obrovská výhoda. A bez obchodních bank jako vkladatelů kapitálu jsou ostatně realizovány USP například ve Velké Británii nebo v Austrálii.

Bez řešení doporučenéml NERVem by totiž čeští studenti na finanční pomoc od státu čekali další věky a studentům ze zemí jak je Británie, Finsko, Holandsko atd. by mohli jen závidět.