Okouzleni párou
Bývávaly doby, kdy řádná dáma nevyšla z domu bez klobouku, rukaviček či paraplíčka a za kramfleky vysokých šněrovacích střevíců se jí svůdně vlnila secesní vlečka. Pánové se neobešli bez redingotu či cylindru, své sebevědomí zhusta podpírali leštěnou špacírkou, gentlemanství přitom patřilo k jejich základní výbavě stejně jako záliba v tajném spolčování nebo v okultních naukách.
Ideální manžel na vlastní nebezpečí
Pravda prý nikdy nesmí stát v cestě dobrému příběhu, soudí klasik. O dobré příběhy ovšem bývá nouze, proto se kradou, ba loupí, neřkuli zcizují, všemožně inovují, obměňují, recyklují. Podobného postupu se neštítili ani velikáni jako Giovanni Boccaccio, William Shakespeare nebo třeba Alexandre Dumas otec, činili tak ovšem s elegancí, citem a nesouměřitelným mistrovstvím.
Pan profesor a kmotřička
V mé oblíbené pohádkové knize od Neila Gaimana se nezletilý hrdina za bujarého dušičkového reje ocitne tváří v tvář tajemné Šedé paní na bílém koni. Její totožnost sice autor nikde výslovně neuvádí, přesto o ní nelze na okamžik pochybovat. Chlapec by se rád na švarném oři svezl, Šedá paní se jej sice uvolí vzít do sedla – ale ne dříve, než nadejde jeho čas. „Slibuješ?“ naléhá kluk. „Slibuji.“
Adventní přízraky
Mám ráda advent, zároveň se ho vždy trochu děsím. Všeho, nebo téměř všeho lidu se zmocňuje předvánoční zběsilost nezřídka téměř hysterických rozměrů, potřeba páchat organizované dobro nabývá koncentrace, při níž tuhne úsměv na rtech, všední návštěva místní samoobsluhy začíná nepříjemně připomínat branné cvičení…
Lekce Kleopatra
Obeslali mě z jistého nového měsíčníku pro milovníky historie. Příjemný pan redaktor mě pozvedl mezi velmi významné osobnosti, potom se zdvořile, nebojím se říci uctivě, zajímal, zdali bych svou troškou nepřispěla do jejich dějepravné ankety. Klíčová otázka zněla: „Kým je pro vás historická osobnost královny Kleopatry?“ Jak bych dokázala odolat?
Podzim na vlásku
Procházím zahradou, společnost mi dělá jen ticho a podzim. Před námi peláší černá fenka, zjevně s úmyslem dostihnout ostražité kočky, aby jim beze svědků od plic vysvětlila, co si o nich myslí.
Den a Noc, Úsvit a Soumrak
Chvíle svrchovaného niterného štěstí navštěvují bídné smrtelníky vzácně. Většinou odezní dříve, než si je v duši stačíme uskladnit na horší časy, ba dříve, než nám z tváře zmizí lehce nepříčetný (nechci-li napsat přímo pitomý) úsměv. Osud, jindy vrtkavý a skoupý, mi letos vlídně dopřál prožít dva neopakovatelně báječné okamžiky v jediném dni.
Město, kde luna za dne přespává
A město je, kde luna za dne přespává a vlastním dechem taje, napsal Jan Skácel. S básníkem těžko polemizovat, zvlášť schází-li pádné argumenty. Na vlastní oči jsem viděla za slunečného odpoledne podřimovat lunu mezi dvouvěžím Ditrichštějnské hrobky v Mikulově.
Bubáci a hastrmani, hulváti a gentlemani
Vstupuji do příběhů nesměle a po špičkách jako bohabojná poutnice do velebného příšeří opuštěného svatostánku. Za bronzovými vrátky, ukutými básnickou představivostí, se může skrývat cokoliv – velkolepé gotické trojlodí, malebný interiér dědinského kostelíka, pohanské kultiště, na jehož oltáři ještě nezaschla krev lidských obětí. Otevírají se magickým klíčem, čaromocnou první větou, jíž jsem se pokusila vzdát hold předchozím textem.
Prokletí prvních vět
První věta stává se v mysli autorově nezapomenutelnou. Tvrzení, které patrně nelze podepřít rozsáhlým statistickým výzkumem ani podložit vědeckými argumenty. Na akademické půdě by se zajisté stalo předmětem vleklých sporů, při nichž by se zúčastněné strany udatně bily v prsa, neoblomně řinčely přiostřenými argumenty a odstřelovaly se citáty ze zvěčnělých klasiků.
