Pravda prý nikdy nesmí stát v cestě dobrému příběhu, soudí klasik. O dobré příběhy ovšem bývá nouze, proto se kradou, ba loupí, neřkuli zcizují, všemožně inovují, obměňují, recyklují. Podobného postupu se neštítili ani velikáni jako Giovanni Boccaccio, William Shakespeare nebo třeba Alexandre Dumas otec, činili tak ovšem s elegancí, citem a nesouměřitelným mistrovstvím.

V poslední době jsem několikráte bezmocně přihlížela určitému vývojového posunu, kdy se příběh stal rukojmím nezřízené umělecké ctižádosti – a pěkně to chudák odnesl. Patrně nejtruchlivěji na mě zapůsobila inscenace Ideálního manžela, oblíbeného to kousku z pera neméně oblíbeného Oscara Wildea, nedávno přetrpěná v brněnském Mahenově divadle. Na činoherní scéně, kterou mám ráda, fandím jí, čas od času ji navštěvuji a s velkou nelibostí se na ní dopouštím kritiky. Tentokrát jsem v hledišti usedla po delší prodlevě, i těšila jsem se převelice v naději, že na břitké konverzační komedii nelze nic zkazit.

Ó, jak ošklivě jsem se zmýlila! Pánové realizátoři naznali, že Wilde, který se již nemůže bránit, potřebuje načechrat lehce zašlá secesní pírka. Usoudili, že text ve střední části „působí jako tekuté písky pohlcující výpovědní hodnotu celého díla“ (citováno z Poznámky k inscenační úpravě), rozhodli se proto původní drama směle vylepšit, dodat mu na závažnosti a sžíravé politické výpovědi. Postupovali přitom natolik důsledně, že by brněnskému nastudování slušel jiný název, snad vybavený podtitulkem „na motivy známé hry…“

To vše by se dalo s notnou dávkou dobré vůle odpustit, nemám ve zvyku nasazovat klasikům sádrové hlavy, pokud by necitlivé, mnohdy téměř kruté zásahy sloužily příběhu, nikoliv naopak. Ideální manžel však zůstává jiskřivě zábavný pouze tam, kde se drží Wildeova textu, inovace vyznívají násilně a křečovitě, humor pitvorně, názorné erotické vsuvky vzbuzují rozpaky a – i když v soukromí jde jistě o aktivity příjemné – místy dokonce odpor. Ono sžíravě závažné sdělení o prohnilosti politických struktur se divákům polopaticky vnucuje, kdyby přesto nepochopili, zaskví se na jevišti na prosvětlené otočné stěně nápadný nápis THE SHIT (jsou to tedy ostří hoši, tihle mistři úpravci!). Příběh, rozcupován na kusy, přitom rozplizle mizí v londýnských mlhách, zůstávají jen rozpaky a vztek. Situaci nezachránily ani kostýmy pojaté v roztomile steam-punkovém duchu.

Ideální manžel se v tomto nastudování hraje od prosince 2008 a očividně stále vábí zástupy diváků, kteří netuší, jaká to neviktoriánská, nebritská, newildeovská a nezábavná taškařice je vlastně čeká. Pachatelům nelze než přát, aby jim po zbytek života pod okny výhružně chřestilo řetezy strašidlo cantervillské. Kdyby je napadlo týž svévolný kousek zopakovat na jiné Wildeově hře, snad by se o nápravu postaralo pár týdnů žaláře v Readingu. Pro sebe si mohu z celé záležitosti vyvodit zásadní ponaučení – než zase vstoupím do hlediště, pečlivě prostuduji program, zdaliž v něm náhodou nečíhá varovná poznámka o inscenační úpravě.