Naše vláda sama sebe definuje jako vládu boje se státním dluhem a dluh označuje za největší problém a zlo, které nás uvrhne do Řecka dovedeného k bankrotu pravicovou vládou.

Nechci dnes poukazovat ani na fakt, že jsme ve srovnání s ostatními státy zadluženi poměrně málo. Nechci vést polemiku, že vymývání mozků typu - dluh je špatně, nedluh je dobře, je nepravdivým zjednodušením. Nechci zde dokazovat, že nás nejvíce za poslední léta zadlužily vlády v čele s Kalouskem a Nečasem. Zkusím v tomto článku pracovat s tezí, že zvyšovat dluh státu je jednoznačně špatná věc. I přesto tvrdím, že vládou prosazovaná cesta léčby dluhu - škrty, je špatná a velice nebezpečná. Moderní stabilizovaný stát je stabilizovaný
a prosperující proto, že dlouhodobě dbá na prosperitu veřejného sektoru. Je empiricky prokázáno, že kvalitní vzdělání většiny populace je podmínkou ekonomického bohatství
a politické stability. Existují vědecké práce prokazující, že kvalitní a dostupné zdravotnictví je nezbytnou podmínkou, jak dosáhnout a udržovat hospodářskou prosperitu. Prostě společnost bohatne proto, že má kvalitní a výkonné školství, zdravotnictví, vědu, dopravní infrastrukturu a čisté životní prostředí, fungující veřejnou správu včetně policie a justice. Nefunguje to tedy tak, že nejdříve si společnost musí vydělat či ušetřit peníze a pak si za ně pořídí třeba kvalitní školství, ale je to právě naopak. Musí umět vybudovat kvalitní školství, zdravotnictví … jako jednu z podmínek svého budoucího zbohatnutí. Zjednodušeně řečeno, musíte si umět schopné a pracovité lidi vychovat, nebo k sobě přitáhnout zvenčí, nejlépe, když dokážete současně obé, a pak můžete teprve očekávat úspěch. Pokud schopné lidi otrávíte, vypudíte, pak se připravte na desetiletí chudoby. Rozumná vláda tedy dělá taková opatření, aby rozvíjela všechny oblasti veřejných služeb a podporovala je. Samozřejmě musí i kontrolovat efektivitu vynakládaných peněz. Nestačí jich jen více nalít do školství, zdravotnictví a vědy, a nestarat se, za co a jak jsou utraceny. To je také hlavní náplní chytré vlády, vymýšlet systém tak, aby minimalizoval mrhání s prostředky. Naskýtá se tedy otázka, kde vzít peníze na dlouhodobý rozvoj veřejného sektoru? Jednoznačně v segmentu daní. Nechápu, proč firmy platí jednotnou daň, která u nás strmě klesala z nějakých 36% na 19%. Je to rovná daň pro všechny. Jste gigantická nadnárodní banka a platíte 19% stejně jako majitel malé firmy - penzionu na Šumavě. Co tak udělat daňovou progresi v korporátních daních. Může být třeba v pásmech podle obratu. Máme v zemi desítky firemních gigantů, které už dávno patří zahraničním investorům. Tyto firmy ročně vyvezou po nízkém zdanění stovky miliard a naše země z toho nemá nic, respektive zůstávají jí často jen nepřímé náklady k uhrazení třeba ve formě zničeného životního prostředí. Neobstojí argument, že tyto firmy opustí naši zem. U řady činností to prostě nejde. Například nadnárodní banky se zisky desítek miliard. Podmínkou bankovní licence musí být adresa v ČR. Totéž se může týkat třeba i síťových odvětví. Prodali jsme plynárenské a vodárenské sítě, ty se asi těžko odstěhují do Číny. Navíc by mohla být aplikována skutečná podpora pro malé a střední firmy. Ty by mohly platit dokonce méně než dnešních 19%. Další možností je změnit poměr daní a odpisů na vybrané investice. Daň firmy může být mnohem vyšší než 19%, třeba 30%, ale dám jí možnost rychlých odpisů na vybrané stavební a technologické investice, prostě na rozvoj firmy a růst výroby. Proč by si firma nemohla třeba svoji investici za několik miliard odepsat klidně za dva roky? Jde o filosofii – když chceš od nás odvézt svůj zisk po zdanění, tak ti ho zdaníme skutečně hodně, ale pokud u nás své peníze investuješ (utratíš), tak na daních výrazně ušetříš. Proinvestiční politika formou odpisů dokáže výrazně pomoci ekonomice i sekundárně zvýšit daňové výnosy a zaměstnanost. Naše vláda se prostě pohybuje jen v uzavřeném myšlenkovém schématu omílaných klišé – vysoké daně jsou špatně a sníží konkurenceschopnost. V některých případech ano, jinde zase vůbec ne. Vše je jen momentálním balancováním, pro které neplatí žádné ustálené pravidlo. Tedy odpověď na otázku, kde vzít peníze a nezdlužovat náš stát? – Třeba v nastavení progresivního systému firemních daní a proinvestiční odpisové politice. Není to samozřejmě jediný zdroj, o dalších zase někdy příště.