Před šedesáti lety zabušil na dveře mého dědečka lékárníka pán s flintou, sebral mu klíče od osobního vozu s tím, že je zabaven ve prospěch revoluce. Byla to jen předzvěst, neboť lékárnu i s rozsáhlým domem na náměstí zabavili v zápětí a otec mé matky s celou rodinou byl vyslán okopávat pole. Děda si sundal bílý plášť, zamkl rozlehlou laboratoř- výrobnu léků a vlezl si do postele s tím, že raději umře.

Na pole jej dostala až jeho energická žena, která vyměnila tenisovou raketu za motyku a se slovy „nic není tak horké jak se navaří“ jej vrátila do života. Pole sice bylo vzorně okopáváno, ale pacienti zůstali bez léků, neboť tehdy jich drtivou většinu musel vyrobit sám lékárník. Revolucionáři pod tlakem reality uznali, že boj s buržoazií má své hranice a otec mé matky se stal národním správcem své znárodněné lékárny. Na lékárníka tedy moc nemohli, tak se snažili vyřádit na jeho dceři a pomocí různých ústrků ji honili po stavbách železnic, bránili ve studiu a tak podobně. Nakonec se to nějak usadilo.

Otec mého otce zase přišel o výrobu koženého zboží, kterou měl v blízkosti Staroměstského náměstí. Za buržoazního živla však označen nebyl, neboť po válce nechvátal s převodem svého podílu ze společníka na sebe. O majetek ho totiž za války formálně připravil už Hitler, a aby o něj nepřišel i skutečně, tak jej převedl na svého společníka. Dědeček pomáhal s financováním odboje a navíc byl židovského původu,což mu náklonnost protektorátních orgánů určitě nezajistilo. Nakonec ho sebralo Gestapo a při domovní prohlídce němečtí policisté „znárodnili“ kde co – šperky, fotoaparát, prostě vše co mělo nějakou cenu. Prý ve prospěch říše. Zbytek rodiny mohl být rád, že nešel taky.

Děda zázrakem přežil taková místa jako třeba Osvětim. Není divu, že ho ztráta výrobny po únoru 1948 nijak zvlášť nerozhodila. Zábavné to bylo v osmdesátých letech, když jedna pacientka poznala při vizitě na klinice mého otce v něm syna pana továrníka. Hned za čerstva vyprávěla, jaký byl pan šéf hodný člověk, když ji viděl jak třeba smutně sedí u stroje, tak jí dal stovku, ať si něčím udělá radost. Mám pocit, že mohla být za mlada asi pěkná ženská… a taky mám pocit, že jí otec taky něco dal, aby už své zážitky raději veřejně nevyprávěla. S buržoazním původem se raději nechlubil…

Když jsem se jako dítě ptal prarodičů, proč si to nechali všechno líbit, tak říkali, že neměli na vybranou. Byli zdecimováni německou okupací, byli rádi, že přežili, byli rádi, že nás Rusové osvobodili a přes pocit křivdy a nespravedlnosti snad i věřili, že nemůže být tak zle. Málo se mluví o tom, že únor 1948 byl dalším nepěkným dítkem - pohrobkem - dědictvím Adolfa Hitlera. Nebýt jeho, tak bychom se nikdy nestali „válečnou kořistí“ Stalina. Dnes poněkud přeceňovaný Klema byl jen jeho loutkou. Kdyby neskákal tak jak chtěl Koba, tak by šel jako Slánský. Velké slunce totiž nesneslo ani náznak nesouhlasu natož neposlušnosti.

Náš osud se rozhodl už tím, že jsme se nepostavili Mnichovu. Otázkou zůstává, zda by byl o moc odlišný. Poláci se Třetí říši postavili a dopadli jako my, možná spíš hůř než my. Přesto si myslím, že je vždy lepší se zlu postavit aktivně ,i když výsledek může být ve finále stejný či horší než přizpůsobit se. Problémem zůstává jak zlo včas rozpoznat – kdo mohl z politiků tušit, že jejich podpis pod Mnichovskou dohodou ztratí své ničivé důsledky až v devadesátých letech dvacátého století.