Tak si to zrekapitulujme. Od Sametové revoluce dnes uplynulo 24 let a romská komunita doznala za tu dobu značné proměny. Ty pomyslné nůžky se rozevřely, protože šedivá totalitní jednotvárnost pominula a každý se stal strůjcem svého štěstí. Skončila normalizační pohodlnost a jistota jasných, předem daných společenských postavení našich lidí a svoboda sebou přinesla také životní nejistotu. Svobodný prostor k vlastnímu ukotvení se v novém režimu mnozí Romové nechytli za pačesy tak, jak se nabízelo a nyní jsou tu tisíce, kteří si postesknou nad současným stavem v porovnání s dobou před revoluční. Jsou schopni a ochotni volit komunisty, nikoliv z důvodu jejich programového prohlášení, ale proto, aby se staré časy vrátily.

To svědčí v první řadě o skutečnosti, že je spousta Romů ochotna vzdát se svobody výměnou za jistotu, ale má to ještě jednu vrstvu, nejde jen o jistotu přízemní (pouze), ale spíše o pocit, že nejsou vnímáni jako přítěž. Sice přiškrceni zločinným totalitním režimem, ale jisti si svou prací, fungujícím zdravotnictvím bez poplatků a hlavně celkem přátelskou společností, bez extremistických výkyvů. Vše odlišné bylo totiž formováno (chápej dobito) policejním pendrekem a zašlapáno do podzemí, od narkomanů, přes neonacistické skupiny, až k politicky nekorektním řečníkům a disidentům. Různost a jinakost se prostě nenosila. To štěstí, vidět pod povrch a usilovat tím pádem po změně politického zřízení státu, měla jen hrstka tehdejších Romů, které bychom z hlavy dovedli vyjmenovat. Mám dojem, že většina Romů žijících za komunistů v této zemi, byla spokojena s tím, co měli. Jejich život byl prost frustrace, kterou zažívají dnes.

Nejsem si vůbec jistý nějakým masivním romským cinkáním klíčů v té době. Krom utkvělého obrazu těch dvou s Havlem na Letné, neregistruji, nějaký enormní tlak na změnu zřízení státu, zevnitř romské komunity v té hektické době, kdy se bortila Železná opona ve východní Evropě. Vlastně je to logické, protože si nevzpomínám, ani na žehrání na neblahý osud, či nepříznivé životní podmínky. Tehdy nebylo nijak slyšet z úst samotných Romů, tak jako nyní. Ale bylo mi tenkrát pouhých 17 let a mé zájmy byly také jinačí, než jsou dnes, proto nemohu názor objektivně podložit. V kontextu toho co jsem popsal shora, se však přikláním k tomu, že nás obecně nějaké extra velké ambice nehnali dopředu v té revoluční době. Nehovořím o té hrstce nadupaných aktivistů. Emil měl „judra“ již za komančů, Karel „inženíra“ jakbysmet.Jim podobná parta romských intelektuálů věděla v té době jak se hýbat, ostatní většina romské komunity neměla ani páru o tom co, že se to děje a hlavně kam to spěje. Představivost sahala maximálně k otevřeným hranicím a zrušení trestného činu „příživnictví“. To je, ale na samostatný blog.

Mám na mysli tu většinu Romů, kteří byli za totality integrováni (mnozí tak dokonale, že integrace se překlopila v jejich případě v asimilaci) a dnes žijí v sociálně vyloučených romských (ano Martine romských!) lokalitách. Jsou nezaměstnaní, žijí na pokraji chudoby a všichni, se kterými dnes hovořím, o starých časech předrevolučních,si stýskají po té době. Nijak extra nestrádali omezením svobod a práv a navíc byli majoritou přijímáni bez markantních připomínek k jejich původu. Všichni (a jsou jich desítky, stovky), se kterými hovořím a kteří tehdy pracovali, platili nájem, byli sousedy přijímáni, cítili se tady doma a přispívali ve svých městech k obecnému blahu, dnes mají pocit, že jsou tady vnímáni jako nadbytečný cizorodý předmět.

Faktem je, že jsme zaspali a propásli příležitost vybudovat si pozici, která by byla přijatelná majoritní částí populace. Pochopitelně, že vize byly, ale z části to bylo také zaviněno přetrvávající euforií z pádu Komunistické vlády, která ve společnosti trvala pár měsíců, ale Romové z té euforie ne a ne vyskočit celé roky. Značná část devadesátých let tím pádem byla z naší strany pro losována. Dále nezkušenost tehdejších romských leaderů, nebo jejich nepokrytá hamižnost knokautovali mnohé snahy jedinců i celých skupin. Svoboda pro většinu Romů v té době sice znamenala příslib lepších zítřků, avšak nedovedli s ní nakládat efektivně, a místo toho, jsme si ji každý vykládali po svém. Po více než dvaceti letech potom přemýšlíme, kde je chyba a co se nám to děje. Málo kdo z nás však bilancuje tak podrobně nad svým životem, aby si skutečně dal zásadní otázku:

“Co jsem mohl udělat tenkrát, pro to, aby dnes bylo lépe?“