aneb, kdy je politik žábou na prameni

Umění odejít patří k nejtěžším životním a profesním rozhodnutím, nejen v politice. Nepsaný kodex slušného politika velí odejít po prohře ve volbách nebo po odhalení nějaké kauzy. Avšak dobrovolně odejít z vrcholu nedokáže skoro nikdo.

Je čas odejít

Tento imperativ politici velmi často přehlížejí a vytěsňují, ztrácejí sebekritiku a schopnost objektivně hodnotit situaci, a to za podpory příliš loajálních poradců a podřízených. Zatímco na západ od našich hranic se z úřadu odchází při každém stínu podezření, v Česku je zvykem chytit se křesla a vytrvávat v něm tak dlouho, až se opozice, novináři a občané vyčerpají, zapomenou a ono to nějak „zapadne“. Nezapadne. Politik, který neumí odejít včas, poškozuje nejen sebe, ale i úřad, kterému velí, vládu ve které sedí a stranu, kterou zastupuje.

Rekordy v délce odcházení a rozsahu napáchaných škod v naší politice drží někdejší předseda KDU-ČSL a místopředseda vlády Jiří Čunek. Jeho úporné ne-odcházení výrazně přispělo k pádu vlády Mirka Topolánka.

Proč politici tak rádi zůstávají ve funkcích, a ještě k tomu často projevují lítost nad nedostatkem času na rodinu a koníčky? Protože bez té důležitosti, novinářů, bez záře reflektorů, obdivu a uznání se život náhle jeví prázdný a skutky bezvýznamné. Moc a sláva jsou totiž tvrdé drogy. Odchod z politiky je někdy těžší než odvykací kúra. A ještě to velikášství – beze mě to přece nepůjde! Tak vypadají abstinenční projevy syndromu politického pádu, které mistrně popsal Václav Havel ve své hře Odcházení. Bývalý kancléř Vilém Rieger z této hry je přesvědčen o své nenahraditelnosti: „… teprve teď vidím, kolik lidí věří v tradice, hodnoty a ideály, které jsem v jejich očích ztělesňoval a které po mém odchodu jako by ztrácely každým dnem na vážnosti…“

Česká vláda má sedm životů

Kodex slušného politika praví, že legitimně zvolená vláda má sedm životů jako kočka. Padne málokdy jen po jediné kauze jediného ministra. Ale všechny kauzy v souběhu se setrváním odpovědných politiků v křeslech se sčítají. Diskreditaci Nečasovy vlády a celé české pravice odstartoval politický kabaret Věci veřejných a neschopnost Víta Bárty včas odejít, přidaly se i aféry ODS, kupříkladu ProMoPro. Kauza předražené zakázky na audiovizuální techniku během českého předsednictví v Radě EU odstartovala v únoru 2011, avšak Alexandr Vondra rezignoval na funkci ministra obrany až koncem listopadu 2012, když důvěryhodnost jeho osoby, celé vlády a vládního boje proti korupci byla touto kauzou otřesena. Vondra politickou odpovědnost za své selhání v úřadu ministra pro evropské záležitosti nikdy nepřiznal. Stejně jako případ Víta Bárty i Vondrovo ne-odcházení se stalo jedním z pomyslných hřebíků do rakve Nečasovy vlády.

Vraťme se k již citovanému kodexu slušného politika. Laťka je nastavena tak vysoko, aby se odcházelo nejen po aférách, ale i po politické prohře. Odchod ve správnou chvíli demonstruje schopnost sebereflexe a umožňuje návrat politika, pokud prokáže svou nevinu a znovu dokáže oslovit voliče.

Volání po změně

Umění reflektovat politickou prohru, po pádu poslechnout pud sebezáchovy a učinit změnu patří k povinné výbavě každé politické strany.

Od začátku tohoto roku už dvě politické strany bývalé koalice po nevydařených sněmovních volbách 2013 vsadily na změnu. ODS nejen zvolila nového předsedu, ale bez sentimentu úplně vyměnila celou politickou generaci ve vedení a provedla zásadní reorganizaci. Její někdejší koaliční partner Věci veřejné dopadl ve volbách daleko hůř: přežívá díky čtyřem poslancům, zvoleným na kandidátce Úsvitu Tomio Okamury. Ve snaze posílit důvěryhodnost Věcí veřejných v listopadu 2013 Vít Bárta odešel z pozice předsedy strany. O víkendu tato strana zvolila nového předsedu a nové vedení. KDU-ČSL si zvolila Pavla Bělobrádka jako předsedu již v roce 2010 po neúspěšných volbách, kdy se strana nedostala do sněmovny. Dnes KDU-ČSL je znovu vládní stranou.

Zelení byli ve druhé Topolánkově vládě, když je do sněmovny v roce 2006 přivedl Martin Bursík. Strana zelených je snad jediná, která nemá na svém kontě žádnou aféru či kauzu. V roce 2009 Bursík po prohraných evropských volbách z pozice předsedy strany odstoupil. Předsedou se stal Ondřej Liška. Pod jeho vedením zelení neuspěli v parlamentních volbách v letech 2010 a 2013. V roce 2013 jim chyběla necelá 2 procenta do pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu.

Na lednovém sjezdu 2014 zelení slibovali sebereflexi. Bez ohledu na další prohru Liška z pozice předsedy nedokázal odejit a tříprocentní podporu voličů označil za úspěch. Jen proto, že zelení se v porovnání s rokem 2010 polepšili přibližně o půl procenta a dosáhli alespoň na státní příspěvek. Liškův vyzyvatel a protikandidát na předsedu Petr Štěpánek mu vyčetl odchod řady výrazných osobností včetně Martina Bursíka, úbytek členské základny, pokles počtu zastupitelů a v neposlední řadě neschopnost reagovat na nové podmínky – na rozdíl od lidovců.

Zelený suterén

Volání voličů po změně zelení nevyslyšeli. Znovu zvolili Ondřeje Lišku, vsadili na stejný styl kariérního politika s intelektuálními ambicemi, který má k realizaci svých vizí hodně daleko.

Ondřej Liška sice umí vést vyostřenou intelektuální debatu v televizním studiu, ale vyhýbá se skutečným střetům a konfliktům. Proto nedokázal vyvážit sílící vliv stranické opozice a zabránit razantnímu posunu strany doleva. Za projevy Dany Kuchtové a Matěje Stropnického na posledním sjezdu zelených by se nemusela stydět ani KSČM. Strana tak opustila politický střed, kde se udržovala za vedení Martina Bursíka. Tím ztratila minimálně polovinu svých potenciálních voličů a klesá do politického suterénu. Ne-odcházení Ondřeje Lišky konzervuje nevolitelnost zelených. Právě proto se na sjezdu přece jenom odcházelo. Mezi odcházejícími jsem s těžkým srdcem Stranu zelených opustila i já. Po 15 letech.