V souvislosti s mou kandidaturou do Evropského parlamentu se mne řada lidí dotazuje, proč zrovna já, bojovník proti zbytečným regulacím a byrokracii jsem se rozhodl kandidovat do jedné z nejbyrokratičtějších institucí. Vždyť když se řekne Evropský parlament, každý si představí zástup téměř osmi set poslanců z dvaceti sedmi zemí, kteří hovoří třiadvaceti jazyky což představuje asi 506 jazykových kombinací. Tedy hotový Babylon. Když k poslancům ještě připočteme téměř jednou tolik tlumočníků, asistenty poslanců, dále pak 5 tisíc úředníků a to vše nakonec podtrhneme nesmyslným přesouváním všech těchto lidí a patnácti kamionů s dokumenty na čtyři dny v měsíci z Bruselu do Štrasburku jen proto, aby bylo ukojeno ego jedné ze zakládajících zemí. Tak větší byrokratickou instituci s mnoha nelogickými procesy si snad ani nelze představit. Kdo zná mé dosavadní úsilí za efektivnější stát v eStat.cz, si asi začne poklepávat na čelo a říkat si, že Kožušník se asi musel zbláznit.

Dopředu avizuji, že se neucházím o místo poslance s ambicí reformovat Evropský parlament. Ne že bych si jeho reformu nepřál, bohužel vidím její prosazení jako politicky ne reálné. Přitom by pro začátek stačilo zrušit pravidelné pendlování Parlamentu a celého jeho ansámblu mezi Bruselem a Štrasburkem. A k tomu snížit počet členů parlamentu na polovinu. Ze zkušeností, které jsem v posledních letech nabyl v boji za efektivnější stát však bohužel vím, že kapři si rybník nikdy nevypustí.

Proč jsem se tedy rozhodl kandidovat? Když se před časem objevila možnost kandidovat za ODS, začal jsem o ní přemýšlet, zda má kandidatura smysl? Zda řadový poslanec má vůbec šanci v tak obrovské byrokratické mašinérii něco ovlivnit? Zda se nestane jen hlasovacím strojem, jehož jediným úkolem je legitimizovat mnohdy šílené nápady bruselské technokracie?

Ačkoliv Evropské instituce jsou co do byrokratičnosti na tom hůře než instituce národní, nelze říci, že by s přímou úměrou jejich stupně byrokratičnosti, narůstala byrokracie, kterou způsobují její právní akty. Obecně se má za to, že polovina regulací pochází z Unie a polovinu si vytváříme my sami. Z mých zkušeností to je spíše tak, že 45% regulací je unijních, 45% národních a 10% je způsobených špatně provedenou národní transpozicí evropského práva.

V posledních letech intenzivně sleduji, jak se Evropská komise snaží (shora) na exekutivní úrovni bojovat s nadměrnou byrokratickou zátěží. Zároveň však vidím, že v tomto snažení nemá dostatečnou oporu v Evropském parlamentu. Přitom Parlament je jediným občany přímo voleným (sdola) orgánem Unie. Právě ten by měl být hlavním motorem snižování byrokratické zátěže ukládané občanům Unie. A měl by Komisi nejen zdatně sekundovat, ale měl by být iniciátorem snižování evropské byrokracie a tím kdo Komisi v této věci i úkoluje. Dosud je situace taková, že Komise si sama uloží úkol snížit paušálně byrokracii, ale již se nemusí zpovídat, zda se jí tento úkol podařil. Často tak jde jen o proklamativní politická hesla, ale občané a podnikatelé žádné pozitivní změny nezaznamenali. Budu-li hlasy občanů zvolen, tak věřím, že se mi může podařit tento vztah otočit. Mým cílem je iniciovat vznik výboru Parlamentu pro snižování byrokratické zátěže. Ten by nejen, že úkoloval Komisi, ale také by zprostředkovával zkušenosti mezi členskými státy v boji s byrokracií a pomáhal jim při řešení tohoto boje i na národních úrovních. Nadměrná byrokracie není jen problém český či unijní, ale je to problém ve všech členských zemích. Je tak stejně velkou hrozbou pro budoucí rozvoj jako jsou jiná témata, kterým Unie věnuje spoustu času a energie jako je např. udržitelný rozvoj, migrace, či energetická bezpečnost.

Jak již jsem uvedl, není mou ambicí změnit fungování evropských institucí, na to je europoslanec moc malým pánem, chci však přispět ke změně myšlení. Aby nezbytné regulace vycházely od volených zástupců a nikoliv od nikým nevolených úředníků. Aby se eurobyrokraté museli za každou navrhovanou regulaci zodpovídat, aby pravidelně museli být s to obhájit, že zavedené regulace jsou smysluplné a uplatňovány v nezbytně nutné míře a nemají být případně přehodnoceny či dokonce zrušeny.