Hájek a jeho gay farář
Když jsem viděl Petra Hájka vstoupit do kostela, nemohl jsem si pomoc, můj „papparazziový“ pud mě přemohl a musel jsem ho následovat. Seděl jsem hned za ním, během nedělní mše. Chtěl jsem vidět jak vypadá člověk, který si myslí, že jsem deviant. Chtěl jsem vidět, jak vypadá zblízka a jak se chová česká Anita Bryant.
Neočekával jsem však, že ho budu i cítit. Nejen silný pach čerstvě vykouřené cigarety, ale zejména takový pach, který známe od starých lidí, kteří žijí ve vlhkém prostředí. Pach několikanásobně nošeného saka. A do toho všeho ještě byla cítit nějaká umělá pomáda na vlasy.
Musel jsem se zasmát, když vstoupil kněz a další tři faráři a k tomu ještě mladý kluk, který je tam na výpomoc. A to proto, že jeden z těch farářů, který stál před Hájkem je homosexuál. Poznal jsem ho, protože mne před pár lety oslovil na internetové seznamce pro gaye. To bylo v době, kdy jsem se rozhodl dělat investigativní rešerši o homosexualitě mezi katolickými knězi.
Původní text ZDE v Deníku Referendum
Už na začátku studia na novinářské fakultě ve Spojených státech jsem se pokoušel infiltrovat mezi náboženské fanatiky. Ke konci jednoho semestru oznámil náš profesor, že následující semestr po nás bude chtít investigativní reportáž s použitím infiltrace.
Rozhodl jsem se tento úkol splnit dřív a během léta jsem se stal členem hnutí Hare Krišina. O pár let po té jsem byl pokřtěn Mormony. A jindy jsem vstoupil k Svědkům Jehovovým. A přitom jsem ateista... Když se vloni objevila možnost vstoupit do intimity určitého faráře, který se do mě zamiloval, neztrácel jsem čas a šel do toho.
Nebylo to poprvé, co jsem zneužil sexuální zájem o sebe, abych se dostal k privilegovaným informacím. Podobně jsem se zachoval, když mě oslovil jeden radní z Českého rozhlasu, bývalý exponent Bobovize, který nedávno nastoupil na ministerstvo školství. Věděl jsem, že je to unikátní příležitost dostat se k pravdě a zákulísí o křídle Jany Bobošíkové během televizní krize v ČT před dvanácti lety.
Mým zájem nebyl vystavit toho faráře pohrdání, pálit čarodějnice, ale zjistit jak je homosexualita rozšířená mezi knězi. Pro člověka, který vyrůstal v největší katolické zemi na světě a který chodil do katolické školy, to nebyla žádná novinka. Homosexualita mezi knězi tam byla veřejným tajemstvím. Běžně se povídaly vtipy typu „farář přijde na kafe, tak schovejte děti“.
Během dospělého života jsem v gay prostředí potkal několik knězů. Proto mě nepřekvapilo, že jsem skončil v posteli s člověkem, který tímto aktem porušil několik přikázání... a o jeho sbírce knih Paula Coelha, zařazenými mezi Biblí a životopisem Jana Pavla II nemluvě.
Hlavní cíl mé infiltrace byl dosažen, když mi ukázal album fotek ze seminářů kněží, kde mi říkal, kdo všechno z nich je gay. Trochu se mi pak zvedl žaludek, když mi ukázal desítky fotek ze skupinových dovolených. Jachty, exotické části světa. „Tenhleten je farář od blablabla, tenhleten je kněz u blablaba“ a tak podobně.
Za platy, které dostanou od Ministerstva kultury, si užívali nekřesťanský život. Moje naivní představa, že knězi žijí asketickým životem, v nějakém malém pokoji, kde je jen postel, noční stolek s Biblí a malá skříň s hábitem, byla vyvrácena. Jeden farář měl svoje vlastní luxusní auto a v prostorech jinak opuštěné fary měl svůj luxusní byt, který tajil za dveřmi, s vkusnou a drahou dekorací.
Tohle vše je důležité v situaci, kdy se Dominik Duka stal kardinálem a zároveň okázale vyjadřuje podporu konzervativní politice Václava Klause či extrémistickému hnutí D.O.S.T. Protestovat proti tomuto postoji kardinála Duky je marné a nelogické, neboť naopak právě dodržuje současnou linii Vatikánu. Papež Benedikt XVI. aktivně bojuje například proti homosexualitě nebo právům žen v církvi.
Musí to však být frustrují pro tolik „vojáků“ Vatikánu, pracovat pro instituci, která je odsuzuje. Když jsem konfrontoval faráře s tím kontrastem mezi jejich reálným životem a tím co kážou, měli odmítavý postoj. Schizofrenickým způsobem se separovali na dva lidi, jeden vede život osobní a ten druhý „jen“ dělá svou práci.
Neměl jsem zájem ukazovat přímo na toho faráře nebo na jiného v médiích bulvárním způsobem, že je gay. A to proto, že je to způsobeno pokrytectvím judeo-křesťanské společnosti. Ještě v nedávné minulosti by muž v Itálii, Polsku, Španělsku nebo třeba v Brazílii, který by se do třiceti let neoženil, začal být podezřelý z homosexuality, jež je kvůli církvi zdémonizovaná. Běžným řešením bylo vstoupit do církve, stát se farářem a věnovat život Ježíši.
Dokonce nejde neuvažovat o podprahově homosexuálním podtextu polonahého svalnatého Ježíše Krista na kříži. Nebo všechny fráze o silné lásce k němu a další věci, které určítě by u Freuda vyvolaly plno otazníků. A popsané stovky případů pedofilie v katolickém prostředí jsou výsledkem potlačované homosexuality mezi starou generací kněžích.
Když jsem pracoval na několika projektech v Bruselu, udělal jsem zkušenost, že řada eurobyrokratů pomlouvá Evropskou unii. Také když mluvím s kolegy z České televize, slyším na ni jen stížnosti. Mezi některými faráři jsem zas slyšel plnou kritiku nejen papeže a jeho doktríny, ale také utajování vnitřní korupce v místních farnostech.
Zkrátka mnoho knězů vstoupilo do této profese částečně kvůli skutečné víře, částečně aby nemuseli doma vysvětlovat absenci ženy, ale částečně také proto, že je to práce - bezpečná celoživotní práce, nenáročná a do určité míry mocná.
Neobávám se, že Dukův nebo hradní nebo vládní ultrakonzervatizmus ohrožují tradiční český liberální pohled na společenská témata. Radikálové jsou často hodně slyšet, a proto máme pocit, že můžou zavřít už otevřené dveře. Je pravda, že určitá menšina radikálů v Německu byla schopna svůj antisemitismus rozšířit napříč celou společností, ale měli k tomu už připravenu živnou půdu.
Minulý týden byl Adam B. Bartoš atakován v Reflexu a Respektu (a na Facebooku) za to, co napsal na svém blogu. Pan Bartoš blábolil, jak časopis KRAUS je součástí nějakého židovského spiknutí o ovládnutí světa nebo něčeho podobného; jeho text byl tak směšný, že mi ani nezůstal v paměti. Prý je časopis KRAUS, kde jsem jedním z autorů, plátek pro pravdoláskaře a homosexuály.
Údajně na Bartoše někdo podal trestní oznámení. I když se mne ten text dotýká, jako autora zníněného časopisu, nevidím důvod proč ho chtít zcenzurovat. Neznám názor, který by si zasloužil být zakázaný. Pokud není pro podobně diskriminační myšlenky živná půda, nemůže text pana Bartoše získat přizeň kohokoli, kdo by už takové názory dříve neměl.
Blouznění o židovském spiknutí za účelem ovládnutí světa je staré a ne tak nerozšířené téma. Diskriminace homosexuálu je pořád živá. Ale i tak se neobávám, že nějaký článek může změnit situaci k horšímu nebo lepšímu. Je to prostě nerelevantní. Je to intelektuální onanování pro ty, kteří takovým nesmyslům už věří.
Bartoš přitom nemluví jinak než spousta republikánských kandidátů na prezidenta v USA. A určitě uvítal takovou reklamu. Dokonce si dal práci najít mou e-mailovou adresu a poslat mi výběr ze všech článků, které o něm napsali. To, co běžný Čech říká a vtipkuje o Romech každou chvíli, se od toho, co píše Bartoš, tolik neliší.
Hájek, Klaus, Bátora a Bobošíková jsou českými ekvivalenty Tea Party. Těží z ekonomické krize, konfliktů s Romy a z nejistoty občanů, jejich životy se zhoršili po nástupu demokracie. Přitahují lidi, kteří jsou prostě naštvaní. Kteří se cítí bezmocní vůči politickým orgiím. Kteří hledají řád. Stejně jako lidé, kteří akceptují nějakou církev jako návod, jak vnést do chaosu jménem život řád; a co je ještě horší, i do toho, co přijde po životě.
Jenže když jsem se díval na Hájka v kostele uvědomil jsem si, že přímo před ním stojící člověk, který má být součástí jeho armády pro šíření křesťanských hodnot českou společností, je nevědomě sabotér. Žádný strach, konzervativní křesťanské hodnoty kacířskou českou kulturu neopanují, protože mezi těmi, kteří by za ně měli bojovat, je spousta těch, kdo sami konají právě to, proti čemu slovy bojují.
Sexuální skandály katolických duchovních:
ZDE
"Katolický kněz František Merta z Jižní Moravy byl v roce 2001 odsouzen k podmínečnému odnětí svobody a k zákazu práce s mládeží za pohlavní zneužívání ministrantů a dalších mladých chlapců v Napajedlech, Holešově a dalších jihomoravských působištích. Svou vinu popíral. Trestní oznámení na něj podal v květnu 2000 Václav Novák, bývalý student bohosloví. Obvinil též arcibiskupa Jana Graubnera, že o zneužívání dětí věděl a řešil stížnosti pouze tím, že Mertu překládal na jiné působiště. Graubner svůj postup odůvodnil tím, že měl informace jen z druhé ruky, a policie trestní oznámení na arcibiskupa odložila jako bezpředmětné. V říjnu 2000 Graubner údajně Nováka označil za chorobného. Václav Novák byl posléze vyloučen z teologické fakulty UP, protože nesložil do uzavření semestru patřičné zkoušky. O kauze ve své době referovala většina sdělovacích prostředků.
Václav Janečka v otevřeném dopise Janu Graubnerovi z 12. července 2000 tvrdí, že v téže oblasti v roce 1987 pohlavně zneužíval chlapce též kněz Jan Slíva v Prusinovicích, byl za to odsouzen a arcibiskup Graubner rovněž oznámení neřešil.
Přibližně v roce 1998 proběhla médií aféra, jejímž účastníkem byl katolický kněz František Provazník, farář v Lysicích. Dvě žačky místní základní školy byly učitelkou potrestány fyzicky (dřepy) a dvojkami z chování za to, že se odmítaly účastnit tance při hodině tělesné výchovy kvůli údajně heavy metalové hudbě, ve které shledávaly vulgární a násilnické prvky, a kvůli nepřiměřeným dotekům při tanci. Z tělesné výchovy nebyly vůbec klasifikovány. Podle médií byly dívky i jejich rodiče k těmto postojům manipulovány farářem Františkem Provazníkem. Rodiče své námitky ke způsobu výchovy předali řediteli školy a státním orgánům, ti však názory rodičů neakceptovali. Novináři při ověřování případu však navíc poukazovali na to, že farář Provazník poučoval tyto dívky v sexuálních věcech způsobem, který se dá považovat za sexuální zneužívání. Farář byl později zbaven kněžského úřadu údajně kvůli špatnému vlivu na děti."
Gay Vatican Priest Caught
Bravo, pane Smetano! A hanba paní Langerové!
Jako Jihoameričan se tu cítím doma. Míra korupce v České republice je velmi podobná. Zejména co se týká její beztrestnosti. U nás, jako u vás, se politici už ani nestydí, když jsou chyceni se špinavýma rukama. I lidé z Kavkazu se tu mohou cítit jako doma, protože kde jinde na světě může manželka politika soudit případ, který souvisí s jeho stranou?
Původní text ZDE v Deníku Referendum
Markéta Langerová deklarovala, že se necítí podjatá v případě člověka, který poškodil politické plakáty mimo jiné i z ODS. A že ho tudíž může klidně soudit. V civilizované zemi by její nadřízení takovou nehoráznost nedovolili.
To, že se paní Langerová nestydí, je jasné. Jinak by se styděla za vlastního manžela. Například za jeho lobbování za podnikatele Luďka Sekyru, napojeného na šéfa podsvětí Františka Mrázka, nebo za to, že její manžel nevýhodně pronajal lázeňské domy v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Františkových Lázních a Luhačovicích a tím stát připravil o skoro sto miliónů korun… Nebo za zakázku na praní uniforem za čtyřiapadesát milionů korun bez výběrového řízení, které provedla firma jeho kamaráda Tomáše Paclíka.
Ale v zemi, kde člověk který vedl zpravodajství ve veřejnoprávní televizi, a dále v ní vykonává vysoké funkce, aniž by přitom viděl sebemenší problém v naštěvování narozeninových oslav toho samého Ivana Langera, tedy člověka, o kterém se otevřeně mluví jako o jednom z největších Machiavelli české politiky, se není co divit.
Milan Fridrich říkal, že je to jeho soukromá věc, a to je stejně důvěryhodné jako pocit paní Langerové, že není podjatá. Nerozumí, že císařově manželce nestačí být věrná, že tak musí i vypadat. Jeho i její arogance jsou důkazem, jak vůbec nechápou, že za jejich práci platíme my, nikoliv soukromá sféra.
Česká televize teď docela evidentně hraje karty podle Klausovy a Nečasovy linie. Je zajímavé, jak třeba pořadu Q - zaměřenému na homosexuály - po vstupu nového vedení začali každý týden posouvat vysílací čas. Nyní je vysílán v čase, který je určen pro reprízy - 0:20. Asi doufají, že Ladislav Bátora v té době již spí.
Česká republika spadla na úroveň třetího světa, co se týká zneužívání moci a kašlání na názor veřejnosti. Proto Langer dál v zákulisí vede své loutky navzdory tomu, že voliči docela nestandardně dali najevo, zakroužkováním jiných kandidátů, že nechtějí aby tento člověk spojený s kmotry pokračoval ve své „práci“.
Žijeme v zemi, kde žena, která zcela evidentně dostala vysokoškolský diplom podezřelým způsobem, neumí jmenovat ani jednoho profesora a ani adresu fakulty, kam prý chodila, není vůbec potrestaná, a stále hraje důležitou politickou roli a zůstává ve funkci poslankyně v parlamentu. V zemi, kde se zavírá fakulta, ale neodebírají se podezřelé diplomy, kvůli kterým má být zrušena. Zkrátka v zemi „fintařů“, kde ti u moci jsou Švejkem a my ostatní jsme sabotovanými Rakušany.
Nestydí se ani média, která dál dávají prostor Vítu Bártovi, i poté co jsme slyšeli nahrávku, která by byla někde jinde vážným důvodem, aby zmizel z veřejného života. Kde Alexandr Vondra a Pavel Bém platí našimi penězi absurdní částky za jinak daleko levnější služby. Kde ministr školství otevřeně lže, že nedostal dopis z Evropské Unie, a kde radní Českého rozhlasu evidentně protizákonně vykonává práci na jeho ministerstvu.
Smetana radši půjde na sto dní do vězení, než by přijal trest za něco, za co by měl být spíše oceněn. Smetana měl pravdu, když odmítl zaplatit pokutu nebo vykonat sto hodin obecně prospěšných prací, protože si žádný trest nezaslouží. A to proto, že každá civilizovaná společnost akceptuje určitou míru občanského protestu neboli „civil disobedience“.
Kdyby poškodil normální majetek, měl by za to být potrestán, ale v momentě, kdy poškodil politické plakáty, dělal to v rámci svého práva na protest proti politické situaci. Je to jako rozdíl mezi sprejerem, který kvůli vlastnímu egu píše své jméno na zeď, a tím, který chce vyjádřit nějaký politický nebo umělecký názor. Samozřejmě pokud nejde o chráněnou budovu nebo majetek. Jinak by si všichni disidenti v bývalém režimu zasloužili své tresty za občanskou neposlušnost.
Smetana to udělal správně, protože chce poukázat, jak se trestají malé ryby, zatímco ty velké, včetně manžela paní soudkyně, stále plavou v rybníce.
Postoj Smetany je obdivuhodný. Málokdo v České republice by obětoval svojí vlastní svobodu vyššímu ideálu. Stala se zemí, kde se cení být bezpáteřným a hledat jen vlastní pohodlí. Kde lidé už přestali chápat poctivou práci jako správnou cestu k bohatství, a kde se bere demokracie jako něco, co přijde shora a nikoliv jako systém, který musí vytvořit oni sami. Národ opatrníků, kde revoluce může vznikat jedině, pokud se zdraží pivo nebo rohlíky.
Proto není divu, že skoro jednotně drtivá většina Čechů jde proti Romům. Našli si někoho, kdo je ještě horší než oni sami. To vidím i díky tomu, že když píšu kritiku na Českou republiku, nejtypičtější reakce je „a je to snad lepší u vás?“ Jako kdyby to byl zápas v tom, kdo je horší. Pokud budeme pokračovat v tomto směru, za chvíli bude jen málo zemí ke srovnávání.
BudWar? O jednom malém pivovaru, který překáží v používání značky Budweiser
Ahoj Fabiano, jsem rád, že jsem tě našel tady na facebooku. Naše bývalá kolegyně Aline mi doporučila, ať se obrátím na tebe. Říkala, že poté co jsme skončili ve škole, ses odstěhoval do Prahy. Asi se ti tam hodně líbí, co? Že jsi tam už patnáct let! Prý jsi pořád takový revolucionář jako ve škole. Ještě platí tvůj nick Che Golgo?
Každopádně ti nepíšu, abych vzpomínal na dobu, kdy jsme měli dlouhé vlasy, ale potřebuju projednat pracovní záležitosti. Teď dělám pro Ambev. Jsem v oddělení mezinárodních akvizicí a dostal jsem za úkol udělat rešerši o jednom malém pivovaru tam u vás v nějakém zapadákově, který nám překáží v používání značky Budweiser po celým světě. Kolega se zabývá přímo tím pivovarem, ale já mám složitější úkol. Musím sestavit takový seznam politických garnitur a vlivných lidí, kteří můžou stát v cestě privatizaci toho malýho pivovaru.
Původní text ZDE v Deníku Referendum
Náš prezident je proti úplatkům, ale mezi námi, bez toho to asi nejde, že? Prý se v takovýhlech věcech Česká republika neliší moc od Brazílie...
Pokusil jsem se zjistit nějaký informace, ale ten jazyk je fakt šílený. Ani Google překladač ho nezvládne dobře.
Je jasné, že dostaneš odměnu za jakoukoliv informaci, kterou nám poskytneš. Tak zdravím do Prahy a doufám, že si snížil počet vykouřených fajfek, oproti našim Red Hot Chilli Peppers dnům…
===
Ahoj Churchille (nebo tě už tak nenazývají, řečníku?), tak ty si nakonec opravdu skončil u nějaký zlý korporace, jo?
Hele, upřímně řečeno tohle není můj šálek kávy. I proto, že bych nerad viděl Budvar zprivatizovanej. Ale protože jsem pořád tvým dlužníkem za to, jak jsi neustále chodil ven, abych já mohl spát s tvým spolubydlícím na koleji a ještě si hlídal, jestli paní Wiggins nejde na kontrolu, tak ti můžu doporučit pár lidí, kteří by ti s tím mohli pomoc. (xxxxxxx)
Každopádně si vždycky vítán v mém bytě v Praze, stejně jako ta celá naše Kerouacovská parta, hehehe…
===
Díky za tipy Fabiano. Předpokládám, že do půl roku přiletím s dalšíma lidmi z firmy do Prahy, tak se s tebou určitě sejdu na nepracovní večeři. Děkuju za pozvání, ale samozřejmě využiju právo na pětihvězdičkové hotely, neboť tady ve firmě tečou prachy jako pivo během karnevalu.
===
Ahoj Winstone, dlouho ses neozval. Jak probíhá ta vaše akce s českýma kmotrama? Mám se začít bát, že se Budvar přejmenuje na Brahmu?
===
No, záměrně jsem tě neinformoval, protože si dobře pamatuju, jak jsi pořád prohlašoval, že „nemravný tajemství nemá právo být utajený“. Ale za třiačtyřicet dní budu v Praze, tak ti povyprávím, jak probíhá naše jednání s vašimi lidmi. Ale můžu říct, že jsem byl překvapen, jak jsou levní!
===
No dobře, ale ty jsi uzavřel pakt s ďáblem, tak mi dlužíš alespoň nějaký sladkosti ze zákulisí. Dám ti na to embargo jeden rok. To stačí ne? Ty jsi vždycky byl rychlej ve fotbale.
===
Věděl jsem, že skončíš vydíráním. Ale dej mi dva roky, protože ti vaši Češi jsou pomalý jako Mexičani. Do jednání se teď připletli naši partneři z Ameriky, takže je to teď složitý.
===
Dobře, dám ti dva roky, ale chci jména a čísla. Nezveřejním to dokud nebude těsně před prodejem nebo dokud neodejdeš z firmy.
===
Doufám, že můžu věřit slibu ateisty. Řeknu ti to jenom takhle. Bez určitýho lobisty, který se jmenuje Ivo R. a jednoho politika, který se jmenuje Miroslav K., máme prý na to zapomenout. Stanovená cena je milion eur na hlavu. Jenže ten seznam politiků je delší. Už máme čtrnáct jmen, ty vole! Ale nedělej s tím bordel, prosím tě. Přestaň se snažit o spásu světa, prosím!
===
Jistě, pane premiére, ale jak to dopadlo s tím Donathem a Savovem?
===
No vynikající, ti dva. Ten Savov nemá žádný prachy. Takže naši Belgičani mají velmi složitý plán, ale víc ti neřeknu.
===
Čau, doufám, že jsi dorazil v BR v pořádku, a že ten náš večer v Chapeau Rouge tě přesvědčil, že nemáte kupovat český pivovar, ale český pivo. Musím ti ale přiznat, že si těžko můžu nechat pro sebe všechny ty informace, který jsi mi dal. Nebudu mluvit přesně o těch číslech a všech jménech, ale nemůžu to jen tak ignorovat, že máte takový tým lidí, kteří na tom intenzivně pracujou přímo tady v terénu. Dovol mi aspoň napsat o těch reklamních projektech a PR akcích, abyste přesvědčili Čechy, že Brazilci nejsou tak zlý (čemuždiky mně moji čtenáři nebudou věřit, hahahaha). Jsou to informace, který se netýkají přímo tebe, ale jiných lidí v jiných místech, tak se nedostaneš do problémů.
===
Ajajajaj, tušil jsem, že mě dostaneš do úzkých. Díky tomu co mi ti Arabové prodali vedle záchodů, jsem mluvil víc, než jsem měl. Ach jo.
A mimochodem, ten Budvar mi moc nechutnal. Jsem spíš teď fanoušek Velveta.
Nezapomeň, že jsem jen malá ryba, ty potvoro. Na rozdíl od tebe, můj tatínek není daňový právník. Tak já tu práci potřebuju. Můj přítel je číšník a nemá ani na tu kosmetiku, kterou pořád kupuje, hihihihi… Kdopak bude platit nájem?
=========
Ahoj, už uběhly dva roky a pořád nic? Co se děje? Vzdali jste se?
===
Ne, ale jak jsem ti říkal. Náš prezident je papežštější než papež a prostě nemá rád korupci. Navíc premiér byl, pak nebyl, pak zase byl a teď musíme počkat, až bude nějaká skutečná vláda. Mezi tím nás vysávají kvůli volební kampani, takže uvidím, jak to dopadne.
===
Díky, každopádně jsem se sešel s tím druhým Brazilcem a on, jak mě nezná z dob vejšky, tak dost mluvil. Ale mám pocit, že ti politici a hlavně ten lobbista si s vámi jen hrajou a budou posouvat ten prodej, tak dlouho jak je jen budete moc měsíčně sponzorovat. Jak říkala ta manželka od toho vašeho manažera, bylo to poprvé, kdy viděla tolik buranů pohromadě, v té restauraci Le Terroiru. Skočili do toho francouzského jídla jako by to bylo německý žrádlo a vypili to francouzské víno jako Rusové vodku. Nemluvě o tom, jak jeden politik dával lístek na parkoviště - za dvacet korun - k proplacení!
===
No, kamaráde, teď jde spíš o naše interní války mezi tzv. strategiemi „Van Sá“ versus „Sicupira“, jak jsem ti vyprávěl. Hlavně se prezident nechce plést do žádných korupčních skandálů. Zrovna teď se chceme stát tzv. „zelenou firmou“.
==========
Proč tak dlouho mlčíš?
===
Ahoj, jednání se zase zpomalilo. Ale ten zrzavej podvodník, ehm podnikatel, už koupil ten pivovar za ty peníze, co jsme zprostředkovali. Tak teď to jde už mimo mě. Jen vidím, jak připravujou různé PR plány v našem oddělení. O ty vysoký šachy se starají daleko důležitější lidi, než jsem já. A hele, ta fotka toho chlapa u Berlusconiho, tak jak ho pán bůh stvořil, je fakt ten Mirek, ten co s námi jednal?
Kuba není Libre
Minulý týden jeden bývalý americký diplomat svědčil přes videokonferenční hovor u argentinského soudu, který se zabývá kauzami krádežemi novorozenců argentinských disidentů v době vojenské diktatury (1976-83) a tzv. špinavou válku (guerra sucia). Elliot Abrams přiznal, že Bílý dům věděl o této rozšířené praxi a snažil se dojednat s tehdejším Argentinským velvyslancem Luciem Albertem Garcíou del Solar, aby tyto neprávem odebrané děti byly navráceny prostřednictvím katolické církve. Argentinská junta tento návrh odmítla s tím, že by z těchto potomků komunistických „potvor“ vyrostla nová generace revolucionářů.
Původní text ZDE v Deníku Referendum
Mercedes Beatriz Landa teprve nedávno zjistila, že vyrůstala u adoptivních rodičů a její otec ji ve skutečnosti ukradl od mladé levicové matky Marthy Gertrudis Hlaczik. V posledních letech bojuje spolu s občanským hnutím Avuelas de la Plaza de Mayo (Babičky z Květnového náměstí) a Madres de la Plaza del Mayo (Matky z Květnového náměstí) za odsouzení dalších lidí, kteří se na tomto teroru podíleli. Jí samotné se podařilo vyhrát soud, který poslal jejího adoptivního otce na osm let do vězení.
Její případ pomohl otevřít další podobné kauzy. Jen v únoru jich začíná dalších dvanáct. Bude se také mimo jiné řešit znásilnění, mučení a vraždy mladých lídí, kteří byli považováni za levicově orientované. Odhaduje se zmizení třiceti tisíc občanů a pětiset novorozenců mezi lety 1976-79. Mezi obviněnými nejsou jen vojenští hodnostáři, ale také lékaři a policisté.
V prosinci roku 2010 byl už odsouzen na doživotí za zavraždění 31 politických vězňů a za další zločiny proti lidskosti nejvýznamnější president diktatury - generál Jorge Rafael Videla, který otevřeně prohlásil, v roce 1975, že ať je zabito tolik lidí, kolik je nutné k tomu, aby se Argentina očistila od komunistů. Generál Videla byl na doživotí odsouzen už v roce 1985 v procesu s vojenskou juntou, dostal se ale na svobodu v roce 1990 díky milosti tehdejšího prezidenta Carlose Menema.
Mezi odsouzenými je i někdejší kapitán argentinského námořnictva Alfred Astiz, přezdívaný „blonďatý anděl smrti“, který se zodpovídal za únos a vraždu dvou francouzských jeptišek, novináře a tří zakladatelů organizace hájící lidská práva. Dohromady dvanácti bývalým představitelům argentinské diktatury uložil soud doživotní tresty za unášení, mučení a zabíjení levicových disidentů.
Po vítězství Fidela Castra na Kubě se snažil Washington ovlivnit celý latinsko-americký kontinent proti komunismu. Podobně jako v některých arabských zemích, kde Amerika raději podporovala diktátorské režimy v jejich boji proti muslimským extremistům, u nás sponzorovala vojenské puče v „šachových hrách“ v rámci Studené válce. Diky tomu jsem vyrostl ve vojenské diktatuře (1964-1985), stejně jako mí sousedé v Argentině, v Uruguayi (1973-1985), v Bolívii (1964-1982), v Paraguayi (1949-1989), v Chile (1973-1990), v Peru (1968-1980) – pokud mluvíme jen o Jižní Americe.
Většina těchto zemí nakonec musela vyměnit návrat k demokracii za amnestii zločinů spáchaných během diktatury. Argentina však našla odvahu k anulaci této amnestie v roce 2007, kdy byla prohlášena za protiústavní. Díky tomu jsme se také dozvěděli, že kolem čtyř tisíc lidí bylo vyhozeno z vojenských letadel a vrtulníků do Atlantického oceánu. Bývalý námořník Adolfo Scilingo dodal, že tito lidé před svou krutou smrtí ještě museli tančit...
Zároveň se v Brazílii, kde prezidentka Dilma Rousseff byla sama mučena v rukou policie během diktatury, uvažuje nikoli o zrušení amnestie - mimo jiné, protože armáda má tradičně velmi silné postavení v brazilské kultuře, ale o takzvané komisi pravdy, podle vzoru postapartheidistické Jižní Afriky.
Je ale pozoruhodné, že právě teď je prezidentka Dilma na oficiální návštěvě Kuby a mlčí o věznění disidentů na Castrově ostrově. Je zajímavé, že i zde v Deníku Referendum pravděpodobně většina lidí četla ty první odstavce týkající se porušení lidských práv ze strany ultrapravicového režimu v Argentině s pocitem hrůzy, ale jako Washington v souvislosti s Arabským světem raději ignorují diktátorský režim Castrova klanu jen proto, že jakoby naším jménem ukazují prostředníček strýčkovi Samovi. Kuba je jen symbol. Je to dogma pro ty, kdo vidí sobecké a imperialistické způsoby americké zahraniční politiky a přejí si, aby existovat David, který se dokáže postavit americkému Goliášovi.
Důležitá otázka je, zda se dá na Kubě aplikovat termín „socialistická“. Je dost těžké spojovat její model s tím, co se píše v knihách Karla Marxe. Je to spíše státní kapitalismus nebo stranický feudalismus v područí rodinného klanu. Kubánský stát je jako Pán, který platí extrémně nízké platy a vyžaduje po svých zaměstnancích aplaus a bezpodmínečnou ideologickou poslušnost. Výrobní prostředky nejsou, jak chtěl Marx, v rukou pracujících a kolem sebe Kubánec vidí jen všeobjímající stát, vlastníka strojů, průmyslu, národní infrastruktury i všech rozhodnutí, která o jejích národu dělají. Život na Kubě je ze všech stran spoután diktaturou, která se snaží udržet lidi ve strachu před mocnými úřady a centrální plánování není schopno zajistit to, co lidé normálně potřebují. Kdyby obhájci kubánského režimu navštěvovali Kubu a pobývali tam „po kubánsku“, nebyli by tak optimističtí.
Předminulý týden zemřel další člověk, který skončil ve vězení jen proto, že si dovoloval kritizovat systém. Blogerka Yoani Sánchez pořád nemůže cestovat do jiných zemí, kde již obdržela několik ocenění za odvahu říci pravdu. Na Kubě jsou lidé donuceni žít v minulosti a levicově myslící lidé na celé planetě (kteří jinak bojují za lidská práva a lepší život všech) přehlížejí, že je jen málo rozdílů mezi Fidelem Castrem nebo jeho bratrem Raúlem a Husním Mubarakem nebo Muammarem Kaddáfím. Dokonce Egypťané se měli lépe, co se týče svobody, než se mají Kubánci, neboť vždy mohli svobodně cestovat. Pokud země potřebuje dát svým občanům souhlas k návštěvě jiných zemí, nebo musí cenzurovat informace a zakazuje opozici, pak to může být pouze proto, že její vláda je špatná. Fidel poslal na smrt mnoho tisíc lidí, jejichž „zločinem“ bylo požadovat politické změny anebo kteří chtěli vydávat zpravodajství a nikoliv jen tisknout propagandu.
Jak jsem už několikrát napsal, pokud to, co Castrův klan a jejich přisluhovači přinesl Kubě je takový pokrok, jak nás přesvědčují salonní levičáci, kteří žijí ve své pohodlné evropské realitě, pak by nemělo být nutné, aby mlátili mladé bloggerky jako Yoani Sánchez. Jakým nebezpečím může být někdo, kdo píše blog, když skoro nikdo na Kubě nemá přístup k internetu? Samotné obtěžování Yoani Sánchez je důkazem, že Castrova vláda je urážlivá, autoritativní, diktátorská a nespravedlivá. Kubánské obyvatelstvo je rukojmím Castra a jeho stárnoucího gangu bývalých revolucionářů, kteří se proměnili v diktátory. Vidím Fidela tak trochu, jako by se rovnal sovětským vojákům, kteří „osvobodili“ Československo od nacismu. Málokdo si tehdy uvědomil, že osvoboditelé budou stejně tak utlačitelští jako předchozí utlačitelé, které vyhnali.
Kuba jako laboratoř pro nebe na zemi prokazatelně selhala. Neustále obviňovat americké embargo z toho, že je Kuba chudá, je čirou propagandou. Pravdou je, že kubánský režim selhal jako systém, v němž lidé nemohou rozhodovat sami za sebe. A každý takový paternalistický stát je nakonec ochromen neschopností svého obyvatelstva vytvářet hodnoty a řídit sama sebe. Je sice pravda, že zatímco „americký kolaborant“ prezident Fulgencio Batista nechal kubánské obyvatelstvo hladovět bez vzdělání a bez zaměstnání, Castro poskytl Kubáncům základní vzdělání, zdravotnictví zdarma a státní zaměstnání. Ale daleko více než Batista vraždil Fidel lidi, kteří se proti němu postavili, věznil svobodomyslné osoby a odsoudil celé obyvatelstvo Kuby k tomu, aby se obešlo bez většiny hmotného komfortu. Pokud je cenou za to, že je celá populace gramotná a zdravotní péči zdarma, je zákaz politické opozice, zákaz cestování do zahraničí a zákaz svobodného vyjadřování myšlenek příliš vysokou cenou.
Jeden můj zdroj, který je brazilským diplomatem, mi řekl, že brazilská zpravodajská služba věří, že po prezidentských volbách v USA budou obnoveny ekonomické vztahy mezi Kubou a Amerikou. Dokonce si Brazílie vzala na triko toto zprostředkování. A také bylo rozhodnuto na brazilském ministerstvu zahraničních věcí, že se má Brazílie pokusit stát nejdůležitějším spojencem Kuby a proto bude sponzorovat několik klíčových částí její ekonomiky: do určité míry se říká, že má nahradit roli, kterou v minulosti hrál Sovětský svaz. O to se snažila Venezuela, ale v poslední době se její ekonomika oslabila natolik, že už na to nemá sílu. Ještě k tomu to vypadá, že prezident Hugo Chávez nevyhraje svůj boj s rakovinou.
Díky tomu, že nedávno nahradila Brazílie Británii jako šestá největší ekonomika světa, teď začíná využívat svůj mezinárodní vliv. Prezidentka Dilma Rousseffová přinesla šet set miliónů dolarů na obnovu přístavu Porto de Mariel, který směřuje k Miami a bude sponzorovat vědeckou průzkumnou laboratoř, která hledá efektivnější léčení rakoviny, ještě bude platit zmodernizování stomatologické péče, bude investovat na pokračování lékařského vzdělání a na vývoj zemědělské techniky na Kubě. A také na to co je považováno za to nejdůležitější, což je hledání ropy pod mořem v jejich zálivu.
V zemi, která je všeobecně chválena pro své zdravotnictví, se nemocnice rozpadají, pacienti si musejí např. sami kupovat vlastní chirurgický šicí materiál na černém trhu. Veškeré moderní zařízení, které má Kuba a všechny důležité léky jsou k dispozici jen pro zahraniční pacienty a pro místní aparátčíky. Průměrný občan se musí spokojit se zdravotnictvím, které by nebylo přijatelné nikde v civilizovaném světě.
Jen doufejme, že se potom nebudeme dívat na brazilskou prezidentku jako na Ronalda Reagana, který také ignoroval porušování lidských práv a podporoval diktatury. Ostatně jako spousta čtenářů.
Další článek v Deníku Referendum: Tak tu máme český guláš, pánovééé
PLUS: Exkluzivní rozhovor s Oscarem Niemeyerem (104 let a stále chodí do práce)
Pořad pro buzny nebo umění je dostat ateistu do kostela
Ahoj, heteráku, jak jsem slibil, tady jsou mé poznámky ke Qvéčku:
1) Pořad by měl mít určitou formu, měl by mít charakteristické prvky a ne, aby každý díl vypadal jinak;
2) neměl by být tak alternativní - pro intelektuály, ale měl by se zaměřit na početnější cílovou skupinu;
3) měl by být veden skupinou silných, neočekávaných, atraktivních a výrazných moderátorů.
Samozřejmě chápu, že ze strany tvůrčí skupiny může být jistý odpor (člověk nestuduje na FAMU, aby dělal komerční věci a ani veřejnoprávní TV nebude chtít něco á la Cosmopolitan pro buzny), avšak dostat se k širšímu publiku neznamená být komerčnější, ani hloupější. To, co láká tzv. normální lidi je jistá periodicita, opakovatelnost - že rozumí tomu, co mají před sebou. My, intoši (sic) máme rádi něco nestandardního, nového, co neznáme a neviděli jsme předtím. Jenže si musíme uvědomit, že pokud má Qvéčko hrát ve společnosti určitou roli a chceme ukázat, jací homosexuálové opravdu jsou, je zbytečné takový pořad zacilovat na lidi, kteří už to ví, nebo kterých se nějaká diskriminace netýká. Je to jako se snažit číst Bibli v kostele - tam už jsou všichni věřící. Větší umění je dostat ateistu do kostela, což v našem případě znamená - získat si diváky, kteří jsou proti nám.
Je alarmující, jak je ta generace lidí pod 20 let homofobní. Mé vysvětlení pro tento jev je, jak jsem už někdy napsal, že předchozí generace, zejména Husákovy děti a jejich potomstvo žili ve světě, kde byl kompromis nutný, protože měli kolem sebe různé typy lidí a neměli na výběr. Teď, si ti mladší mohou na internetu vybrat svůj kmen a žít výhradně s těmi, kteří mají stejné myšlení a názory. Dřív byli mladí donuceni, i když nepřímo, poslouchat zprávy (při večeři), trávili více času ve společenské místnosti, než je tomu dnes. Ta kulturní separace měla jako vedlejší efekt, že ten pocit, jaký měla ta předchozí generace, že musí akceptovat různorodost, už vymizel a ta nejmladší generace se v zájmu svých kmenů radikalizuje.
Proto si myslím, že naše mise bude smysluplnější, pokud přiblížíme, co to je nebo jací jsou homosexuálové a jiní právě této skupině obyvatelstva. Tak mě napadlo, že nový formát bude pravidelný a jasně vyhraněný, ale taky atraktivní právě pro tu mladší generaci, která by se u tv nezastavila, když tam nebude nic z jejich světa. Jeden z nápadů byl dát jako moderátora Daniela Landu. Domnívám se, že by takovou příležitost zlomit vlastní obraz nácka přijal, a ten element kontroverze bude pro tu cílovou skupinu dostatečně atraktivní. Dále, pokud se bude někdo stydět, že kouká na pořad o gayích, mohl by právě tento moderátor tento stud eliminovat. A hodně lidí by při surfování by na tenhle pořad (kvůli Landovi) kliklo, protože by předpokládali, že to je něco, co by je zajímalo... něco pro heteráci...
Samozřejmě nemůžeme všechno vsadit na jednu kartu, padla další jména se širším appealem a od koho zároveň máš pocit, že tam ten člověk nepatří, že s tou skupinou nemá nic společného. Např. pop Vojta Kotek, cool Vojtěch Dyk nebo - když jsi navrhoval transku - tak Vondráčkovou ;-))) (a ta se teď potřebuje zviditelňovat, přeci jen, je to poklad národního kulturního dědictví...); co třeba Roman Šebrle, Aleš Valenta, heterák Lukáš Vaculík? :-D Pavel Zuna nebo co třeba i Vladimír Železný - ten by se též určitě vrátil na obrazovku - mohl by odpovídat na telefonické dotazy od heteráků. Ještě provokativnější by bylo, kdyby tam byli 2 mladí moderátoři kolem 13 let, kluk a holka (jak staré jsou Tvé děti?)
Každopádně teď nechme moderátora stranou a jdeme k možnosti vytvoření formátu, který se opakuje a je pro diváka snáze identifikovatelný. Takže mít místo jeden týden profily, další týden eventy, další týden cestování do nějaké části světa, což je zmatečné, tak by bylo lepší současné formáty zkomprimovat a přidělit jim v každém dílu určitý počet minut. Tzn. že by Qvečko mohlo začít s Přehledem (co se v uplynuvším týdnu událo ve světě, který se LGBT komunity týká, pak nějaká reportáž, pak Reportáž týdne, poté může následovat pravidelná vtipná anketa A co na to heteráci? ("Jak mají gayové sex", "jsou role rozdělené na maminku a tatínka?" a další známá klišé: důležité avšak je, aby to bylo v každém díle). Pak může být klasický profil - Osobnost týdne. Následovala by v současnosti nepravidelná rubrika o zahraničí (byla by pravidelná), pak by se dalo zařadit pravidelná zpověď rodičů, jak přežili coming out svého dítěte, jak to měli předtím, jak to mají teď. Mohlo by se tam dát i rodiče, kteří své děti zavrhli, aby to právě ostatní obměkčilo.
Bylo by zajímavé, kdyby se v průběhu celého pořadu objevovala dvojice, která by se dohadovala o někom, zda je, či není gay, aby se smazaly stereotypy... Na konci by se došlo rozluštění. Někdy by se u třeba Vaculíka, Klause, Moravce atd. mohlo dát jako odpověď "nevíme". Takové jednoduché a vtipné spojováky mezi rubrikami pomáhají k tomu, aby se divák zdržel u celého pořadu, protože kolikrát i já sám, když jsem koukal, že následuje nějaká delší reportáž nebo rozhovor s někým, kdo mě nezajímá, raději jsem přepnul. Např. pořad pod pokličkou. Člověk se pak těší na odpovědi a zůstane až do konce...
V současnosti jsou těmito spojováky různé skeče, ale nejsou stejné a neplní tu funkci, kterou by měly mít (nespojují, ale rozdělují rubriky).
Takže bychom udrželi formáty, které máme v současnosti, ale jen by se spojili do jednoho pořadu a upravili by se trochu do provokativna, a ne prázdného humoru. A vše s cílem získat k obrazovkám heterosexuální většinu a objasnit jim, že různorodost gayů je obrovská, že nejsou jen vykroucení a dát lidem možnost, aby se identifikovali s někým, kdo v pořadu vystupuje. většina těch nápadů je jen nekonzultovaný jednostranný brainstorming z mé strany a až se sejdeme všichni, jistě nalezneme nějaké společné řešení...
Když jsem koukal na celý seznam pořadů od roku 2007 jsem si uvědomil, že není žádné téma, které by ještě nebylo zpracováno. Tak, jak jsi říkal, teď se nejčastěji spíše budeme vracet k tématům, které bylo již zpracováno, ale udělali bychom ho třeba precizněji. Tady je seznam témat + lidi, kteří by tam mohli vystupovat:
- Mám jednoho trpaslíka ze Slovenska, který by rád mluvil o tom, jaké je to být gay a "velmi malý" - narozdíl od toho, co bychom očekávali, má velmi bohatý sexuální život, je velmi sebejistý a do určité míry to ve své společnosti má jednodušší, protože by málokdo měl žaludek na to, aby proti němu, kvůli jeho vzrůstu, šel...;
- taky bych měl jednoho vozíčkáře se stejným profilem (sebejistý), zda i přes paralýzu má erekci, a jak to v sexu dělá;
- totéž o nevidomích;
- nenašel jsem něco na téma "gayové, kteří nikdy neměli homosexuální styk a jsou i starší, mimojiné to může pomáhat k pochopení toho, že homosexualita není jen o sexu "jsem panic, ale jsem gay" mezi lesbičkami je to častější;
- reportáž s velmi upřímnými otázkami a odpověďmi na téma, jaké to je být starý gay/lesba;
- mám lidi, kteří patří k různým sektám a náboženstvím, kteří by před kamerou hovořili nejen o své homosexualitě a i heterosexuálové (Krishna, jehovista, Mórmon), kteří by hovořili o masturbaci (lidé, o kterých by si to nikdo nemyslel);
- gay/hetero Vietnamci - jaký sex praktikují, specifičnost vztahu k homosexualitě;
- rozsáhlá anketa mezi hetero adolescenty o jejich mylných představách o tom, jak to mezi gayi funguje (maminka x tatínek);
- nebylo by na škodu mít jistou rubriku o profilech historických osobností podezřelých z homosexuality Ullysses Grant, Eduard Cupák, Toyen, Da Vinci, Edward Meynard Keynes, Michaelangelo, Jirka Labus;
- taky bych navrhoval, třeba i jako pravidelnou rubriku, že bychom vytvořili scénu, která by vypadala jako Freudova kancelář, ve stylu Film Noir, plná stínů, barevná a s různými ikamerovými úhly, kde by na gauči ležel buď homosexuál, který vypráví o svém utrpení při dospívání (kvůli orientaci) nebo člověk, který je naopak velmi proti homosexualitě, a tady by, jako u psychiatra vysvětloval, proč tomu tak je, jako např. skinhead, kněz nebo Bobošíková :-))
Tohle jsou jen mé první postřehy...
MŮJ NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNEK v Deníku Referendum ZDE: Tak tu máme český guláš, pánovééé
(reprodukce imejlu)
Tak tu máme český guláš, pánovééé
Já: Dobrý den, můžu si k Vám sednout? Je tu volno?
Žena I: Jasně!
Žena II: Jsme tady jenom my dvě.
Číšník: Co Vám mohu nabídnout k pití?
Já: Kofolu prosím.
Číšník: A dáte si něco k jídlu?
Já: Ano.
Číšník: Přinesu Vám lístek. Moment.
Napsáno pro Deník Referendum (ZDE) Tak tu máme český guláš, pánovééé
Žena I: Představ si, včera jsem se bavila s bráchou.
Žena II: Myslíš s Jakubem?
Žena I: No jo, on teď pracuje ve Skansce. Našel si tam dobrej post.
Žena II: Tak to je jistě za vodou. To má jistě privilegia, co?
Žena I: No, to jo, ale to co mi občas řekne, je docela síla, teda. Jakože třeba, když se postaví nový byty, tak ty nejlíp udělaný, nejmíň odfláklý se prodávaj nejdříve zaměstnancům a pak jdou do prodeje.
Číšník: Tady máte lístek, prosím.
Já: Díky.
Žena II: Jak myslíš odfláklý?
Žena I: No, serou na kvalitu. Dokonce šetřej až tak, že podělávaj svoje subdodavatele.
Žena II: Tomu nerozumím.
Žena I: No, Skanska postaví hrubou stavbu a na koupelny a kuchyně mají někoho objednanýho. Sjednávaj termíny. A maj s nima velmi dobře sepsaný smlouvy. Oni pak schválně brzdí hrubou stavbu, aby subdodavatelé začínali se svou prací se zpožděním, jen že pak od Skansky dostávaj penále za to, že práce nestihli v termínu. To jsou svině, co?
Číšník: Máte vybráno?
Já: Já bych prosil menu číslo tři, ale místo knedlíků můžu bramborovou kaši?
Číšník: Samozřejmě. Dáte si i polívku?
Já: Jakou máte?
Číšník: Myslím, že už zbyla jen česnečka. Ale ještě se podívám jestli nezbyl vývar.
Já: Ne, česnečka je v pořádku.
Žena II: Ty jo, ale tak se přece s nima můžou přít nebo soudit, ne?
Žena I: To můžou, ale oni jsou sami rádi, že dostanou možnost dělat vícepráce pro takovou velkou firmu. Že to nakonec se vyplatí.
Žena II: A ještě něco pěknýho?
Čisník: A tu máme česnečkuuu...
Žena I: No jo je toho jistě víc, ale brácha mi víc neřekl. Jo, jo, ještě něco: prej se normálně stává, že prodávaný výměry bytů neodpovídaj skutečnosti. Jakože koupíš byt třeba o dva metry čtvereční menší. Ale kdo počítá, že? Kolik na to vydělají... na každý byt par metrů...
Žena II: Ámen…
Muž I: Dobrý den. Máte tady volno? Můžeme si přisednout?
Žena II a Já: Jistě.
Muž I: No ty vole, to zase koupili stroj, vylepšovák!
Muž II: No jo, ve firmě ruka ruku myje. To zase někdo z vedení má nějakýho kámoše u dodavatele…
Číšník: Tady máte moravského vrabce. A co vy pánové? Něco k pití?
Muž I: Pivo. Dvakrát. A přineste nám prosím guláš.
Číšník: Pět nebo šest knedlíků?
Muž II: Pro mě jenom čtyři.
Muž I: Mně dejte ten zbytek.
Číšník: Ano, pané, hned to budééé.
Muž I: Už je z toho taková normálka, co?
Muž II: Bohužel. Ale co, jsou to jejich peníze, tak ať si je utratí za co chtějí, i za píčoviny.
Muž I: Ale pak máme na hovno plat.
Muž II: To sice jo, ale hlavně kvůli daním, vole! Přece českej stát je největší zloděj. Měl jsem se radši učit a pracovat ve státní sféře. Tam jsou prachy a legálně se krade.
Muž I: Tak, tak.
Muž II: To švagr pracuje v MHD. A povídal, že každej větší funkcionář má svou „fiktivní firmu“, na kterou se proplácí faktury, i fiktivní. Jako ta matka od toho Martina Dvořáka...
Číšník: Tady máte dvě pivka, pánové.
Muž I: Ano, díkyyy… Cos čekal?
Muž II: No nic, ale prej se stává, že se proplácej faktury v milionech, a proplácej se dvakrát a nikoho to nesere. Docela evidentní kam to jde co?
Muž I: Myslíš třeba ty televizory za 30 mega?
Muž II: No jo a dvakrát zaplacená faktura na 30 mega a hovno z toho. Dobrý ne?
Muž I: 30 mega? To je byt na Vinohradech ne?
Číšník: Tak tu máme český guláš, pánovééé.
Bohnice: surrealistický tobogán
Přestože nikdy nebyl na ničem závislý, nebyl v době návštěv do Bohnic intoxikován (ani alkoholem či marihuanou) a ani netrpěl abstinenčními příznaky, byl již na příjmu označen nálepkou narkomana, a jako s takovým s ním personál samozřejmě zacházel. Je příznačné, že v jeho anamnéze se objevily drogy, které nikdy nebral, stejně jako sebevražedné tendence, které (minimálně před touto zkušeností) nikdy neměl. Zacházení, anamnéza i stanovená diagnóza jevily všechny znaky toho, že jsou plodem stereotypního zacházení a vznikly takříkajíc „přes kopírák“. Fakt, že se v anamnéze objevil například pervitin lze vysvětlit jen tím, že bohnickým „odborníkům“ jejich zdřevnatělá zkušenost velí, že kdo se dostane na detox, určitě zneužívá i pervitin jako jedničku mezi tuzemskými návykovými látkami – a na negativní toxikologii vlastně nezáleží.
Napsáno pro Deník Referendum
(První článek o "Alfredovi" ZDE: J´Accuse)
MŮJ NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNEK v Deníku Referendum ZDE: Tak tu máme český guláš, pánovééé
Sebevražedné tendence jsou na druhou stranu chronickým zdůvodněním (výmluvou) pro „znedobrovolnění“ pobytu. Individuální přístup zůstal zapomenut, stejně jako partnerský princip, který (v případě Bohnic pouze deklarativně) měl v moderním zdravotnictví nahradit paternalistický vztah lékařů vůči pacientovi. O informovaném souhlasu, jako dalším základním principu moderní lékařské péče, se v případě Bohnic vůbec nedá mluvit.
Svým vstupem do Bohnické „léčebny“ se Alfred posadil na surrealistický tobogán, který jej strmě a ve spirálách stahoval čím dál hlouběji, až k hladině šílenství, kterému by v šílených podmínkách „blázince“ propadl snad i naprosto zdravý jedinec. Jak asi mohlo prostředí chronických alko-toxo pacientů (drogová subkultura), stereotypní přístup ošetřujícího personálu, izolace od všech zdrojů klidu a rovnováhy a naprostá nejistota ohledně vlastní budoucnosti působit na člověka s úzkostnou poruchou, si může každý představit sám, ačkoli to nikdo z nás asi v plné míře nepochopí...
Jak hospitalizace probíhala? Týden v nejtvrdším prostředí „horního detoxu“, kde člověk může pouze ležet v posteli, polykat v tomto případě stále se zvětšující počet prášků a dál se propadat do své úzkosti... Žádný program, žádná terapie, první náznak nějaké konzultace přišel až po více než týdnu na novém pavilonu, do té doby se s Alfredem bavili jen alko-toxo spolupacienti, mnozí z nich navíc s despektem, který vycházel z jeho drogové „nezkušenosti“. Vskutku obdivuhodná „terapie“ pro fobického pacienta, Světová zdravotnická organizace by se v Bohnicích mohla lecčemu přiučit! Namísto několikrát slibovaného (jak Alfredovi, tak jeho blízkým) propuštění pak přišla třívětá konzultace s pracovníkem soudu, který sedmý den od hospitalizace přesně dle litery zákona – ovšem opět s minimálním přihlédnutím k posuzované osobě – rozhodl o oprávněnosti nedobrovolné hospitalizace. Důvod – sebevražedné tendence...
Naštěstí se Alfred nenechal „zviklat“ a dál trval na tom, že se „z drog“ léčit nechce a dle svého názoru ani nepotřebuje, a svou roli snad sehrály i stížnosti jeho nejbližších a neustálé bombardování personálu žádostmi o vysvětlení a vůbec nějaké informace. Po týdenní hospitalizaci byl tedy Alfred přesunut na jiné oddělení, kde naštěstí probíhal i jakýsi pokus o skutečnou terapii, což umožnilo i první skutečné konzultace s ošetřujícím lékařem a dalšími terapeuty. Při těch se pomalu začalo dařit uvádět věci na pravou míru (tj. že úzkost či fobie neznamenají to samé jako drogovou závislost). Tyto konzultace proběhly koncem minulého týdne, tento týden v pondělí byl Alfred konečně propuštěn na svobodu.
Ani propuštění sice neproběhlo úplně „košer“ a kromě otřesného jednání personálu například Alfred ani nedostal prášky, kterými byl po dobu hospitalizace neustále dopován – přestože „léčebna“ má povinnost vybavit propouštěného pacienta léky na další tři dny (aby se předešlo „absťáku“ z náhlého vysazení a aby měl pacient případně čas přejít na ambulantní léčbu). Ale ani náhlé vysazení koňských dávek léků proti úzkosti, depresím a na spaní, ani poslední šok z propouštění nemohl být horší než předchozí hospitalizace.
Nikoho asi nepřekvapí, že propouštěný Alfred byl v mnohem horším stavu než Alfred přijímaný, ať už se týče celkové úzkosti, strachu z lidí, poruch spánku a dalších příznaků posttraumatického stresu. Ale Alfred projevil obdivuhodnou psychickou integritu a přese všechna prožitá traumata se jeho stav na svobodě rychle zlepšuje a vrací do normálu. Jen jedna věc se asi už nezmění. Odpor k jakékoli formě psychiatrické „pomoci“ či „léčbě“, která je v Alfredově případě o to tragičtější, že by ji vzhledem ke konstituci své psychiky mohl někdy v budoucnu potřebovat. Ovšem shodli jsme se, že než se znovu vydat do rukou „bílých plášťů“, raději odjet do Karpat, pomazat se grilovací omáčkou a medem, a popřát medvědům dobrou chuť.... A to trvám na tom, že sebevražedné tendence jsou to poslední, co by se v Alfredově duši skrývalo.
Aby nedošlo k mýlce, přestože na Bohnicích nenechávám ani nit suchou, nepochybuji o prospěšnosti psychologie a psychiatrie, správně stanovené diagnózy a odpovídající terapie. Nezpochybňuji funkci detoxifikace pro závislé pacienty atd. Ovšem sebelepší terapie může pomáhat jen pokud navazuje na správně stanovenou diagnózu, která vychází z kvalifikovaného a individuálního přístupu ke konkrétnímu pacientovi. A ne podle dosavadní praxe, která by u obecného lékařství vypadala asi tak, že by člověka přejetého vlakem poslali z chirurgie na oční, protože má rozbité brýle, a kdyby protestoval, přikurtovali by mu zpřelámané kosti k posteli a nacpali psychofarmaky pro dobrou náladu...
MŮJ NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNEK v Deníku Referendum ZDE: Tak tu máme český guláš, pánovééé
PLUS: EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR S OSCAREM NIEMEYEREM (104 LET A STÁLE CHODÍ DO PRÁCE)
Bulvár se pustil do třídního boje?
Mediální Bleskové popravy aneb 50. léta v 21.století? Tak a už to tu máte možná zase Češi, revoluci! „Pomozte v boji s grázly: Podepište petici Blesku“. „Tihle všichni patří za mříže: Podpořte PETICI Blesku!“ „Tisíce podepsaly Petici Blesku“...
A co třeba tohle: „Jsou to chobotnice, které na těle národa sají krev a mízu!“ (To byl pro změnu komunistický prokurátor Urválek, který vedl za československý lid procesy v 50.letech. Tehdy se také podepisovali petice za to, koho zavřít či pověsit... Zástupy pracujícího lidu žádaly exemplární tresty pro imperialisty a kapitalisty.)
Jako vděčné se ukazují fotografie: Podívejte se milí čtenáři, jak si žijí: vily, auta, dovolené. Útok použivajicí tu nejtypyčtější čtenářskou vlastnost - závist.
Pánové a dámy, soudruzi a soudružky a jedeme dál. Podívejte se na lobistu Rittiga. Jak si ten chlap žije, co mu všechno patří. Kde vzal na ten luxus? Vy jste jste mu na něj taky přispěli. Nejspíš si na to nakrad! Blesk dále pak nešetří slovy: „grázl, gauner, velká kurva...“
Už chybí jen věta, znárodněme mu to a vraťme vše lidu!
Rittig nevypadá zrovna jako lev salónů, není to žádný štíhlý fešák ani vystajlovaný svalnatý týpek. Jeho kulatý obličej publikovaný v Blesku ve velkém detailu doslova vybízí: To je ten symbol toho zlého kapitalisty, to je ten Trautenberk z pohádky o Krakonošovi.
Údajně fakturoval od firmy přes jinou firmu provizi z pražských jízdenek. Jenže, kde je ta korupce, když fakturoval?
A proč se v Brně tisknou jízdenky za stejné ceny jako v Praze, ale jen ty v Praze jsou předražené?
Prostě se publikuje jen to, co se hodí. Na někoho se ukáže a vykoná se exemplární mediální poprava. V případě Blesku již několikátá. A to možná taková, že v „temperamentnějších“ státech by zřejmě Rittiga na ulici lynčovali.
Mediální popravy a podněcování čtenářů k nenávisti, organizování petic a posílání podnikatelů, politiků či lobistů za mříže ještě dříve než začne nějaké vyšetřování, jsou více než nebezpečné experimenty.
Být panem majitelem Ringieru, začal bych se svého šéfredaktora Blesku bát. Nedat mu prémie, by třeba mohlo znamenat zorganizování petice, veřejné pranýřování a doporučení na uvěznění, poté co by se na tom shodli v hlasování čtenáři Blesku.
J´Accuse!
Byl jednou jeden člověk. Studoval vysokou školu, pracoval, miloval, žil - a trpěl úzkostnou poruchou. Snažil se s ní pracovat a za většinou se mu to dařilo, kdo by ho potkal, rozhodně by nepoznal, že má nějaký problém. Občas kouřil marihuanu, která mu - narozdíl od většiny čistě rekreačních uživatelů - také skutečně pomáhala - v jeho případě překonat ve společnosti sociální fobii a generalizovanou úzkost.
V krizových situacích se ovšem úzkostné ladění jeho osobnosti projevilo, a před nedávnem taková krize přišla. Měl strach zůstat sám přes noc v prázdném bytě, a tak se v doprovodu kamarádů odebral ve stavu, který pomalu gradoval do fóbické ataky, vydal pro pomoc do Psychiatrické léčebny Bohnice. Chtěl být hospitalizován na "krizové intervenci" kde by pod dozorem a v bezpečném prostředí přečkal noc a nabral nové síly.
Na příjmu ovšem přiznal občasné kouření marihuany, a místo na krizovou intervenci se ocitl v izolaci na oddělení, nepříhodně nazvaném "detox", tedy oddělení, kde se závislí uživatelé tvrdých drog zbavují abstinenčních příznaků.
Na "horním" detoxu, tedy v nejpřísnějším režimu, kde problémoví uživatelé začínají svou léčbu, je držen proti své vůli již týden, ačkoli již druhý den se cítil lépe a chtěl podepsat revers. Na to mu byl "vstup" změněn z dobrovolného na "nedobrovolný" - což znamenalo konec svéprávnosti a možnosti rozhodovat o svém osudu a léčbě.
Na otázku proč, následovala odpověď, protože se doktorům nezdál k propuštění. Takže když se doktorům "nelíbíte", na vašem vlastním hodnocení vašeho stavu VŮBEC nezáleží.
Když se snažil odmítnout vnucovanou léčbu a neuroleptika, jenom mu to přineslo nálepku potížisty se všemi důsledky, když se v současnosti jeho stav zhoršuje, "lékaři" reagují přidáváním dalších potenciálně nebezpečných prášků a prodlužováním jeho izolace.
Přísný režim takřka absolutní izolace, který má zajistit, aby se abstinující závislí nedostali k další dávce drogy, má na jeho úzkostnou duši pochopitelně devastující účinky. Stejně tak destruktivní je i vliv spolupacientů, často dlouholetých a lidsky a sociálně disfunkčních závislých uživatelů heroinu a pervitinu, ale i nejistota ohledně jeho budoucnosti (už několikrát mu bylo slibováno a zase odmítnuto propuštění). Sestry i doktorky dokonce dehonestují láskyplné povzbuzující dopisy od jeho přítelkyně, které jsou jeho jediným kontaktem se světem.
On sám tvrdé drogy přitom nikdy neužíval, natož aby někdy byl závislý, v době přijetí nebyl intoxikovaný, ani netrpěl abstinenčním syndromem, což jsou přitom podmínky pro přijetí na detox. Před časem - sám a bez pomoci - přestal kouřit cigarety, což byl jediný náznak závislosti v jeho životě. Nikdy se nepohyboval v subkultuře uživatelů tvrdých drog, nikdy předtím se nedostal do konfliktu se zákonem, nikdy nebyl z psychiatrických důvodů hospitalizován nebo zbaven svéprávnosti. V krevním testu se objevilo THC z marihuany a benzadiazepiny z léků proti úzkosti, které - předepsané od lékaře - vzal den před hospitalizací, když cítil, že se jeho úzkost stupňuje.
Bohužel nepomohly, a navíc ho kvalifikovaly do pozice "feťáka".
Vydal se do psychiatrické léčebny pro pomoc a místo toho se mu dostalo další bolesti, traumat a zhoršení jeho stavu ve všech směrech.
Jestliže do Bohnic přicházel se stoupající úzkostí, v současné době je ve stavu nastupující panické ataky, dezintegrace osobnosti a zoufalé beznaděje. A ačkoli rozhodně není prototyp sebevraha, miluje život a těšil se, že si užije zimu na horách a snowboardu, v současné době má ty nejčernější myšlenky.
Žaluji! Žaluji, protože doktoři včetně psychiatrů, musejí respektovat důstojnost, osobu a přání svých pacientů v zájmu jejich zdraví a prospěchu.
Žaluji, protože minimálně v tomto případě se děje naprostý opak, a pokračování tohoto postupu může vést jen k dalšímu zhoršení jeho stavu a možnému nevratnému poškození jeho duševního i fyzického zdraví.
Žaluji, protože psychiatrie je znovu zneužívána způsobem připomínajícím její zneužití v dobách normalizačního bolševismu.
Žaluji, protože případ o kterém vím, není jediný svého druhu.
Žaluji, aby si někdo všiml.
Co není české, není hezké...
Do konce prosince natáčím pro National Geographic dokument pro cyklus s názvem „The Dark Side of…“ (v tomto případě Czech Republic, ale též jsou na programu Brazílie, Japonsko, či Kanada). Mimo jiné točíme, jak žijí Nigerijci (např. jeden, ktery si zaplatíl okolo 10,000 Eur už v jeho rodné zemi za to, že se za ně provdá mladá Češka a ihned s nim otěhotní, aby zde mohl zůstat a jak hned po získání občanství raději chce putovat do jiné evropské země, která má větší trh.)
Napsáno pro Deník Referendum
National Geographic například také bude ukázat paradoxní situaci, kdy řada osob afrického původu, které prodávají drogy a zprostředkovávají prostituci v centru Prahy, jsou velmi často skutečně díky své původní kultuře striktně proti užívání drog a placenému sexu a tyto činnosti provozují jen proto, že nemají jinou možnost. Taky bude ukázán osobní příběh prostitutky bulharského původu nebo bezdomovců a uživatelů tvrdších drog na ulici.
Ale během plánování tohoto projektu si britský tým všiml etnických nepokojů v „Sudetenlandu“. Proto se rozhodli natočit speciální díl o českých Romech a neonacistech. Problém je ale v tom, že podle mne neexistuje skutečný "velký" problém s neonacistickými skinheady v České republice, i když v drtivé většině Čechů přežívá aspoň malý „skin“. Ne, že by šli skandovat rasistická hesla nebo podpalovat romské domy, ani křičet cosi o čistotě rasy, ale pravda je, že si málokterý Čech občas nepřeje, aby Cigáni dostali přes držku, odešli ze země nebo žili někde hodně daleko od jejich bydliště…
Pokud chci vyprovokovat rozhořčení, stačí to říci ve zkrácené verzi, a sice, že Češi jsou rasisti. Okamžitě všichni útočí zpět, že nejsou, že mají problém pouze s určitými rysy chování, a že kdyby Romové nebyli hluční, nekradli, nebrali podporu a chovali by se jako Češi, nebyly by s nimi problémy. Zkrátka chtějí, aby se Cigáni zařídili podle českých pravidel. Ostatně jako Češi sami, pojďme se na to podívat z druhé strany. Z venku taky občas slýcháme požadavky na nějakou adaptaci ze strany ať už EU nebo USA nebo jiných „spojenců“. A co si Čech řekne, když po něm něco chce nějaký jiný národ?
Je naprosto přirozené, že člen jednoho kmene odmítá respektovat pravidla jiného kmene.
Rom slýchající, že je Rom a nikoli Čech, tedy neintegrovaný jedinec, se asi těžko bude řídit českou direktivou.
Nejnovější a nejvtipnější je sloupek od všeználka Tomia Okamury pro regionální Deník. Nemohu si pomoct od představy, že chce být Čechem za každou cenu, ale jelikož jako Čech nemůže vypadat, tak se chytil těch nejxenofobnějších názorů, aby se „integroval“.
Cituji: „Milí Romáci, chcete, aby vás Češi měli rádi?“ a následoval několika příklady, neřeknu-li rovnou klišé, jak se měli Romové chovat podle českých vzorů. Musel jsem se ale zasmát, když jsem četl například „Svému okolí pomáhejte“; „zastaňte se slabšího, jemuž je křivděno“; či „pomáhejte bezmocným“… To jako, že Češi jsou empatičtí samaritáni obětující se pro druhé?
Nebo „zdaleka se vyhněte hernám“… Chtěl tím snad říci, že v hernách se normální Češi nevyskytují? Dále „Posílejte děti denně do školy a učte se s nimi“. Tady souhlasím s první polovinou, ale učí se český rodič společně s potomky? Nebo ho naopak vyhání na různé kroužky, a když zrovna žádný nemá, tak ho odbude zapojením kabelu na internet.
Když jsem se stěhoval kvůli studiím do New Yorku, měli jsme černošské spolužáky, kteří byli neodmyslitelnou součástí kolektivu, a i když zrovna nebyli přítomni, nikdy nepadl ani jeden rasistický vtip. Ale když jsem se přestěhoval do Gainesville v severní Floridě, kam chodilo hodně studentů z jižních států USA, byla evidentní segregace a vtipy o „negrech“ byly naprostým folklórem bělošských studentů. Byl jsem šokován i svým jinak skvělým přítelem a jeho rodinou, když jsem ho/je slyšel mluvit o černoších. Je zajímavé, že stejnou situaci jsem zažil i v ČR, kde mí jinak skvělí přátelé a jejich rodiny neměli žádné zábrany nejen vyprávět si rasistické vtipy, ale i vážně mluvit předsudečně o cikánech.
Pro mě je to trochu, jako když Američané byli znechuceni z rasistické politiky Hitlera, zatímco doma žili ve skutečném apartheidu a dokonce během 2. světové války umisťovali své japonské obyvatele do koncentračních táborů, byť nepracovních. Viděli rasistu v Hitlerovi, nikoli v sobě. Většina Čechů, které znám, nepochopí, proč je ta diskriminace černochů v několika státech USA, i když je jim vyčítáno totéž, co Romům tady – nepracují, kradou, jsou hluční, prodávají drogy, berou podporu a mají hodně dětí. Ale nevidějí v sobě toho „skinheada“ (rasistu), jako ho v sobě neviděli Američané.
V Čechách se skini objevovali na sklonku osmdesátých let minulého století a nechali se inspirovat zejména érou husitství - také si říkali kališníci. V době svého vrcholu měli kolem asi pěti tisíc členů, jejich jednoduché životní motto znělo „Co není české, není hezké". Primárními nepřáteli byli Romové a komunisti.
Legendou se stala skupina Orlík, pojmenovaná po hospodě, která byla „hlavním stanem" všech neonacistů a velké části skinheadů. Je zajímavé, že také nebyli zprvu „naladěni" nacisticky, možná i proto si získali poměrné sympatie.
Lidem se líbilo, že kladli velký důraz na tradiční hodnoty - vlastenectví, čest, rodinu, národní uvědomění. Pokud rozebereme písně z prvního alba Orlíku "Miloš Frýba for prezident", najdeme v něm jenom jednu vyloženě rasistickou, Bílou ligu - "Kdo nám to sem z palmy spad? Černý voči, je to negr, to není můj kamarád". Na hraně je i text Všem (který se nenechaj' utlačovat) o tom, že napadený má právo na obranu jakýmikoli prostředky.
Na druhou stranu ve skladbě Faschos zakládajícího člena skupiny Adolfa Vitáčka, zazní tento verš: Čechy, ty vám byly dycky trnem v oku, k otevřený nenávisti zbejvá jen pár kroků, můžete tu klidně chlastat pivo na korbele, ale s křížem hákovým, s tím jděte do prdele.
Doba těsně po revoluci, kdy mládež, dospívající za socialismu, hledala nový směr či hodnoty, byla pochopitelně vodou na mlýn extrémistů. Jim ještě hrálo do noty chování velké části politiků, jež se nelišilo od toho, čím se vyznačovali bolševičtí satrapové - zneužívání výhod plynoucích z vysokého postavení, nesmyslná imunita, korupce atp. Úvahy, že by politika měla být především čestnou prací pro společnost, vzaly záhy za své. Proto začali sbírat body republikáni Miloslava Sládka s jeho extremisticky xenofobním programem.
Jeho řeči o „připálených topinkách“ živily nenávist vůči Romům zejména tam, kde byli obyvatelé často konfrontováni s pouliční kriminalitou páchanou některými příslušníky tohoto etnika - šlo zejména o Severní a Východní Čechy, v Praze čtvrti Žižkov, Nusle, Smíchov a Karlín. Neonacisté se k němu ze sympatií přidali a dělali mu dokonce ochranku (postupně se ale od něj oddělili, zjistili, že větší vliv získají založením vlastních struktur a částečně i proto, že nechtěli být spojováni s člověkem, o jehož zdravém rozumu se pochybovalo).
Skupina Orlík se v roce 1991 rozpadla. Její frontmani Daniel Landa a David Matásek později udělali za touto érou tlustou čáru a označovali ji za „hřích" mládí, další umělec s ní spojený, Lou Fanánek Hagen (autor písně Skinhead) se k ní raději moc nevyjadřoval.
Nicméně „zdravé" jádro zůstalo a dál šířilo nenávist i na další příslušníky neárijských etnik, zejména pak černochy, Vietnamce. Vše vyvrcholilo vraždou studenta VŠE, Súdánce Hassana Elamina Abdelradiho roku 1997. Nemilosrdná krutost, s níž ho skin Petr Zborník bez sebemenšího důvodu pronásledoval až na vysokoškolskou kolej, kde ho ubodal, vyburcovala nejen politiky - bryskně začali prosazovat tvrdší postihy za rasisticky motivované činy – ale vzbudila odpor u drtivé většiny národa.
Ani zdaleka ne všichni čeští skini vyznávají ideály Třetí říše, primární je nesnášenlivost vůči Romům. A i ta nemá pouze rasový podtext, stejně negativně se totiž nejen oni, ale i „obyčejní" občané vymezují i vůči bezdomovcům i dalším tzv. nepřizpůsobivým jedincům.
Dějiny „holých lebek" se začaly psát v Anglii koncem šedesátých let, kdy došlo ke spojení dvou gangů mladistvých - bílých (Mods) a černých (Rude boys) - i když lidé v okolí pro ně vymysleli přezdívku Boot boys, podle těžkých pracovních bot značky Martens. Ty nosili výhradně dělníci, byly totiž levné, stejně tak i další oblečení, které neodmyslitelně patří ke skinheadské "uniformě": letecká bunda (bomber), košile Ben Sherman, vyhrnuté "levisky" (všechno obvykle z výprodeje/sekáče) a kšandy.
Nebyly ovšem na okrasu, naopak plnily svůj účel, džíny se totiž z úsporných důvodů často dědily po starším bratrovi, takže byly novému majiteli poněkud velké. "Módní trendy" určovali převážně černí emigranti z Jamajky, kteří se stylem života "v rytmu reggae" stali ideálem bílých kluků z chudinských čtvrtí, ti se je snažili všemožně napodobovat. I první skupiny tohoto nově se utvářejícího proudu - namátkou Ethiopens, Symaryp - byly čistě černošské!
V té době ale nemělo skinheadské hnutí hudební vyhraněný styl, ten vznikl až v druhé vlně, asi tak o deset let později. Na počátku bylo zcela bezvýznamné a zájem o ně za hranicemi prakticky Anglie nulový. Jádro ale už tehdy tvořili převážně mladíci dělnického původu.
Nestyděli se za to, naopak, byli na něj hrdí. Odlišovali se i tím, že neustále chodili v již zmíněných "montérkách", i krátkým sestřihem, v éře dlouhovlasých hippies pro mladé netypickým.
Později si někteří nechali na obarvené vlasy mašinkou vyholit nápis Union Jack, časem pak šli úplně dohola, možná i v reakci na pestrobarevná číra pankáčů. Měli velmi prosté zájmy - pití alkoholu, hlavně nejlevnějšího, piva, v hospodách či rockových klubech (to se nezměnilo). K tomu patřily i pořádné rvačky - čím víc lidí se do nich zapojilo, tím lépe - a návštěvy fotbalových zápasů. Ty se pro ně staly tím pravým místem, kde mohli, ukryti v anonymitě davu, vybít svou nahromaděnou agresivitu i komplexy.
V podstatě byla tato mládež tvrdá a abnormálně společensky nepřizpůsobivá. Pohrdala vzděláním, nesnášela studenty, nekompromisně odsuzovala konzumaci drog, a to včetně marihuany. Hlavním zdrojem "povyražení" se staly výtržnosti na veřejnosti a - zpočátku spíše slovní - provokace neozbrojených pochůzkářů (bobíků). Jenže pak v roce 1976 svět šokovala nová vlna, která dramaticky změnila nejen účesy, ale i celou západní společnost: Punk.
Ten přivítala převážná část teenagerů s nadšením, a to i díky anarchistickému zaměření, které popíralo zažité konvence, puritánskou křesťanskou morálku, i konzumní styl života rodičů. Pravý punk nicméně brzy vyšuměl. Hlavně proto, že většinu skupin, které hudbou, zjevem, či stylem oblékání spoluvytvářely jeho image, zmámilo pozlátko úspěchu i peněz, podlehly tlaku vydavatelů a přizpůsobily se komerčním trendům, čímž popřeli vše, proti čemu bojovali.
Ortodoxní punkeři se však proti tomu vzepřeli a společně s pouličními rebely a bývalými Boot boys, založili nové hnutí odporu proti dospělým, pojmenované Oi, podle songu kapely Cockney Rejects Oi! Oi! Oi! (jde o v londýnském slangu hojně používanou - a pro dělnickou třídu zcela typickou - zkomoleninu pozdravu "hi"). Právě tu nejvíc postihla vlna nezaměstnanosti, která přišla v sedmdesátých letech. Mladíci se základním vzděláním, bez práce i budoucnosti měli dost silný dojem, že jejich problémy politici nejen neřeší, ale že je vlastně ani nezajímají. A právě to byly kořeny, z nichž vyrostla další generace - už mnohem nesmiřitelnějších - skinheadů (že chudoba a extremismus vytváří spojené nádoby je nakonec dobře známý fakt).
I hudba podstatně přitvrdila, nastal posun v textech, výrazně protestujících prakticky proti všemu (4-Skins, The Last Resort, aj). Nově se také prosazovala ideologie „White power".
To pak vedlo k rozkolu mezi tradicionalisty (Trojans skins) hlásajícími návrat k původním cílům hnutí - to symbolizovala černobílá šachovnice jamajského ska, znamenající antirasismus i jednotu – a ostatními skinheady. V té době už docházelo k útokům na přistěhovalce, populární "zábavou" byl zejména Paki-bashing, (mlácení Pákistánců). Nešlo však ještě o rasismus, důvody byly čistě ekonomické. Tehdejší vláda je totiž podstatně zvýhodňovala při přidělování bytů, ale i pracovních míst, což iritovalo "starousedlíky", kteří především ztrátu zaměstnání vnímali - a do jisté míry oprávněně - jako těžkou křivdu.
Nicméně právě tehdy se už při některých koncertech poprvé objevují hajlující jedinci (převážně z řad ultrapravicové strany Národní fronty, jimž se podařilo proniknout do struktur skinheadského hnutí). Její vedení si totiž bylo dobře vědomo toho, že zavilost, agresivita, i jistá duševní prostota jeho příznivců vytváří značný prostor pro šíření fašistických ideálů.
Zanedlouho poté, v roce 1977, sólista skupiny Skrewdriver Ian Start (stál i u zrodu neonacistické organizace Blood and Honour) začal otevřeně propagovat učení národního socialismu o rasové čistotě, čímž podstatně rozšířil spektrum "ideologických nepřátel". Kromě opovrhovaných studentů se jimi stali v první řadě židé, dále Asiaté, homosexuálové a vůbec všichni, kdo neodpovídali nordickému ideálu, včetně spoluzakladatelů skinheadského hnutí - černochů.
To v osmdesátých letech nabralo silný vítr do plachet, dostávalo se stále víc a víc do podvědomí veřejnosti a hlavně expandovalo. Nejdřív do zbytku Evropy, poté do zámoří, kde (zejména na jihu USA) padlo doslova na úrodnou půdu. V roce 1988 vznikla v texaském Dallasu organizace Hammerskins, považovaná za pokračovatele už poněkud zprofanovaného Ku-Klux-Klanu. Ta už byla zaměřená převážně militantně, její členové nosili - a proti svým protivníkům také používali - střelné zbraně, což naprosto odporovalo původním "zákonům" založených na odvaze při kontaktech typu "face to face".
Jistý posun nastal i v módě, britské značky (Lonsdale, Hooligan, Pit bull, aj.) začaly postupně vytlačovat německé (a do značné míry nacistické), Grassel, či Thor Steinar, jehož logo se skládalo z run Teiwaz a Sowulo, z nichž vycházela symbolika Třetí říše. Podstatně stoupal zájem o archivní předměty z oné éry - vyznamenání (zejména rytířský kříž), odznaky, části uniforem vojsk SS a wehrmachtu, dobře na odbyt šla i trička s haknkrajcem. Docházelo k popírání holocaustu, glorifikaci válečných zločinců - zejména Adolfa Hitlera. Populární se stal hlavně jeho bývalý sekretář Rudolf Hess, doživotně zavřený ve věznici ve Spandau - hlavně proto, že byl posledním žijícím nacistickým pohlavárem.
Skini ze „staré školy" sice příznivcům nové vlny opovržlivě říkali Boneheads (volně přeloženo pitomci) a opakovaně zdůrazňovali, že tyto cíle neodpovídají původní apolitické filozofii, založené naopak na odporu proti vládnoucímu establishmentu, ale jejich vliv slábl. V roce 1985 dokonce vznikli krajně levicoví Redskins, uznávající jen komunistické ideje a revolucionářské vůdce (Lenina, Stalina, Che Guevaru), kteří pochopitelně nesnášeli "nácky".
Střety a vzájemné napadání - nejen mezi těmito skupinami – definitivně ukončily období skinheadské soudržnosti. Jediné, na čem se dnes všechny ty skupiny asi shodnou, je xenofobie: cizinci prostě vadí všem.
Podobných radikálů je ale vždy menšina, která dokáže být vidět, ale už nemá sílu na to být skutečně nebezpečná. Problém nastává ve chvíli, kdy lidé, kteří vypadají „jako my“, nechávají na povrch vyplout v sobě ukrytého skinheada. Třeba taková paní Bobošíková, která je na českém venkově docela populární, protože tam stále zastávají o něco konzervativnější názory, se stejně jako několik dalších jí podobných bude snažit ukrást aspoň těch pár procent nespokojených voličů velkým stranám, které prostě neřeší a dlouhodobě přehlíží etnické problémy. Problematika tzv. nepřizpůsobivých bude v následujících volbách nepochybně nejen používána, ale přímo zneužívána.
