Kuba není Libre
Minulý týden jeden bývalý americký diplomat svědčil přes videokonferenční hovor u argentinského soudu, který se zabývá kauzami krádežemi novorozenců argentinských disidentů v době vojenské diktatury (1976-83) a tzv. špinavou válku (guerra sucia). Elliot Abrams přiznal, že Bílý dům věděl o této rozšířené praxi a snažil se dojednat s tehdejším Argentinským velvyslancem Luciem Albertem Garcíou del Solar, aby tyto neprávem odebrané děti byly navráceny prostřednictvím katolické církve. Argentinská junta tento návrh odmítla s tím, že by z těchto potomků komunistických „potvor“ vyrostla nová generace revolucionářů.
Původní text ZDE v Deníku Referendum
Mercedes Beatriz Landa teprve nedávno zjistila, že vyrůstala u adoptivních rodičů a její otec ji ve skutečnosti ukradl od mladé levicové matky Marthy Gertrudis Hlaczik. V posledních letech bojuje spolu s občanským hnutím Avuelas de la Plaza de Mayo (Babičky z Květnového náměstí) a Madres de la Plaza del Mayo (Matky z Květnového náměstí) za odsouzení dalších lidí, kteří se na tomto teroru podíleli. Jí samotné se podařilo vyhrát soud, který poslal jejího adoptivního otce na osm let do vězení.
Její případ pomohl otevřít další podobné kauzy. Jen v únoru jich začíná dalších dvanáct. Bude se také mimo jiné řešit znásilnění, mučení a vraždy mladých lídí, kteří byli považováni za levicově orientované. Odhaduje se zmizení třiceti tisíc občanů a pětiset novorozenců mezi lety 1976-79. Mezi obviněnými nejsou jen vojenští hodnostáři, ale také lékaři a policisté.
V prosinci roku 2010 byl už odsouzen na doživotí za zavraždění 31 politických vězňů a za další zločiny proti lidskosti nejvýznamnější president diktatury - generál Jorge Rafael Videla, který otevřeně prohlásil, v roce 1975, že ať je zabito tolik lidí, kolik je nutné k tomu, aby se Argentina očistila od komunistů. Generál Videla byl na doživotí odsouzen už v roce 1985 v procesu s vojenskou juntou, dostal se ale na svobodu v roce 1990 díky milosti tehdejšího prezidenta Carlose Menema.
Mezi odsouzenými je i někdejší kapitán argentinského námořnictva Alfred Astiz, přezdívaný „blonďatý anděl smrti“, který se zodpovídal za únos a vraždu dvou francouzských jeptišek, novináře a tří zakladatelů organizace hájící lidská práva. Dohromady dvanácti bývalým představitelům argentinské diktatury uložil soud doživotní tresty za unášení, mučení a zabíjení levicových disidentů.
Po vítězství Fidela Castra na Kubě se snažil Washington ovlivnit celý latinsko-americký kontinent proti komunismu. Podobně jako v některých arabských zemích, kde Amerika raději podporovala diktátorské režimy v jejich boji proti muslimským extremistům, u nás sponzorovala vojenské puče v „šachových hrách“ v rámci Studené válce. Diky tomu jsem vyrostl ve vojenské diktatuře (1964-1985), stejně jako mí sousedé v Argentině, v Uruguayi (1973-1985), v Bolívii (1964-1982), v Paraguayi (1949-1989), v Chile (1973-1990), v Peru (1968-1980) – pokud mluvíme jen o Jižní Americe.
Většina těchto zemí nakonec musela vyměnit návrat k demokracii za amnestii zločinů spáchaných během diktatury. Argentina však našla odvahu k anulaci této amnestie v roce 2007, kdy byla prohlášena za protiústavní. Díky tomu jsme se také dozvěděli, že kolem čtyř tisíc lidí bylo vyhozeno z vojenských letadel a vrtulníků do Atlantického oceánu. Bývalý námořník Adolfo Scilingo dodal, že tito lidé před svou krutou smrtí ještě museli tančit...
Zároveň se v Brazílii, kde prezidentka Dilma Rousseff byla sama mučena v rukou policie během diktatury, uvažuje nikoli o zrušení amnestie - mimo jiné, protože armáda má tradičně velmi silné postavení v brazilské kultuře, ale o takzvané komisi pravdy, podle vzoru postapartheidistické Jižní Afriky.
Je ale pozoruhodné, že právě teď je prezidentka Dilma na oficiální návštěvě Kuby a mlčí o věznění disidentů na Castrově ostrově. Je zajímavé, že i zde v Deníku Referendum pravděpodobně většina lidí četla ty první odstavce týkající se porušení lidských práv ze strany ultrapravicového režimu v Argentině s pocitem hrůzy, ale jako Washington v souvislosti s Arabským světem raději ignorují diktátorský režim Castrova klanu jen proto, že jakoby naším jménem ukazují prostředníček strýčkovi Samovi. Kuba je jen symbol. Je to dogma pro ty, kdo vidí sobecké a imperialistické způsoby americké zahraniční politiky a přejí si, aby existovat David, který se dokáže postavit americkému Goliášovi.
Důležitá otázka je, zda se dá na Kubě aplikovat termín „socialistická“. Je dost těžké spojovat její model s tím, co se píše v knihách Karla Marxe. Je to spíše státní kapitalismus nebo stranický feudalismus v područí rodinného klanu. Kubánský stát je jako Pán, který platí extrémně nízké platy a vyžaduje po svých zaměstnancích aplaus a bezpodmínečnou ideologickou poslušnost. Výrobní prostředky nejsou, jak chtěl Marx, v rukou pracujících a kolem sebe Kubánec vidí jen všeobjímající stát, vlastníka strojů, průmyslu, národní infrastruktury i všech rozhodnutí, která o jejích národu dělají. Život na Kubě je ze všech stran spoután diktaturou, která se snaží udržet lidi ve strachu před mocnými úřady a centrální plánování není schopno zajistit to, co lidé normálně potřebují. Kdyby obhájci kubánského režimu navštěvovali Kubu a pobývali tam „po kubánsku“, nebyli by tak optimističtí.
Předminulý týden zemřel další člověk, který skončil ve vězení jen proto, že si dovoloval kritizovat systém. Blogerka Yoani Sánchez pořád nemůže cestovat do jiných zemí, kde již obdržela několik ocenění za odvahu říci pravdu. Na Kubě jsou lidé donuceni žít v minulosti a levicově myslící lidé na celé planetě (kteří jinak bojují za lidská práva a lepší život všech) přehlížejí, že je jen málo rozdílů mezi Fidelem Castrem nebo jeho bratrem Raúlem a Husním Mubarakem nebo Muammarem Kaddáfím. Dokonce Egypťané se měli lépe, co se týče svobody, než se mají Kubánci, neboť vždy mohli svobodně cestovat. Pokud země potřebuje dát svým občanům souhlas k návštěvě jiných zemí, nebo musí cenzurovat informace a zakazuje opozici, pak to může být pouze proto, že její vláda je špatná. Fidel poslal na smrt mnoho tisíc lidí, jejichž „zločinem“ bylo požadovat politické změny anebo kteří chtěli vydávat zpravodajství a nikoliv jen tisknout propagandu.
Jak jsem už několikrát napsal, pokud to, co Castrův klan a jejich přisluhovači přinesl Kubě je takový pokrok, jak nás přesvědčují salonní levičáci, kteří žijí ve své pohodlné evropské realitě, pak by nemělo být nutné, aby mlátili mladé bloggerky jako Yoani Sánchez. Jakým nebezpečím může být někdo, kdo píše blog, když skoro nikdo na Kubě nemá přístup k internetu? Samotné obtěžování Yoani Sánchez je důkazem, že Castrova vláda je urážlivá, autoritativní, diktátorská a nespravedlivá. Kubánské obyvatelstvo je rukojmím Castra a jeho stárnoucího gangu bývalých revolucionářů, kteří se proměnili v diktátory. Vidím Fidela tak trochu, jako by se rovnal sovětským vojákům, kteří „osvobodili“ Československo od nacismu. Málokdo si tehdy uvědomil, že osvoboditelé budou stejně tak utlačitelští jako předchozí utlačitelé, které vyhnali.
Kuba jako laboratoř pro nebe na zemi prokazatelně selhala. Neustále obviňovat americké embargo z toho, že je Kuba chudá, je čirou propagandou. Pravdou je, že kubánský režim selhal jako systém, v němž lidé nemohou rozhodovat sami za sebe. A každý takový paternalistický stát je nakonec ochromen neschopností svého obyvatelstva vytvářet hodnoty a řídit sama sebe. Je sice pravda, že zatímco „americký kolaborant“ prezident Fulgencio Batista nechal kubánské obyvatelstvo hladovět bez vzdělání a bez zaměstnání, Castro poskytl Kubáncům základní vzdělání, zdravotnictví zdarma a státní zaměstnání. Ale daleko více než Batista vraždil Fidel lidi, kteří se proti němu postavili, věznil svobodomyslné osoby a odsoudil celé obyvatelstvo Kuby k tomu, aby se obešlo bez většiny hmotného komfortu. Pokud je cenou za to, že je celá populace gramotná a zdravotní péči zdarma, je zákaz politické opozice, zákaz cestování do zahraničí a zákaz svobodného vyjadřování myšlenek příliš vysokou cenou.
Jeden můj zdroj, který je brazilským diplomatem, mi řekl, že brazilská zpravodajská služba věří, že po prezidentských volbách v USA budou obnoveny ekonomické vztahy mezi Kubou a Amerikou. Dokonce si Brazílie vzala na triko toto zprostředkování. A také bylo rozhodnuto na brazilském ministerstvu zahraničních věcí, že se má Brazílie pokusit stát nejdůležitějším spojencem Kuby a proto bude sponzorovat několik klíčových částí její ekonomiky: do určité míry se říká, že má nahradit roli, kterou v minulosti hrál Sovětský svaz. O to se snažila Venezuela, ale v poslední době se její ekonomika oslabila natolik, že už na to nemá sílu. Ještě k tomu to vypadá, že prezident Hugo Chávez nevyhraje svůj boj s rakovinou.
Díky tomu, že nedávno nahradila Brazílie Británii jako šestá největší ekonomika světa, teď začíná využívat svůj mezinárodní vliv. Prezidentka Dilma Rousseffová přinesla šet set miliónů dolarů na obnovu přístavu Porto de Mariel, který směřuje k Miami a bude sponzorovat vědeckou průzkumnou laboratoř, která hledá efektivnější léčení rakoviny, ještě bude platit zmodernizování stomatologické péče, bude investovat na pokračování lékařského vzdělání a na vývoj zemědělské techniky na Kubě. A také na to co je považováno za to nejdůležitější, což je hledání ropy pod mořem v jejich zálivu.
V zemi, která je všeobecně chválena pro své zdravotnictví, se nemocnice rozpadají, pacienti si musejí např. sami kupovat vlastní chirurgický šicí materiál na černém trhu. Veškeré moderní zařízení, které má Kuba a všechny důležité léky jsou k dispozici jen pro zahraniční pacienty a pro místní aparátčíky. Průměrný občan se musí spokojit se zdravotnictvím, které by nebylo přijatelné nikde v civilizovaném světě.
Jen doufejme, že se potom nebudeme dívat na brazilskou prezidentku jako na Ronalda Reagana, který také ignoroval porušování lidských práv a podporoval diktatury. Ostatně jako spousta čtenářů.
Další článek v Deníku Referendum: Tak tu máme český guláš, pánovééé
PLUS: Exkluzivní rozhovor s Oscarem Niemeyerem (104 let a stále chodí do práce)
Pořad pro buzny nebo umění je dostat ateistu do kostela
Ahoj, heteráku, jak jsem slibil, tady jsou mé poznámky ke Qvéčku:
1) Pořad by měl mít určitou formu, měl by mít charakteristické prvky a ne, aby každý díl vypadal jinak;
2) neměl by být tak alternativní - pro intelektuály, ale měl by se zaměřit na početnější cílovou skupinu;
3) měl by být veden skupinou silných, neočekávaných, atraktivních a výrazných moderátorů.
Samozřejmě chápu, že ze strany tvůrčí skupiny může být jistý odpor (člověk nestuduje na FAMU, aby dělal komerční věci a ani veřejnoprávní TV nebude chtít něco á la Cosmopolitan pro buzny), avšak dostat se k širšímu publiku neznamená být komerčnější, ani hloupější. To, co láká tzv. normální lidi je jistá periodicita, opakovatelnost - že rozumí tomu, co mají před sebou. My, intoši (sic) máme rádi něco nestandardního, nového, co neznáme a neviděli jsme předtím. Jenže si musíme uvědomit, že pokud má Qvéčko hrát ve společnosti určitou roli a chceme ukázat, jací homosexuálové opravdu jsou, je zbytečné takový pořad zacilovat na lidi, kteří už to ví, nebo kterých se nějaká diskriminace netýká. Je to jako se snažit číst Bibli v kostele - tam už jsou všichni věřící. Větší umění je dostat ateistu do kostela, což v našem případě znamená - získat si diváky, kteří jsou proti nám.
Je alarmující, jak je ta generace lidí pod 20 let homofobní. Mé vysvětlení pro tento jev je, jak jsem už někdy napsal, že předchozí generace, zejména Husákovy děti a jejich potomstvo žili ve světě, kde byl kompromis nutný, protože měli kolem sebe různé typy lidí a neměli na výběr. Teď, si ti mladší mohou na internetu vybrat svůj kmen a žít výhradně s těmi, kteří mají stejné myšlení a názory. Dřív byli mladí donuceni, i když nepřímo, poslouchat zprávy (při večeři), trávili více času ve společenské místnosti, než je tomu dnes. Ta kulturní separace měla jako vedlejší efekt, že ten pocit, jaký měla ta předchozí generace, že musí akceptovat různorodost, už vymizel a ta nejmladší generace se v zájmu svých kmenů radikalizuje.
Proto si myslím, že naše mise bude smysluplnější, pokud přiblížíme, co to je nebo jací jsou homosexuálové a jiní právě této skupině obyvatelstva. Tak mě napadlo, že nový formát bude pravidelný a jasně vyhraněný, ale taky atraktivní právě pro tu mladší generaci, která by se u tv nezastavila, když tam nebude nic z jejich světa. Jeden z nápadů byl dát jako moderátora Daniela Landu. Domnívám se, že by takovou příležitost zlomit vlastní obraz nácka přijal, a ten element kontroverze bude pro tu cílovou skupinu dostatečně atraktivní. Dále, pokud se bude někdo stydět, že kouká na pořad o gayích, mohl by právě tento moderátor tento stud eliminovat. A hodně lidí by při surfování by na tenhle pořad (kvůli Landovi) kliklo, protože by předpokládali, že to je něco, co by je zajímalo... něco pro heteráci...
Samozřejmě nemůžeme všechno vsadit na jednu kartu, padla další jména se širším appealem a od koho zároveň máš pocit, že tam ten člověk nepatří, že s tou skupinou nemá nic společného. Např. pop Vojta Kotek, cool Vojtěch Dyk nebo - když jsi navrhoval transku - tak Vondráčkovou ;-))) (a ta se teď potřebuje zviditelňovat, přeci jen, je to poklad národního kulturního dědictví...); co třeba Roman Šebrle, Aleš Valenta, heterák Lukáš Vaculík? :-D Pavel Zuna nebo co třeba i Vladimír Železný - ten by se též určitě vrátil na obrazovku - mohl by odpovídat na telefonické dotazy od heteráků. Ještě provokativnější by bylo, kdyby tam byli 2 mladí moderátoři kolem 13 let, kluk a holka (jak staré jsou Tvé děti?)
Každopádně teď nechme moderátora stranou a jdeme k možnosti vytvoření formátu, který se opakuje a je pro diváka snáze identifikovatelný. Takže mít místo jeden týden profily, další týden eventy, další týden cestování do nějaké části světa, což je zmatečné, tak by bylo lepší současné formáty zkomprimovat a přidělit jim v každém dílu určitý počet minut. Tzn. že by Qvečko mohlo začít s Přehledem (co se v uplynuvším týdnu událo ve světě, který se LGBT komunity týká, pak nějaká reportáž, pak Reportáž týdne, poté může následovat pravidelná vtipná anketa A co na to heteráci? ("Jak mají gayové sex", "jsou role rozdělené na maminku a tatínka?" a další známá klišé: důležité avšak je, aby to bylo v každém díle). Pak může být klasický profil - Osobnost týdne. Následovala by v současnosti nepravidelná rubrika o zahraničí (byla by pravidelná), pak by se dalo zařadit pravidelná zpověď rodičů, jak přežili coming out svého dítěte, jak to měli předtím, jak to mají teď. Mohlo by se tam dát i rodiče, kteří své děti zavrhli, aby to právě ostatní obměkčilo.
Bylo by zajímavé, kdyby se v průběhu celého pořadu objevovala dvojice, která by se dohadovala o někom, zda je, či není gay, aby se smazaly stereotypy... Na konci by se došlo rozluštění. Někdy by se u třeba Vaculíka, Klause, Moravce atd. mohlo dát jako odpověď "nevíme". Takové jednoduché a vtipné spojováky mezi rubrikami pomáhají k tomu, aby se divák zdržel u celého pořadu, protože kolikrát i já sám, když jsem koukal, že následuje nějaká delší reportáž nebo rozhovor s někým, kdo mě nezajímá, raději jsem přepnul. Např. pořad pod pokličkou. Člověk se pak těší na odpovědi a zůstane až do konce...
V současnosti jsou těmito spojováky různé skeče, ale nejsou stejné a neplní tu funkci, kterou by měly mít (nespojují, ale rozdělují rubriky).
Takže bychom udrželi formáty, které máme v současnosti, ale jen by se spojili do jednoho pořadu a upravili by se trochu do provokativna, a ne prázdného humoru. A vše s cílem získat k obrazovkám heterosexuální většinu a objasnit jim, že různorodost gayů je obrovská, že nejsou jen vykroucení a dát lidem možnost, aby se identifikovali s někým, kdo v pořadu vystupuje. většina těch nápadů je jen nekonzultovaný jednostranný brainstorming z mé strany a až se sejdeme všichni, jistě nalezneme nějaké společné řešení...
Když jsem koukal na celý seznam pořadů od roku 2007 jsem si uvědomil, že není žádné téma, které by ještě nebylo zpracováno. Tak, jak jsi říkal, teď se nejčastěji spíše budeme vracet k tématům, které bylo již zpracováno, ale udělali bychom ho třeba precizněji. Tady je seznam témat + lidi, kteří by tam mohli vystupovat:
- Mám jednoho trpaslíka ze Slovenska, který by rád mluvil o tom, jaké je to být gay a "velmi malý" - narozdíl od toho, co bychom očekávali, má velmi bohatý sexuální život, je velmi sebejistý a do určité míry to ve své společnosti má jednodušší, protože by málokdo měl žaludek na to, aby proti němu, kvůli jeho vzrůstu, šel...;
- taky bych měl jednoho vozíčkáře se stejným profilem (sebejistý), zda i přes paralýzu má erekci, a jak to v sexu dělá;
- totéž o nevidomích;
- nenašel jsem něco na téma "gayové, kteří nikdy neměli homosexuální styk a jsou i starší, mimojiné to může pomáhat k pochopení toho, že homosexualita není jen o sexu "jsem panic, ale jsem gay" mezi lesbičkami je to častější;
- reportáž s velmi upřímnými otázkami a odpověďmi na téma, jaké to je být starý gay/lesba;
- mám lidi, kteří patří k různým sektám a náboženstvím, kteří by před kamerou hovořili nejen o své homosexualitě a i heterosexuálové (Krishna, jehovista, Mórmon), kteří by hovořili o masturbaci (lidé, o kterých by si to nikdo nemyslel);
- gay/hetero Vietnamci - jaký sex praktikují, specifičnost vztahu k homosexualitě;
- rozsáhlá anketa mezi hetero adolescenty o jejich mylných představách o tom, jak to mezi gayi funguje (maminka x tatínek);
- nebylo by na škodu mít jistou rubriku o profilech historických osobností podezřelých z homosexuality Ullysses Grant, Eduard Cupák, Toyen, Da Vinci, Edward Meynard Keynes, Michaelangelo, Jirka Labus;
- taky bych navrhoval, třeba i jako pravidelnou rubriku, že bychom vytvořili scénu, která by vypadala jako Freudova kancelář, ve stylu Film Noir, plná stínů, barevná a s různými ikamerovými úhly, kde by na gauči ležel buď homosexuál, který vypráví o svém utrpení při dospívání (kvůli orientaci) nebo člověk, který je naopak velmi proti homosexualitě, a tady by, jako u psychiatra vysvětloval, proč tomu tak je, jako např. skinhead, kněz nebo Bobošíková :-))
Tohle jsou jen mé první postřehy...
MŮJ NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNEK v Deníku Referendum ZDE: Tak tu máme český guláš, pánovééé
(reprodukce imejlu)
Tak tu máme český guláš, pánovééé
Já: Dobrý den, můžu si k Vám sednout? Je tu volno?
Žena I: Jasně!
Žena II: Jsme tady jenom my dvě.
Číšník: Co Vám mohu nabídnout k pití?
Já: Kofolu prosím.
Číšník: A dáte si něco k jídlu?
Já: Ano.
Číšník: Přinesu Vám lístek. Moment.
Napsáno pro Deník Referendum (ZDE) Tak tu máme český guláš, pánovééé
Žena I: Představ si, včera jsem se bavila s bráchou.
Žena II: Myslíš s Jakubem?
Žena I: No jo, on teď pracuje ve Skansce. Našel si tam dobrej post.
Žena II: Tak to je jistě za vodou. To má jistě privilegia, co?
Žena I: No, to jo, ale to co mi občas řekne, je docela síla, teda. Jakože třeba, když se postaví nový byty, tak ty nejlíp udělaný, nejmíň odfláklý se prodávaj nejdříve zaměstnancům a pak jdou do prodeje.
Číšník: Tady máte lístek, prosím.
Já: Díky.
Žena II: Jak myslíš odfláklý?
Žena I: No, serou na kvalitu. Dokonce šetřej až tak, že podělávaj svoje subdodavatele.
Žena II: Tomu nerozumím.
Žena I: No, Skanska postaví hrubou stavbu a na koupelny a kuchyně mají někoho objednanýho. Sjednávaj termíny. A maj s nima velmi dobře sepsaný smlouvy. Oni pak schválně brzdí hrubou stavbu, aby subdodavatelé začínali se svou prací se zpožděním, jen že pak od Skansky dostávaj penále za to, že práce nestihli v termínu. To jsou svině, co?
Číšník: Máte vybráno?
Já: Já bych prosil menu číslo tři, ale místo knedlíků můžu bramborovou kaši?
Číšník: Samozřejmě. Dáte si i polívku?
Já: Jakou máte?
Číšník: Myslím, že už zbyla jen česnečka. Ale ještě se podívám jestli nezbyl vývar.
Já: Ne, česnečka je v pořádku.
Žena II: Ty jo, ale tak se přece s nima můžou přít nebo soudit, ne?
Žena I: To můžou, ale oni jsou sami rádi, že dostanou možnost dělat vícepráce pro takovou velkou firmu. Že to nakonec se vyplatí.
Žena II: A ještě něco pěknýho?
Čisník: A tu máme česnečkuuu...
Žena I: No jo je toho jistě víc, ale brácha mi víc neřekl. Jo, jo, ještě něco: prej se normálně stává, že prodávaný výměry bytů neodpovídaj skutečnosti. Jakože koupíš byt třeba o dva metry čtvereční menší. Ale kdo počítá, že? Kolik na to vydělají... na každý byt par metrů...
Žena II: Ámen…
Muž I: Dobrý den. Máte tady volno? Můžeme si přisednout?
Žena II a Já: Jistě.
Muž I: No ty vole, to zase koupili stroj, vylepšovák!
Muž II: No jo, ve firmě ruka ruku myje. To zase někdo z vedení má nějakýho kámoše u dodavatele…
Číšník: Tady máte moravského vrabce. A co vy pánové? Něco k pití?
Muž I: Pivo. Dvakrát. A přineste nám prosím guláš.
Číšník: Pět nebo šest knedlíků?
Muž II: Pro mě jenom čtyři.
Muž I: Mně dejte ten zbytek.
Číšník: Ano, pané, hned to budééé.
Muž I: Už je z toho taková normálka, co?
Muž II: Bohužel. Ale co, jsou to jejich peníze, tak ať si je utratí za co chtějí, i za píčoviny.
Muž I: Ale pak máme na hovno plat.
Muž II: To sice jo, ale hlavně kvůli daním, vole! Přece českej stát je největší zloděj. Měl jsem se radši učit a pracovat ve státní sféře. Tam jsou prachy a legálně se krade.
Muž I: Tak, tak.
Muž II: To švagr pracuje v MHD. A povídal, že každej větší funkcionář má svou „fiktivní firmu“, na kterou se proplácí faktury, i fiktivní. Jako ta matka od toho Martina Dvořáka...
Číšník: Tady máte dvě pivka, pánové.
Muž I: Ano, díkyyy… Cos čekal?
Muž II: No nic, ale prej se stává, že se proplácej faktury v milionech, a proplácej se dvakrát a nikoho to nesere. Docela evidentní kam to jde co?
Muž I: Myslíš třeba ty televizory za 30 mega?
Muž II: No jo a dvakrát zaplacená faktura na 30 mega a hovno z toho. Dobrý ne?
Muž I: 30 mega? To je byt na Vinohradech ne?
Číšník: Tak tu máme český guláš, pánovééé.
Bohnice: surrealistický tobogán
Přestože nikdy nebyl na ničem závislý, nebyl v době návštěv do Bohnic intoxikován (ani alkoholem či marihuanou) a ani netrpěl abstinenčními příznaky, byl již na příjmu označen nálepkou narkomana, a jako s takovým s ním personál samozřejmě zacházel. Je příznačné, že v jeho anamnéze se objevily drogy, které nikdy nebral, stejně jako sebevražedné tendence, které (minimálně před touto zkušeností) nikdy neměl. Zacházení, anamnéza i stanovená diagnóza jevily všechny znaky toho, že jsou plodem stereotypního zacházení a vznikly takříkajíc „přes kopírák“. Fakt, že se v anamnéze objevil například pervitin lze vysvětlit jen tím, že bohnickým „odborníkům“ jejich zdřevnatělá zkušenost velí, že kdo se dostane na detox, určitě zneužívá i pervitin jako jedničku mezi tuzemskými návykovými látkami – a na negativní toxikologii vlastně nezáleží.
Napsáno pro Deník Referendum
(První článek o "Alfredovi" ZDE: J´Accuse)
MŮJ NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNEK v Deníku Referendum ZDE: Tak tu máme český guláš, pánovééé
Sebevražedné tendence jsou na druhou stranu chronickým zdůvodněním (výmluvou) pro „znedobrovolnění“ pobytu. Individuální přístup zůstal zapomenut, stejně jako partnerský princip, který (v případě Bohnic pouze deklarativně) měl v moderním zdravotnictví nahradit paternalistický vztah lékařů vůči pacientovi. O informovaném souhlasu, jako dalším základním principu moderní lékařské péče, se v případě Bohnic vůbec nedá mluvit.
Svým vstupem do Bohnické „léčebny“ se Alfred posadil na surrealistický tobogán, který jej strmě a ve spirálách stahoval čím dál hlouběji, až k hladině šílenství, kterému by v šílených podmínkách „blázince“ propadl snad i naprosto zdravý jedinec. Jak asi mohlo prostředí chronických alko-toxo pacientů (drogová subkultura), stereotypní přístup ošetřujícího personálu, izolace od všech zdrojů klidu a rovnováhy a naprostá nejistota ohledně vlastní budoucnosti působit na člověka s úzkostnou poruchou, si může každý představit sám, ačkoli to nikdo z nás asi v plné míře nepochopí...
Jak hospitalizace probíhala? Týden v nejtvrdším prostředí „horního detoxu“, kde člověk může pouze ležet v posteli, polykat v tomto případě stále se zvětšující počet prášků a dál se propadat do své úzkosti... Žádný program, žádná terapie, první náznak nějaké konzultace přišel až po více než týdnu na novém pavilonu, do té doby se s Alfredem bavili jen alko-toxo spolupacienti, mnozí z nich navíc s despektem, který vycházel z jeho drogové „nezkušenosti“. Vskutku obdivuhodná „terapie“ pro fobického pacienta, Světová zdravotnická organizace by se v Bohnicích mohla lecčemu přiučit! Namísto několikrát slibovaného (jak Alfredovi, tak jeho blízkým) propuštění pak přišla třívětá konzultace s pracovníkem soudu, který sedmý den od hospitalizace přesně dle litery zákona – ovšem opět s minimálním přihlédnutím k posuzované osobě – rozhodl o oprávněnosti nedobrovolné hospitalizace. Důvod – sebevražedné tendence...
Naštěstí se Alfred nenechal „zviklat“ a dál trval na tom, že se „z drog“ léčit nechce a dle svého názoru ani nepotřebuje, a svou roli snad sehrály i stížnosti jeho nejbližších a neustálé bombardování personálu žádostmi o vysvětlení a vůbec nějaké informace. Po týdenní hospitalizaci byl tedy Alfred přesunut na jiné oddělení, kde naštěstí probíhal i jakýsi pokus o skutečnou terapii, což umožnilo i první skutečné konzultace s ošetřujícím lékařem a dalšími terapeuty. Při těch se pomalu začalo dařit uvádět věci na pravou míru (tj. že úzkost či fobie neznamenají to samé jako drogovou závislost). Tyto konzultace proběhly koncem minulého týdne, tento týden v pondělí byl Alfred konečně propuštěn na svobodu.
Ani propuštění sice neproběhlo úplně „košer“ a kromě otřesného jednání personálu například Alfred ani nedostal prášky, kterými byl po dobu hospitalizace neustále dopován – přestože „léčebna“ má povinnost vybavit propouštěného pacienta léky na další tři dny (aby se předešlo „absťáku“ z náhlého vysazení a aby měl pacient případně čas přejít na ambulantní léčbu). Ale ani náhlé vysazení koňských dávek léků proti úzkosti, depresím a na spaní, ani poslední šok z propouštění nemohl být horší než předchozí hospitalizace.
Nikoho asi nepřekvapí, že propouštěný Alfred byl v mnohem horším stavu než Alfred přijímaný, ať už se týče celkové úzkosti, strachu z lidí, poruch spánku a dalších příznaků posttraumatického stresu. Ale Alfred projevil obdivuhodnou psychickou integritu a přese všechna prožitá traumata se jeho stav na svobodě rychle zlepšuje a vrací do normálu. Jen jedna věc se asi už nezmění. Odpor k jakékoli formě psychiatrické „pomoci“ či „léčbě“, která je v Alfredově případě o to tragičtější, že by ji vzhledem ke konstituci své psychiky mohl někdy v budoucnu potřebovat. Ovšem shodli jsme se, že než se znovu vydat do rukou „bílých plášťů“, raději odjet do Karpat, pomazat se grilovací omáčkou a medem, a popřát medvědům dobrou chuť.... A to trvám na tom, že sebevražedné tendence jsou to poslední, co by se v Alfredově duši skrývalo.
Aby nedošlo k mýlce, přestože na Bohnicích nenechávám ani nit suchou, nepochybuji o prospěšnosti psychologie a psychiatrie, správně stanovené diagnózy a odpovídající terapie. Nezpochybňuji funkci detoxifikace pro závislé pacienty atd. Ovšem sebelepší terapie může pomáhat jen pokud navazuje na správně stanovenou diagnózu, která vychází z kvalifikovaného a individuálního přístupu ke konkrétnímu pacientovi. A ne podle dosavadní praxe, která by u obecného lékařství vypadala asi tak, že by člověka přejetého vlakem poslali z chirurgie na oční, protože má rozbité brýle, a kdyby protestoval, přikurtovali by mu zpřelámané kosti k posteli a nacpali psychofarmaky pro dobrou náladu...
MŮJ NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNEK v Deníku Referendum ZDE: Tak tu máme český guláš, pánovééé
PLUS: EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR S OSCAREM NIEMEYEREM (104 LET A STÁLE CHODÍ DO PRÁCE)
Bulvár se pustil do třídního boje?
Mediální Bleskové popravy aneb 50. léta v 21.století? Tak a už to tu máte možná zase Češi, revoluci! „Pomozte v boji s grázly: Podepište petici Blesku“. „Tihle všichni patří za mříže: Podpořte PETICI Blesku!“ „Tisíce podepsaly Petici Blesku“...
A co třeba tohle: „Jsou to chobotnice, které na těle národa sají krev a mízu!“ (To byl pro změnu komunistický prokurátor Urválek, který vedl za československý lid procesy v 50.letech. Tehdy se také podepisovali petice za to, koho zavřít či pověsit... Zástupy pracujícího lidu žádaly exemplární tresty pro imperialisty a kapitalisty.)
Jako vděčné se ukazují fotografie: Podívejte se milí čtenáři, jak si žijí: vily, auta, dovolené. Útok použivajicí tu nejtypyčtější čtenářskou vlastnost - závist.
Pánové a dámy, soudruzi a soudružky a jedeme dál. Podívejte se na lobistu Rittiga. Jak si ten chlap žije, co mu všechno patří. Kde vzal na ten luxus? Vy jste jste mu na něj taky přispěli. Nejspíš si na to nakrad! Blesk dále pak nešetří slovy: „grázl, gauner, velká kurva...“
Už chybí jen věta, znárodněme mu to a vraťme vše lidu!
Rittig nevypadá zrovna jako lev salónů, není to žádný štíhlý fešák ani vystajlovaný svalnatý týpek. Jeho kulatý obličej publikovaný v Blesku ve velkém detailu doslova vybízí: To je ten symbol toho zlého kapitalisty, to je ten Trautenberk z pohádky o Krakonošovi.
Údajně fakturoval od firmy přes jinou firmu provizi z pražských jízdenek. Jenže, kde je ta korupce, když fakturoval?
A proč se v Brně tisknou jízdenky za stejné ceny jako v Praze, ale jen ty v Praze jsou předražené?
Prostě se publikuje jen to, co se hodí. Na někoho se ukáže a vykoná se exemplární mediální poprava. V případě Blesku již několikátá. A to možná taková, že v „temperamentnějších“ státech by zřejmě Rittiga na ulici lynčovali.
Mediální popravy a podněcování čtenářů k nenávisti, organizování petic a posílání podnikatelů, politiků či lobistů za mříže ještě dříve než začne nějaké vyšetřování, jsou více než nebezpečné experimenty.
Být panem majitelem Ringieru, začal bych se svého šéfredaktora Blesku bát. Nedat mu prémie, by třeba mohlo znamenat zorganizování petice, veřejné pranýřování a doporučení na uvěznění, poté co by se na tom shodli v hlasování čtenáři Blesku.
J´Accuse!
Byl jednou jeden člověk. Studoval vysokou školu, pracoval, miloval, žil - a trpěl úzkostnou poruchou. Snažil se s ní pracovat a za většinou se mu to dařilo, kdo by ho potkal, rozhodně by nepoznal, že má nějaký problém. Občas kouřil marihuanu, která mu - narozdíl od většiny čistě rekreačních uživatelů - také skutečně pomáhala - v jeho případě překonat ve společnosti sociální fobii a generalizovanou úzkost.
V krizových situacích se ovšem úzkostné ladění jeho osobnosti projevilo, a před nedávnem taková krize přišla. Měl strach zůstat sám přes noc v prázdném bytě, a tak se v doprovodu kamarádů odebral ve stavu, který pomalu gradoval do fóbické ataky, vydal pro pomoc do Psychiatrické léčebny Bohnice. Chtěl být hospitalizován na "krizové intervenci" kde by pod dozorem a v bezpečném prostředí přečkal noc a nabral nové síly.
Na příjmu ovšem přiznal občasné kouření marihuany, a místo na krizovou intervenci se ocitl v izolaci na oddělení, nepříhodně nazvaném "detox", tedy oddělení, kde se závislí uživatelé tvrdých drog zbavují abstinenčních příznaků.
Na "horním" detoxu, tedy v nejpřísnějším režimu, kde problémoví uživatelé začínají svou léčbu, je držen proti své vůli již týden, ačkoli již druhý den se cítil lépe a chtěl podepsat revers. Na to mu byl "vstup" změněn z dobrovolného na "nedobrovolný" - což znamenalo konec svéprávnosti a možnosti rozhodovat o svém osudu a léčbě.
Na otázku proč, následovala odpověď, protože se doktorům nezdál k propuštění. Takže když se doktorům "nelíbíte", na vašem vlastním hodnocení vašeho stavu VŮBEC nezáleží.
Když se snažil odmítnout vnucovanou léčbu a neuroleptika, jenom mu to přineslo nálepku potížisty se všemi důsledky, když se v současnosti jeho stav zhoršuje, "lékaři" reagují přidáváním dalších potenciálně nebezpečných prášků a prodlužováním jeho izolace.
Přísný režim takřka absolutní izolace, který má zajistit, aby se abstinující závislí nedostali k další dávce drogy, má na jeho úzkostnou duši pochopitelně devastující účinky. Stejně tak destruktivní je i vliv spolupacientů, často dlouholetých a lidsky a sociálně disfunkčních závislých uživatelů heroinu a pervitinu, ale i nejistota ohledně jeho budoucnosti (už několikrát mu bylo slibováno a zase odmítnuto propuštění). Sestry i doktorky dokonce dehonestují láskyplné povzbuzující dopisy od jeho přítelkyně, které jsou jeho jediným kontaktem se světem.
On sám tvrdé drogy přitom nikdy neužíval, natož aby někdy byl závislý, v době přijetí nebyl intoxikovaný, ani netrpěl abstinenčním syndromem, což jsou přitom podmínky pro přijetí na detox. Před časem - sám a bez pomoci - přestal kouřit cigarety, což byl jediný náznak závislosti v jeho životě. Nikdy se nepohyboval v subkultuře uživatelů tvrdých drog, nikdy předtím se nedostal do konfliktu se zákonem, nikdy nebyl z psychiatrických důvodů hospitalizován nebo zbaven svéprávnosti. V krevním testu se objevilo THC z marihuany a benzadiazepiny z léků proti úzkosti, které - předepsané od lékaře - vzal den před hospitalizací, když cítil, že se jeho úzkost stupňuje.
Bohužel nepomohly, a navíc ho kvalifikovaly do pozice "feťáka".
Vydal se do psychiatrické léčebny pro pomoc a místo toho se mu dostalo další bolesti, traumat a zhoršení jeho stavu ve všech směrech.
Jestliže do Bohnic přicházel se stoupající úzkostí, v současné době je ve stavu nastupující panické ataky, dezintegrace osobnosti a zoufalé beznaděje. A ačkoli rozhodně není prototyp sebevraha, miluje život a těšil se, že si užije zimu na horách a snowboardu, v současné době má ty nejčernější myšlenky.
Žaluji! Žaluji, protože doktoři včetně psychiatrů, musejí respektovat důstojnost, osobu a přání svých pacientů v zájmu jejich zdraví a prospěchu.
Žaluji, protože minimálně v tomto případě se děje naprostý opak, a pokračování tohoto postupu může vést jen k dalšímu zhoršení jeho stavu a možnému nevratnému poškození jeho duševního i fyzického zdraví.
Žaluji, protože psychiatrie je znovu zneužívána způsobem připomínajícím její zneužití v dobách normalizačního bolševismu.
Žaluji, protože případ o kterém vím, není jediný svého druhu.
Žaluji, aby si někdo všiml.
Co není české, není hezké...
Do konce prosince natáčím pro National Geographic dokument pro cyklus s názvem „The Dark Side of…“ (v tomto případě Czech Republic, ale též jsou na programu Brazílie, Japonsko, či Kanada). Mimo jiné točíme, jak žijí Nigerijci (např. jeden, ktery si zaplatíl okolo 10,000 Eur už v jeho rodné zemi za to, že se za ně provdá mladá Češka a ihned s nim otěhotní, aby zde mohl zůstat a jak hned po získání občanství raději chce putovat do jiné evropské země, která má větší trh.)
Napsáno pro Deník Referendum
National Geographic například také bude ukázat paradoxní situaci, kdy řada osob afrického původu, které prodávají drogy a zprostředkovávají prostituci v centru Prahy, jsou velmi často skutečně díky své původní kultuře striktně proti užívání drog a placenému sexu a tyto činnosti provozují jen proto, že nemají jinou možnost. Taky bude ukázán osobní příběh prostitutky bulharského původu nebo bezdomovců a uživatelů tvrdších drog na ulici.
Ale během plánování tohoto projektu si britský tým všiml etnických nepokojů v „Sudetenlandu“. Proto se rozhodli natočit speciální díl o českých Romech a neonacistech. Problém je ale v tom, že podle mne neexistuje skutečný "velký" problém s neonacistickými skinheady v České republice, i když v drtivé většině Čechů přežívá aspoň malý „skin“. Ne, že by šli skandovat rasistická hesla nebo podpalovat romské domy, ani křičet cosi o čistotě rasy, ale pravda je, že si málokterý Čech občas nepřeje, aby Cigáni dostali přes držku, odešli ze země nebo žili někde hodně daleko od jejich bydliště…
Pokud chci vyprovokovat rozhořčení, stačí to říci ve zkrácené verzi, a sice, že Češi jsou rasisti. Okamžitě všichni útočí zpět, že nejsou, že mají problém pouze s určitými rysy chování, a že kdyby Romové nebyli hluční, nekradli, nebrali podporu a chovali by se jako Češi, nebyly by s nimi problémy. Zkrátka chtějí, aby se Cigáni zařídili podle českých pravidel. Ostatně jako Češi sami, pojďme se na to podívat z druhé strany. Z venku taky občas slýcháme požadavky na nějakou adaptaci ze strany ať už EU nebo USA nebo jiných „spojenců“. A co si Čech řekne, když po něm něco chce nějaký jiný národ?
Je naprosto přirozené, že člen jednoho kmene odmítá respektovat pravidla jiného kmene.
Rom slýchající, že je Rom a nikoli Čech, tedy neintegrovaný jedinec, se asi těžko bude řídit českou direktivou.
Nejnovější a nejvtipnější je sloupek od všeználka Tomia Okamury pro regionální Deník. Nemohu si pomoct od představy, že chce být Čechem za každou cenu, ale jelikož jako Čech nemůže vypadat, tak se chytil těch nejxenofobnějších názorů, aby se „integroval“.
Cituji: „Milí Romáci, chcete, aby vás Češi měli rádi?“ a následoval několika příklady, neřeknu-li rovnou klišé, jak se měli Romové chovat podle českých vzorů. Musel jsem se ale zasmát, když jsem četl například „Svému okolí pomáhejte“; „zastaňte se slabšího, jemuž je křivděno“; či „pomáhejte bezmocným“… To jako, že Češi jsou empatičtí samaritáni obětující se pro druhé?
Nebo „zdaleka se vyhněte hernám“… Chtěl tím snad říci, že v hernách se normální Češi nevyskytují? Dále „Posílejte děti denně do školy a učte se s nimi“. Tady souhlasím s první polovinou, ale učí se český rodič společně s potomky? Nebo ho naopak vyhání na různé kroužky, a když zrovna žádný nemá, tak ho odbude zapojením kabelu na internet.
Když jsem se stěhoval kvůli studiím do New Yorku, měli jsme černošské spolužáky, kteří byli neodmyslitelnou součástí kolektivu, a i když zrovna nebyli přítomni, nikdy nepadl ani jeden rasistický vtip. Ale když jsem se přestěhoval do Gainesville v severní Floridě, kam chodilo hodně studentů z jižních států USA, byla evidentní segregace a vtipy o „negrech“ byly naprostým folklórem bělošských studentů. Byl jsem šokován i svým jinak skvělým přítelem a jeho rodinou, když jsem ho/je slyšel mluvit o černoších. Je zajímavé, že stejnou situaci jsem zažil i v ČR, kde mí jinak skvělí přátelé a jejich rodiny neměli žádné zábrany nejen vyprávět si rasistické vtipy, ale i vážně mluvit předsudečně o cikánech.
Pro mě je to trochu, jako když Američané byli znechuceni z rasistické politiky Hitlera, zatímco doma žili ve skutečném apartheidu a dokonce během 2. světové války umisťovali své japonské obyvatele do koncentračních táborů, byť nepracovních. Viděli rasistu v Hitlerovi, nikoli v sobě. Většina Čechů, které znám, nepochopí, proč je ta diskriminace černochů v několika státech USA, i když je jim vyčítáno totéž, co Romům tady – nepracují, kradou, jsou hluční, prodávají drogy, berou podporu a mají hodně dětí. Ale nevidějí v sobě toho „skinheada“ (rasistu), jako ho v sobě neviděli Američané.
V Čechách se skini objevovali na sklonku osmdesátých let minulého století a nechali se inspirovat zejména érou husitství - také si říkali kališníci. V době svého vrcholu měli kolem asi pěti tisíc členů, jejich jednoduché životní motto znělo „Co není české, není hezké". Primárními nepřáteli byli Romové a komunisti.
Legendou se stala skupina Orlík, pojmenovaná po hospodě, která byla „hlavním stanem" všech neonacistů a velké části skinheadů. Je zajímavé, že také nebyli zprvu „naladěni" nacisticky, možná i proto si získali poměrné sympatie.
Lidem se líbilo, že kladli velký důraz na tradiční hodnoty - vlastenectví, čest, rodinu, národní uvědomění. Pokud rozebereme písně z prvního alba Orlíku "Miloš Frýba for prezident", najdeme v něm jenom jednu vyloženě rasistickou, Bílou ligu - "Kdo nám to sem z palmy spad? Černý voči, je to negr, to není můj kamarád". Na hraně je i text Všem (který se nenechaj' utlačovat) o tom, že napadený má právo na obranu jakýmikoli prostředky.
Na druhou stranu ve skladbě Faschos zakládajícího člena skupiny Adolfa Vitáčka, zazní tento verš: Čechy, ty vám byly dycky trnem v oku, k otevřený nenávisti zbejvá jen pár kroků, můžete tu klidně chlastat pivo na korbele, ale s křížem hákovým, s tím jděte do prdele.
Doba těsně po revoluci, kdy mládež, dospívající za socialismu, hledala nový směr či hodnoty, byla pochopitelně vodou na mlýn extrémistů. Jim ještě hrálo do noty chování velké části politiků, jež se nelišilo od toho, čím se vyznačovali bolševičtí satrapové - zneužívání výhod plynoucích z vysokého postavení, nesmyslná imunita, korupce atp. Úvahy, že by politika měla být především čestnou prací pro společnost, vzaly záhy za své. Proto začali sbírat body republikáni Miloslava Sládka s jeho extremisticky xenofobním programem.
Jeho řeči o „připálených topinkách“ živily nenávist vůči Romům zejména tam, kde byli obyvatelé často konfrontováni s pouliční kriminalitou páchanou některými příslušníky tohoto etnika - šlo zejména o Severní a Východní Čechy, v Praze čtvrti Žižkov, Nusle, Smíchov a Karlín. Neonacisté se k němu ze sympatií přidali a dělali mu dokonce ochranku (postupně se ale od něj oddělili, zjistili, že větší vliv získají založením vlastních struktur a částečně i proto, že nechtěli být spojováni s člověkem, o jehož zdravém rozumu se pochybovalo).
Skupina Orlík se v roce 1991 rozpadla. Její frontmani Daniel Landa a David Matásek později udělali za touto érou tlustou čáru a označovali ji za „hřích" mládí, další umělec s ní spojený, Lou Fanánek Hagen (autor písně Skinhead) se k ní raději moc nevyjadřoval.
Nicméně „zdravé" jádro zůstalo a dál šířilo nenávist i na další příslušníky neárijských etnik, zejména pak černochy, Vietnamce. Vše vyvrcholilo vraždou studenta VŠE, Súdánce Hassana Elamina Abdelradiho roku 1997. Nemilosrdná krutost, s níž ho skin Petr Zborník bez sebemenšího důvodu pronásledoval až na vysokoškolskou kolej, kde ho ubodal, vyburcovala nejen politiky - bryskně začali prosazovat tvrdší postihy za rasisticky motivované činy – ale vzbudila odpor u drtivé většiny národa.
Ani zdaleka ne všichni čeští skini vyznávají ideály Třetí říše, primární je nesnášenlivost vůči Romům. A i ta nemá pouze rasový podtext, stejně negativně se totiž nejen oni, ale i „obyčejní" občané vymezují i vůči bezdomovcům i dalším tzv. nepřizpůsobivým jedincům.
Dějiny „holých lebek" se začaly psát v Anglii koncem šedesátých let, kdy došlo ke spojení dvou gangů mladistvých - bílých (Mods) a černých (Rude boys) - i když lidé v okolí pro ně vymysleli přezdívku Boot boys, podle těžkých pracovních bot značky Martens. Ty nosili výhradně dělníci, byly totiž levné, stejně tak i další oblečení, které neodmyslitelně patří ke skinheadské "uniformě": letecká bunda (bomber), košile Ben Sherman, vyhrnuté "levisky" (všechno obvykle z výprodeje/sekáče) a kšandy.
Nebyly ovšem na okrasu, naopak plnily svůj účel, džíny se totiž z úsporných důvodů často dědily po starším bratrovi, takže byly novému majiteli poněkud velké. "Módní trendy" určovali převážně černí emigranti z Jamajky, kteří se stylem života "v rytmu reggae" stali ideálem bílých kluků z chudinských čtvrtí, ti se je snažili všemožně napodobovat. I první skupiny tohoto nově se utvářejícího proudu - namátkou Ethiopens, Symaryp - byly čistě černošské!
V té době ale nemělo skinheadské hnutí hudební vyhraněný styl, ten vznikl až v druhé vlně, asi tak o deset let později. Na počátku bylo zcela bezvýznamné a zájem o ně za hranicemi prakticky Anglie nulový. Jádro ale už tehdy tvořili převážně mladíci dělnického původu.
Nestyděli se za to, naopak, byli na něj hrdí. Odlišovali se i tím, že neustále chodili v již zmíněných "montérkách", i krátkým sestřihem, v éře dlouhovlasých hippies pro mladé netypickým.
Později si někteří nechali na obarvené vlasy mašinkou vyholit nápis Union Jack, časem pak šli úplně dohola, možná i v reakci na pestrobarevná číra pankáčů. Měli velmi prosté zájmy - pití alkoholu, hlavně nejlevnějšího, piva, v hospodách či rockových klubech (to se nezměnilo). K tomu patřily i pořádné rvačky - čím víc lidí se do nich zapojilo, tím lépe - a návštěvy fotbalových zápasů. Ty se pro ně staly tím pravým místem, kde mohli, ukryti v anonymitě davu, vybít svou nahromaděnou agresivitu i komplexy.
V podstatě byla tato mládež tvrdá a abnormálně společensky nepřizpůsobivá. Pohrdala vzděláním, nesnášela studenty, nekompromisně odsuzovala konzumaci drog, a to včetně marihuany. Hlavním zdrojem "povyražení" se staly výtržnosti na veřejnosti a - zpočátku spíše slovní - provokace neozbrojených pochůzkářů (bobíků). Jenže pak v roce 1976 svět šokovala nová vlna, která dramaticky změnila nejen účesy, ale i celou západní společnost: Punk.
Ten přivítala převážná část teenagerů s nadšením, a to i díky anarchistickému zaměření, které popíralo zažité konvence, puritánskou křesťanskou morálku, i konzumní styl života rodičů. Pravý punk nicméně brzy vyšuměl. Hlavně proto, že většinu skupin, které hudbou, zjevem, či stylem oblékání spoluvytvářely jeho image, zmámilo pozlátko úspěchu i peněz, podlehly tlaku vydavatelů a přizpůsobily se komerčním trendům, čímž popřeli vše, proti čemu bojovali.
Ortodoxní punkeři se však proti tomu vzepřeli a společně s pouličními rebely a bývalými Boot boys, založili nové hnutí odporu proti dospělým, pojmenované Oi, podle songu kapely Cockney Rejects Oi! Oi! Oi! (jde o v londýnském slangu hojně používanou - a pro dělnickou třídu zcela typickou - zkomoleninu pozdravu "hi"). Právě tu nejvíc postihla vlna nezaměstnanosti, která přišla v sedmdesátých letech. Mladíci se základním vzděláním, bez práce i budoucnosti měli dost silný dojem, že jejich problémy politici nejen neřeší, ale že je vlastně ani nezajímají. A právě to byly kořeny, z nichž vyrostla další generace - už mnohem nesmiřitelnějších - skinheadů (že chudoba a extremismus vytváří spojené nádoby je nakonec dobře známý fakt).
I hudba podstatně přitvrdila, nastal posun v textech, výrazně protestujících prakticky proti všemu (4-Skins, The Last Resort, aj). Nově se také prosazovala ideologie „White power".
To pak vedlo k rozkolu mezi tradicionalisty (Trojans skins) hlásajícími návrat k původním cílům hnutí - to symbolizovala černobílá šachovnice jamajského ska, znamenající antirasismus i jednotu – a ostatními skinheady. V té době už docházelo k útokům na přistěhovalce, populární "zábavou" byl zejména Paki-bashing, (mlácení Pákistánců). Nešlo však ještě o rasismus, důvody byly čistě ekonomické. Tehdejší vláda je totiž podstatně zvýhodňovala při přidělování bytů, ale i pracovních míst, což iritovalo "starousedlíky", kteří především ztrátu zaměstnání vnímali - a do jisté míry oprávněně - jako těžkou křivdu.
Nicméně právě tehdy se už při některých koncertech poprvé objevují hajlující jedinci (převážně z řad ultrapravicové strany Národní fronty, jimž se podařilo proniknout do struktur skinheadského hnutí). Její vedení si totiž bylo dobře vědomo toho, že zavilost, agresivita, i jistá duševní prostota jeho příznivců vytváří značný prostor pro šíření fašistických ideálů.
Zanedlouho poté, v roce 1977, sólista skupiny Skrewdriver Ian Start (stál i u zrodu neonacistické organizace Blood and Honour) začal otevřeně propagovat učení národního socialismu o rasové čistotě, čímž podstatně rozšířil spektrum "ideologických nepřátel". Kromě opovrhovaných studentů se jimi stali v první řadě židé, dále Asiaté, homosexuálové a vůbec všichni, kdo neodpovídali nordickému ideálu, včetně spoluzakladatelů skinheadského hnutí - černochů.
To v osmdesátých letech nabralo silný vítr do plachet, dostávalo se stále víc a víc do podvědomí veřejnosti a hlavně expandovalo. Nejdřív do zbytku Evropy, poté do zámoří, kde (zejména na jihu USA) padlo doslova na úrodnou půdu. V roce 1988 vznikla v texaském Dallasu organizace Hammerskins, považovaná za pokračovatele už poněkud zprofanovaného Ku-Klux-Klanu. Ta už byla zaměřená převážně militantně, její členové nosili - a proti svým protivníkům také používali - střelné zbraně, což naprosto odporovalo původním "zákonům" založených na odvaze při kontaktech typu "face to face".
Jistý posun nastal i v módě, britské značky (Lonsdale, Hooligan, Pit bull, aj.) začaly postupně vytlačovat německé (a do značné míry nacistické), Grassel, či Thor Steinar, jehož logo se skládalo z run Teiwaz a Sowulo, z nichž vycházela symbolika Třetí říše. Podstatně stoupal zájem o archivní předměty z oné éry - vyznamenání (zejména rytířský kříž), odznaky, části uniforem vojsk SS a wehrmachtu, dobře na odbyt šla i trička s haknkrajcem. Docházelo k popírání holocaustu, glorifikaci válečných zločinců - zejména Adolfa Hitlera. Populární se stal hlavně jeho bývalý sekretář Rudolf Hess, doživotně zavřený ve věznici ve Spandau - hlavně proto, že byl posledním žijícím nacistickým pohlavárem.
Skini ze „staré školy" sice příznivcům nové vlny opovržlivě říkali Boneheads (volně přeloženo pitomci) a opakovaně zdůrazňovali, že tyto cíle neodpovídají původní apolitické filozofii, založené naopak na odporu proti vládnoucímu establishmentu, ale jejich vliv slábl. V roce 1985 dokonce vznikli krajně levicoví Redskins, uznávající jen komunistické ideje a revolucionářské vůdce (Lenina, Stalina, Che Guevaru), kteří pochopitelně nesnášeli "nácky".
Střety a vzájemné napadání - nejen mezi těmito skupinami – definitivně ukončily období skinheadské soudržnosti. Jediné, na čem se dnes všechny ty skupiny asi shodnou, je xenofobie: cizinci prostě vadí všem.
Podobných radikálů je ale vždy menšina, která dokáže být vidět, ale už nemá sílu na to být skutečně nebezpečná. Problém nastává ve chvíli, kdy lidé, kteří vypadají „jako my“, nechávají na povrch vyplout v sobě ukrytého skinheada. Třeba taková paní Bobošíková, která je na českém venkově docela populární, protože tam stále zastávají o něco konzervativnější názory, se stejně jako několik dalších jí podobných bude snažit ukrást aspoň těch pár procent nespokojených voličů velkým stranám, které prostě neřeší a dlouhodobě přehlíží etnické problémy. Problematika tzv. nepřizpůsobivých bude v následujících volbách nepochybně nejen používána, ale přímo zneužívána.
Vašek a Bolek o stavu české společnosti
Český duolog //
Vašek: Kdo za to může? Já nevím, kdo tu v 89 sliboval blahobyt!
Bolek: A to, co tu bylo předtím, bylo jako v pohodě? Zavírání, mučení a kolikrát vraždy nevinných lidí jenom proto, že měli svůj názor?! Komunisti slibovali kde co a díky nim lidi ztratili jakoukoliv morálku a nejsmutnější je, že tu pořád mezi námi komunisti jsou a hraje se na to, že se ta zvěrstva neděla... je ostuda že po tom všem je ještě někdo volí...
Napsáno pro Deník Referendum
Vašek: Ale nejhorší je, že se polistopadové vlády z jejich chyb nepoučily, opakují je a mnohdy dělají horší věci. Odstraňování nepohodlných lidí už se neděje před soudem, ale mafiánskými praktikami. Sorry, já prostě vidím v ODS, potažmo TOP 09, nemluvě o VV jen bandu na podsvětí napojených korytářů... Měli byste se zbavit předsudků, jste zkostnatělí a v KSČM vidíte, co tam vidět chcete a co už tam dávno není a naopak se zastáváte korupčníků a mafiánů jenom proto, že jsou to komunistobijci.
Jindra: Takové debaty mě vždy dojímají: jako depešáci proti metalistům. O blaho nejde ani napravo, ani na levo... Nejlépe najít jednoho společného obětního berana, toho grilovat a odvádět pozornost. Chléb a hry platí na většinu zmanipulovaných davů, které nejsou schopny prohlédnout většinu marketingových projektů typu TOP 09 nebo VV, Přemluv bábu, mámu, tátu či dědu... Prostě jsme všichni vypatlaní a líní účastnit se veřejného života a skrývající se za zahnívajícími prdelemi Napojení, Klausů, Schwarzenbergů a Grebeníčků. Prostě na to má Československo talent.
Vašek: Češi se bohužel nechali strhnout a usměrnili svůj hněv úplně špatným směrem. Ty nenávistné pochody by neměly být pořádány vůči Romům, ale ve Sněmovní ulici, u Strakovy akademie. Protože ty peníze vynakládané na dávkách pořád zůstanou v republice, na rozdíl od prošustrovaných miliard, o kterých rozhodují sami Češi (Kalousek, Nečas, Drábek), kteří následně ordinují šetření.
Bolek: Víš co bude nejhorší, že až tu tahle vláda v polovině roku 2014 skončí, tak tu bude skoro vyrovnaný schodek veřejných financí a přijdou socialisti a zase spadneme dolů po 3% HDP a celé ty 4 roky budou k ničemu...
Vašek: K ničemu byly poslední volby... Trapnější banda hašteřivých korytářských šašků tam nebyla... To byla huba plná keců o boji proti korupci, o nastartování ekonomiky a dalších slibů, které vyšly na prázdno. Vzpomeň si na předvolební plakáty porovnávající ODS a ČSSD - vždyť je to do puntíku úplně naopak!
Bolek: A ty bereš ty předvolební sliby vážně? Já nikdy... Rozhoduju se podle svého politického názoru a kdo je mu nejblíž, ne podle slibů. Navíc, najdi si, kolik slibovala ČSSD pro Severní Čechy na rekultivaci a zlepšení situace... A kolik jich tam nakonec šlo? Bylo to tehdy kolem 100 miliard.... Navíc problém v Severních Čechách a Ústecku... Víš kdo tam vládne? ČSSD... Celou dobu nikdo nic neříkal a najednou řvou, že mají problém. Myslím tím kraj, kde ČSSD byla minulé volební období i nyní.
Drahomíra: Pojďme vytvořit skupinu „Konec sociálním dávkám -všichni do práce“!
Vratislav: Ne, že bych miloval komunisty (až na Ženu za pultem), tak v jednom může být trocha pravdy. Zajímalo by mě, jak by se všichni na dávkách tvářili, kdyby si je museli odpracovat... Protože mě učili, že nic není zadarmo...
Drahomíra: Vy jste fakt naivní, když myslíte, že v ČR je nějaká strana levicová nebo pravicová: jsou všichni nekompetentní a zkorumpovaní, nemají ideologii, je to jenom parta podvodníků.
Vašek: Na tom severu by lidi chtěli opravdovou práci a věř tomu, že i ti Romové by ji chtěli, tady je problém v tom, že tam ta práce není a nebo ti lidi nemají kvalifikaci (v případě Romů je to opravdu vina Čechů, přestože jsem tomu nechtěl uvěřit) a hlavně, což je celostátní problém, když už nějaká práce je, je přidělena na základě konexí a běžnej Čech Roma prostě nezaměstná.
Vratislav: Problém vznikl už kdysi ještě za hluboké totality... Jsou jinak smýšlející a my jsme se jim snažili (a snažíme) vnutit náš životní styl. Teď už nemají ani svůj ani náš životní styl. Jsou odchovaný na pomoci státu. Problém je v tom, že je stát automaticky strkal do zvláštních škol a neumožnil jim vzdělání, díky kterému by se vymanili z té spirály chudoby.
Bolek: No, já ale nemyslím, že by za současný stav na severu republiky mohla současná vláda... Problém není jen u Romů, u současné vlády. Problém je u těch politiků, kteří nastavili, že sociálně vyloučeným platí stát 2/3 nájmu... A oni bydlí v 1 místnosti v ubytovně za 13tis... To je ten byznys... Já bych jim tuhle dávku zrušil a radši ty peníze dal obcím, aby ony měly takové ubytovny a to nájemné tam může být menší a vydělá na tom stát i obce... Takže problém není v této vládě, ale v sociálních dávkách, které se velmi problematicky snižují, protože je dostává skoro 1/2 obyvatel, tzn. 1/2 voličů...
Vašek: No vidíš, a tu ekonomiku se mi zdá, že spíš zadusili všema těma přehnanýma škrtama, zatímco si rozdávali statisícové odměny.
Bolek: Vláda navrhuje po dvou měsících na úřadu práce, aby nezaměstnaní začali pracovat pro města, kde jsou vedeni. ČSSD to chce buď vůbec nebo po pěti měsících. To se mi zdá populistický, ale chápu ho, protože by to postihlo zhruba tři sta tisíc jejich voličů, což je cca 12-15% preferencí. A za odměny bych je nekáral. Kvalitní lidi musí být ohodnocováni i ve státní sféře. Jinak utečou do soukromého sektoru.
Vašek: Ale když stát zvýší daně na všechno možné, sníží platy lidem, kteří berou ani ne deset tisíc, a pak dá člověku placenému z daní s padesátitisícovým platem stotisícovou odměnu, promiň, ale minimálně to hodně blbě vypadá...
Bolek: Blbě to vypadat může, ale prostě schopní lidi jinak utíkají.... A to, že je většina Čechů závistivá, to nekomentuju. A to, že dost Romů už vzdělaných je... Problém je spíš v tom, že je chce málo lidí zaměstnávat. Buď dělají podřadné práce, či ve státní sféře nebo podnikají... Málo jich je přijímáno do soukromých podniků. To je ten velký problém... Vím to, učil jsem a vím, jak pak ta děcka dopadla...
Vašek: Ono z cizího se rozdává dobře, vysvětluj to maminám, který žijou od výplaty k výplatě a řekni jim, že se měly lépe učit a nebo ať jdou šlapat, aby na to měly...
Bolek: Ale stát přeci není zajišťovna... Pokud na něco nemám, tak to mít nemůžu, nebo si musím vzít něco navíc nebo nést následky. Já když si pořídím auto a nebudu mít z platu na jeho splátky a provoz, tak je to moje blbost a musím si vzít nějakou brigádu nebo nést následky... Sice drsné přirovnání, ale je to s náklady podobné.
Vašek: Stát ale šetří na provozu, přitom rozdává statisícové odměny, zatím ho jako zajišťovnu používají hlavně politici... Když nemám na provoz, nemohu dávat odměny... S přirovnáním souhlasím, ono spousta lidí dře, mají i dvě práce - platí daně, ale když vidí, jak se s těmi daněmi zachází, nediv se, že vztek stoupá.
Bolek: DPH se zvedne o 4% a daň z příjmu klesne z cca 24% (15% ze superhrubé mzdy) na 19%... Pořád vidím +1%, a to, že lidé do cca 13tis neplatí daně z příjmu je druhá věc. Takový sociální stát, jaký tu máme, by neutáhl ani Bahrajn.
Vašek: Sociální stát? Jednotná daňová sazba, navíc strašně vysoko, tahle vláda zadusí ekonomiku a nakonec i daňové poplatníky.
„Češi nekraďte!“
Jedna z nejbizarnější věcí, které se mi v životě udály, byla v prvním roce mého pobytu v ČR. Pronajal jsem si byt, který byl ve starém domě, s tou zvláštní architekturou rozdělených velkých bytů s vysokými stropy, což můžeme ve starších činžácích běžně vídat.
Napsáno pro Deník Referendum
Nepřekvapovalo mě, když mě po otevření dveří na patře uvítala dlouhá chodba, v níž byly další troje dveře, z nichž jedny vedly do mého bytu, zatímco další byly zamčené a zdánlivě nepoužívané.
Po více než měsíci mého zabydlování mě jednou ve tři ráno vzbudil můj tehdejší přítel se slovy „hele, na chodbě leží nějaká stará ženská a volá o pomoc.“ Myslel jsem, že mluví až o chodbě se schodištěm. Ale k mému překvapení jsem po opuštění postele zjistil, že se jednalo o chodbu v mé bytě.
Na zemi ležela žena potřísněná obsahem bažanta. Měla totiž od své dcery, která mi byt pronajala, nakázáno, aby o ní přes den nebylo ani vidu, ani slechu. Samozřejmě by tento článek mohl být i o tom, jak jsou v Čechách cizincům běžně najímány byty s regulovaným nájmem, samo sebou, že na černo, a bílí inkasují nájem a neplatí daně, prostě jak sami Češi podvádějí stát a zároveň nadávají na Cigány, že zneužívají výhod poskytovaných státem. Ale zaměřím se spíše na jeden z původů kolektivní psychózy, jíž v posledních měsících trpí etničtí Češi.
Tím chci navázat na to, co jsem minulý načal, a sice na výchovu dětí. Je mi jasné, že jako jihoameričan bych podle vás měl být zvyklý na to, že se matka plně věnuje výchově dětí a domácím pracem, ale sám jsem měl matku pracující a nepřítomnou. Proto jsem neměl žádný kulturní šok z toho, že matka zde nemá tolik fyzického kontaktu s dětmi, jako je tomu jinde. To, co jsem si uvědomil je, že i ve fyzické nepřítomnosti mé matky ve vzduchu visel etický kodex a kodex chování, který nespočíval v dohledu a kontrole, nýbrž v cítění toho, co je správné. A zde jsem zpozoroval, že v tom systému (který samozřejmě nejen tady panuje) dítě dělá to, co matka chce, ale už nepřemýšlí a už vůbec ne polemizuje o tom, zda je to správné. A to proto, že nedostane jasný vzkaz o tom, co je ze subjektivního hlediska správné, ale spíš co je třeba udělat pro to, aby se dosáhlo spokojenosti matky. Mám pocit, že i tohle je jeden z kořenů vzteku místních lidí, když někdo porušuje řád.
Není dne, abych neviděl nějakého „švejka“, který chce mít „papírově“ klid a zůstat nadále v řádu, jinak řečeno kolaboruje s nesprávnou věcí i když s ní sám vnitřně nesouhlasí, ale snáze vede ke klidovému stavu. „Nedělej vlny!"
A co že to má společného s tou starou paní v mé chodbě?
Když jsem porozuměl tomu, co se vlastně stalo a zavolal jsem najímatelce, pouze mě poprosila, abych její matce pomohl zpět do postele a že se ráno zastaví. To, že její matka byla špinavá jí vůbec nezajímalo, prý je na to zvyklá. Prostě jen zavěsila, že chce spát.
Když jsem šel dolů zaklepat na dveře jakéhosi doktora, který to měl okázale napsané na dveřích, odmítl mě s tím, že pod něj ta žena nespadá, a tedy že to není jeho práce. Myslel jsem, že to je jen nějaká zlá žena, která kašle na svou matku a jeden špatný soused, který kašle na nějakou stařenu. Později jsem ale zjistil, že s tou ženou de facto vyrůstali, že ji zná celý život, žili v jednom domě. Podobný, nicméně už ne tolik telenovelistický, přístup má spousta dalších lidí, což vím z osobní zkušenosti nebo jsem to slyšel od přátel, známých a i neznámých lidí. Působí to, jako by to nebyl problém jen těch několika lidí, ale problém kulturní, celospolečenský.
Je mi jasné, že každou větu začínající „Češi jsou...“ nemluví úplně o celé společnosti, ale o těch nejviditelnějších. Stejně tak jako já, když netančím sambu, nemohu popírat tvrzení, že Brazilci tancují sambu. Takže navzdory všem výborným matkám v české společnosti jsem bohužel poznal spoustu těch, které jsou pouze autoritativní a neschopné budovat bližší osobní vztah s dítětem.
Druhý den mě zarazilo, když ta mladá žena dorazila do bytu a rozhovor obou žen se nesl v duchu komandování dcery matkou (která byla ještě špinavá) zda už udělala to, to a to, zda už byla na poště, proč má na sobě tohle... Zdálo se mi, že vlastně nebyla špatná ta dcera, nýbrž špatná matka, protože kdyby matka byla dobrá, dcera by na ní nekašlala. Začal jsem rozumět tomu, proč tolik babiček žije o samotě a mladí je navštěvují de facto z povinnosti o Vánocích.
Opět zdůrazňuji, že to není stoprocentní pravda, ale že to je velmi rozšířená skutečnost, jež opět opakuje mé tvrzení toho, že zde se až moc lidí nějak chová jen z vypočítavosti k autoritám. Snad i protože doma málokdo slyší, že hodnotné je bojovat za správnou věc, i za nějaký ideál. Naopak, Češi se velmi často drží svého hesla „drž hubu a krok“. Je za moudré považováno jen nenápadně vyčkávat.
Tak jak mohou Češi chápat Romy a jejich styl života, který je volnomyšlenkářský, bez řádu a nepřizpůsobivý? Jenže: kdo má tedy právo určovat, které kulturní hodnoty jsou ty, kterým se mají ti druzí přizpůsobit? Nejsou Romové Češi? Komu patří Česká republika? Jak dlouho jsou Romové na česko-slovenském území?
Etnikum je označení pro skupinu obyvatel se společnými rysy, chováním a jazykem, jinak se chová člověk z Krkonoš a jinak ze Slovácka, jiné priority má Pražák, jiné venkovan. Romové jsou v očích cizinců jen Češi z nižší třídy.
Češi nekradou jako Romové, ale kdyby nekradli vůbec, neobjevovaly by se v Rakousku cedule „Češi nekraďte!“ Chorvati by neupozorňovali na nepořádek nechávaný českými občany na plážích. Zkrátka nevidím nic, co by dělali Romové a nedělali Češi. Rozdíl je v kvantitě.
Tady platí, že špatné je krást. Ale pouze tehdy, když Tě někdo uvidí. Bylo pro mě zajímavé, když po všechny ty roky, co jsem pracoval v médiích, každou chvíli za mnou přišel nějaký spolupracovník např. s nabídkou publikování skrytého PR a mluvili o tom tak otevřeně, jako by být lehce zkorumpovaný nebyla ostuda. Společnost od něj neočekává, že se za to stydí. Znám to z domova v Jižní Americe.
Tato společnost se však liší v tom, že nepožaduje, aby člověk bral v úvahu i ostatní. Zatímco Romové jdou pro dávky (které, mimochodem, ale k věci, sami nevytvořili, ale na které mají právo), neznám ani jednu jedinou českou matku, která, ač nepotřebuje, nešla by si mateřskou vybrat. Nejznámějšími příklady budiž poslankyně Talmanová, poslankyně Kaslová, atd. Proto argument, že Romové zneužívají sociální dávky od Čechů, zní poněkud pokrytecký, vzhledem k tomu, že úsilí získat od státu i podvodně co největší množství sociálních dávek je mezi etnickými Čechy národním sportem...
Nejsurrealističtější pro mě je vidět, jak Češi nekřičí, že je absurdní, že ta paní, která je symbolem otevřeného boje proti neplatičům, Řápková, nevěděla ani, kde sídlí její alma mater. Jak člověk, který evidentně získal univerzitní vzdělání prapodivným způsobem může být nejen primátorem, ale přímo i bojovníkem proti „nepřizpůsobivým“! Co je větší korupce? Tohle a nebo jít si pro dávky, na které mám ze zákona nárok? A to samozřejmě platí i pro Čunka a na další podobné zloděje kříčící „chyťte zloděje!“
Psychologicky jsem prakticky mučil svého přítele, který má typický rasistický názor na Romy tím, že jsem mu neustále ukazoval během každodenní života, v tramvají, v baráku atp., mladé bílé Čechy, kteří dělali totéž, co údajně dělají jen Romové - bordel, kravál, povalečství a záškoláctví.
Nakonec se mi ten rasismus jeví spíš jako závist těch Čechů, kteří pravidla dodržují, protože jsou na to zvyklí a nemají odvahu.
Moraváci se nebudou přizpůsobovat Čechům jenom proto, že jsou většina. Gayové se taky nepřestanou líbat nebo vodit za ruce jenom proto, že si to většina nepřeje. Demokracie není diktaturou většiny, ale je to o schopnosti soužití různorodých skupin.
Češi si myslí, že česká kultura je nějakým způsobem lepší než ta romská... A to je jiný způsob rasismu. „My nemáme nic proti Romům, pouze proti jejich chováni...“
Klíčem k vyřešení tohoto problému jsou šance. Mám-li šanci studovat, jestliže má země má pracovní příležitosti, kam se mohu hlásit se svým vzděláním, pokud mi bylo dovoleno jíst zdravě, aby se mi mozek vyvinul k plným schopnostem, pokud jsem vyrostl, aniž bych slyšel, jak jsem já a mí lidé „strašní“, pravděpodobně se nestanu kapsářem, leda že bych měl zvrácenou touhu po nebezpečných sportech...
Češi jsou chodící monology
Když jsem šéfoval časopis Nový Prostor, všiml jsem si, že řada bezdomovců má nějakého psa. Vrtalo mi hlavou, jak se o něj starají, když kolikrát sami nemají co jíst. Nepotvrdilo se mé podezření, že by ty psy využívali k tomu, aby lidi obměkčili a vymámili tak z nich nějakou tu almužničku. Brzy mi došlo, že role těch psů je úplně jiná. Suplovali ještě tu spodnější společenskou vrstvu pro někoho, kdo sám dosáhl dna a stávali se terčem hněvu a frustrací. Právě tito bezdomovci se psy, jak jsem později zjistil, byli těmi drzejšími, sebevědomějšími a těmi, kdo nedodržovali pravidla, ti, kteří se na pár dní ztratili a objevili se ještě v alkoholovém oparu. Zatímco ti bez psů byli jejich opakem: komornější, skromnější, nedovolili si porušovat pravidla.
Napsáno pro Deník Referendum
Když se podívám na ta agresivní, ale ve skutečnosti hloupá hesla na transparentech v Sudetenlandu, vzpomenu si právě na ty prodejce Nového prostoru se psy. Ty masy lidí ve skutečnosti frustrovaní z toho, že sami nemají práci, neví si rady se svou situací, kterou současná vláda i nadále vytrvale přehlíží. Cigáni jsou tím nejsnazším cílem. Jsou špinavější, než sami Češi, jsou nepořádní, hluční. Problém není v diagnóze, ale v léčbě.
Češi jsou zvyklí na direktivní mateřskou výchovu, která vede k jedinému, a sice dodržovat řád. Během těch patnácti let, co tu jsem, vídal téměř každý den mladou matku řvoucí na 2-5 lety dítě, ať si nesedá na zem, nebo proč nedávalo dítě pozor při jezení zmrzliny, jak to, že má už zase roztržené triko atp. Ty matky nechtějí dialog, jejich cílem je spíš vlastní pohodlnost.
Očekávat, že Cigáni v okamžiku změní podstatu svého chování, svou tradici, je nejen naivní, ale přímo hloupost. Je to de facto stejné, jako když direktiva EU chce zčistajasna, aby ČR uzavřela rasistické zvláštní školy. Typicky česky sabotujícím stylem byl změněný název na speciální, ale důvod tohoto požadavku ze strany EU zůstal dál, a sice odsun nepřizpůsobivých dětí a jejich izolace od toho, co je normální.
Kacířští Češi, kteří nikdy nerespektovali regule ordinované cizím národem, ať to bylo z Vatikánu, Vídně, Berlína, Moskvy nebo v současnosti Bruselu, a vždy našli způsob, jak si to udělat po svém a švejkovsky, tzn. že protistrana nemá jak vytknout. A toto je pro mě, jako člověka, který má problém s autoritami, něco, co se mi na Češích líbí. Ale bělošští, neřeknu-li rovnou árijští Češi, se zde snaží vnucovat svá pravidla jinému národu. Je evidentní, že toto nestačí. Stejně jako doktor nemůže obviňovat pacienta, že jeho léčba nezabrala. Musí najít vhodnější léčbu, která pacienta problému zbaví. Do teď byli Češi jako obvykle flegmatičtí a čekali, že se problém vyřeší sám, tato taktika ale byla mylná a problém nabobtnal.
Dokud se úplně nezruší zvláštní alias speciální školy a sociální podpora nebude podmíněna řádnou docházkou dětí do školy, další a další Cigáni budou vyrůstat jako... Cikáni.
Každý lidský jedinec má tendenci se chovat jako jeho vrstevníci, z toho bychom měli vycházet, chceme-li integraci úspěšně dokončit. Segregace a izolace je naprosto kontraproduktivní a vede právě k takovýmto nepokojům. Musíme se toho vyvarovat. Začlenit Romy do společnosti a nevytvářet ghetta.
A ačkoli se to může jevit jako klišé, klíčem ke všemu je vzdělání. Opět uvedu jako příklad Brazílii, kde prezident Lula dostat 31 milionů lidí z chudoby jen tím, že matky jež pravidelně posílaly děti do školy poskytl podporu (sociální dávky) a tato generace se tak dostala výš. Já osobně jsem vyrůstal ve skutečném sociálním apartheidu, kde diskriminace nebyla zaměřena proti černochům, ale proti chudým (i když většina těch chudých byli černoši).
Mimo „Weimarskou“ inflaci, hlavní důvod mého odchodu z Brazílie byl odpor k tomu apartheidu. Připadalo mi odporné, když i mě vlastní matka napomenula za to, že chudému dítěti dám pár drobáků se slovy „nic jim nedávej, nebo si na to zvyknou!“ Naše střední a vyšší třídy nechtěly pochopit, že ten nevzdělaný chudák nemůže najít práci, když nic neumí. Nemluvě o tom, že otroctví skončilo jako poslední na světě až v roce 1888, čímž černoši sice nabyli svobody, ale ztratili domov, a tím i práci. A tak vznikaly naše slavné „favely“.
Takže křičet „Cikáni do práce!“ když sami víte,že nikdo z vás je zaměstnávat nebude, je docela pokrytecké.
Už léta sleduji, jak novinář Pavel Koller, který je sice poloviční Rom, ale vyrůstal s bílým otcem a nevlastní matkou, také etnickou Češkou, babičkou, bratranci, atd. a navzdory tomu, že dělal parlamentního reportéra pro deník Metro a pracuje v médiích už deset let (avšak jenom tam, kde jsem působil já), si nemůže najít nájem, protože mu nikdo nevěří, že si v obýváku nerozdělá oheň. On je jedním z důkazů, že Češi jsou skutečně rasisté a ne, že mají problém jenom „s určitým chováním“, jak často se vymlouvají.
Samozřejmě, že když se říká, že Češi jsou rasisté nebo Amíci hloupí, je to zevšeobecňování, ale každá generalizace přichází z dojmu, který máme z většiny, nebo dostatečně hlasité menšiny.
Dříve jsem pro svůj antropologický výzkum používal 186 lidí různých regionálních původů a sociálních poměrů, které jsem pravidelně zpovídal a některé i osobně navštěvoval, ale díky Facebooku mám v současnosti tento vzorek ještě daleko širší. Docela vzdělaní lidé dávali na svou zeď věty typu:
„Vypalit... a od malicka kastrovat... nic jineho nepomuze... mnozi se jak krysy... pracovat nikdy nebudou... jedine co umi krast... brecet jak jim vsichni ublizujou... sladek na hrad (ve svem volebni progranu mnel dobrej napad)“
Nebo moje bývalá švagrová, která na svou zeď umístila video s hymnou DSSS i navzdory protestů jejího bratra to nesundala. A na místo toho videa ze svých přátel radši smazala mě... Mluvím o normálních, vzdělaných lidech ze střední třídy... To je nejvíc znepokojující.
Vtipné také bylo jak jeden můj „teplej“ kamarád napsal:
„etnické menšiny - tedy přijetí zásad soužití, všeobecné mravnosti, participace na tvorbě hodnot společnosti a absolutního odmítnutí bezpracného parazitování na většině, pak takovýto rasismus je legitimním a přirozeným postojem člověka.“ Jenže, kdyby on sám měl dodržovat princip, že menšiny mají přijmout všeobecnou mravnost, tak by se měl okamžitě přestat líbat s jinými muži...
Trochu mi připadá, že se národ rozděluje obdobně, jako tenkrát při krizi v ČT. Tehdy jsem poprvé pochopil, že v ČR je - kuriózně -slovo intelektuál bráno jako nadávka. Aspoň to tak znělo z úst příznivců Bobovize. Proto mě nepřekvapuje, že se Jana Bobošíková rozhodla oslovit právě ty lidi, kteří si myslí, že ti myslící jsou špatní a pracující „knedlozelovepřo“ typy jsou tím skutečným národem Čechů. Naštěstí i teď je hodně Čechů, kteří i když jim též vadí chování Romů, chápou, že řešením není pouhé vyjadřování nenávisti na ulici.
Problém je ale v tom, že drtivá většina lidí je krátkozraká a bez empatie, myslí pouze na sebe na to, co vadí jen jim. Místo myslet na to, jak situaci řešit se Češi zabejčí a jen prskají na podporu Romům. Činí tak, jak jejich maminky během výchovy „sedni si“, „jdi si lehnout“, „protože jsem to řekla“...
Podle mě to, co je příčinou tohoto problému je, že většina Čechů jsou chodící monology. Mají pocit, že vědí víc, než protistrana a nejsou schopni naslouchat, a tím pádem ani udělat kompromis. V pozadí toho zdánlivě skromného Čecha je často jen arogantní člověk, který si myslí, že to, co už ví, je postačující, že to, co je české, je to jediné správné.
