Varšavská redakce Evropského rádia pro Bělorusko je skrytá za fasádou řadového dvojdomku, který z ulice vyhlíží poklidně a nevýrazně. Ani uvnitř není zvláštní ruch a shon. Veškeré napětí se koncentruje v hlavách redaktorů a v éteru, především na lince Varšava – Minsk.

Měsíce náročné práce s volebním zpravodajstvím, rozhovory, průzkumy a živé vstupy vystřídaly po 19. prosinci hektické dny a týdny zpráv o brutálním zásahu bezpečnostních sil. O stovkách zatčených, kteří strávili svátky v celách KGB bez možnosti kontaktu s rodinou, často bez ošetření zranění, která utrpěli při masakru na Říjnovém náměstí v Minsku. „Lidé doufali, že alespoň ta hra na demokracii bude pokračovat,“ říká šéfredaktorka Julija. „Je tak těžké pracovat se všemi těmi informacemi o násilí, pronásledování, výsleších a prohlídkách a zachovat si chladnou hlavu a na prosby o pomoc odpovídat jen ‚ne, nemůžeme, bohužel, my jsme přece novináři, my jenom informujeme.‘ Člověk cítí morální tíhu toho dilematu.“



Evropské rádio pro Bělorusko přináší na svých webových stránkách aktuální seznam všech 639 zatčených demonstrantů.

Represe zasáhly přímo i redakce nezávislých médií včetně Eurorádia, jehož minští spolupracovníci tak přišli o své zázemí. Zůstaly jim mobilní telefony a diktafony, se kterými sbírají materiály po ulicích jako pohyblivé terče. Do minské redakce mohou vždy jen na chvíli, poslat materiál z vybavení, které ještě zbylo a zase rychle pryč. Raději telefonují do vysílání přímo. Zabavování techniky a domovní prohlídky postihly také kanceláře a byty aktivistů a advokátů, kteří měli odvahu nabídnout své služby zatčeným, vyhozeným z práce a vyloučeným ze studia za pouhou účast na nenásilné demonstraci proti falšování voleb.

Novináři a spolupracovníci nezávislých médií jsou nyní hlavním cílem teroru. Objektivní informace jsou mimořádně nebezpečné. Lukašenkova konstrukce o útocích demonstrantů na vládní budovy, kterým musely bezpečnostní složky bránit násilím, je průhedná a vratká. Už ve volební den ráno věděl, k čemu večer dojde, když se v odpovědi na otázku novinářů, zda bude případně jednat s některým z opozičních kandidátů, podřekl: „S bandity nevyjednávám.“ V tu chvíli to ale byli ještě jeho protikandidáti se zákonem garantovanou imunitou, „bandity“ se měli stát až večer, obsazeni do hlavní role útoků na sídlo vlády a parlamentu.

Evropské rádio pro Bělorusko začalo vysílat jako exilová rozhlasová stanice z Varšavy v únoru roku 2006, krátce před prezidentskými volbami, tehdy s významnou americkou a českou podporou. Teprve časem se stalo skutečným rádiem, spolehlivým, informovaným, zábavným, moderním a svěžím. Jeho hlavním úkolem od počátku bylo prolamovat informační bariéru, poskytovat nezávislé objektivní informace. To byl cíl, který sledovali jeho podporovatelé včetně českého ministerstva zahraničí a české organizace Občanské Bělorusko.

Ale evidentní ambicí jeho běloruských tvůrců bylo stát se RÁDIEM, které obstojí v otevřené společnosti, až jednou přijde svoboda médií do Běloruska a nastane příhodný čas pro návrat z exilu. Letos začátkem prosince o této eventualitě diskutovali poprvé...

Prosincové prezidentské volby v Bělorusku byly ve srovnání s těmi předchozími jaksi slibnější, atmosféra o něco uvolněnější a přes absolutně nerovné podmínky a státní monopol na média přece probíhala jakási volební kampaň. Vystřízlivění bylo o to otřesnější. Pro všechny. Pro kandidáty, kteří byli zmláceni a zatčeni dřív, než běloruská volební komise vyhlásila oficiální výsledky. Pro Lukašenka, který velmi pravděpodobně v prvním kole nezvítězil, a proto dal pokyn k masivní provokační a represivní akci. A především pro lidi, kteří Lukašenka nevolili a přišli to dát vědět na hlavní minské náměstí.

Zkoprnělá zůstala také Evropa při pohledu na výsledky svého snažného taktizování se vstřícnými kroky vůči Lukašenkovi, který se v určitou chvíli zdál být rozhodnut vyslyšet vábení a – s nehoráznými požadavky a troufalým brbláním – se vydal vstříc Evropě. Vymaníme Bělorusko z ruského vlivu! Třeba s Lukašenkem, ale hlavně nezávislé!

Evropa tomu věřila a věřil tomu i leckdo v Bělorusku. A tak jsme společně sehráli svou roli v Lukašenkově prezidenské kampani a tak trochu ji sponzorovali. Zahráli jsme si na demokracii, a Lukašenko nakonec v té hře ani nedokázal vyhrát. Lukašenko je looser napsali čtyři evropští zahraniční ministři včetně Karla Schwarzenberga ve svém článku pro New York Times krátce po volbách. Ano, prohrál. Ale co bude dál? Začneme znovu od začátku? Teď už se ale, panstvo, bude hrát s vyššími kartami. Vyšší budou požadavky Moskvy, která má mnoho důvodů mít Lukašenka po krk (namísto schůzky s Medveděvem na nedávném summitu OBSE v Astaně si prý šel Lukašenko zahrát hokej), ale ke které jedině se Lukašenko může v nouzi obrátit o pomoc. Víme, jak hořce chutná bratrská pomoc... Na odiv stavěné kontakty s Čínou, Íránem či Venezuelou nenahradí potřebný přísun ruských surovin. Společná měna s Ruskem či jednotný ekonomický prostor může znamenat de facto konec nezávislosti běloruského státu. Bude pak Lukašenka ještě někdo potřebovat?

Vyšší karty vynesou brzy i některé evropské státy, které v posledním roce vlídnosti a pozastavených sankcí urychleně připravily investiční a privatizační projekty. Nebudou chtít přijít o kontraktora, který tak hezky centralizovaně ve své zemi všechno řídí a pokud chce i zařídí. ‚Dejme Lukašenkovi ještě šanci, tak hezky se to před volbami vyvíjelo – nejsou ty volby nakonec k vzteku? Pojďte, sjedem si tu hru ještě jednou... da capo al fine.’

A vyšší karty budou muset vynést i ti, kterým se tahle hra už zajídá. Samozřejmě, obnovení pozastavených vízových sankcí, resp. zákaz cest do Evropské unie pro všechny, kteří zodpovídají za podvody při volbách, za násilí a za represe. A naopak vstřícnost a povzbuzení pro všechny ostatní občany Běloruska, aby oni měli možnost cestovat do Evropy levněji, jednodušeji. Možná časem úplně zadarmo a bez víz. Samozřejmě, setrvalá podpora včetně finanční nezávislým médiím, novinářům, aktivistům, advokátům a jejich organizacím (to Česká republika činí) a naopak – postih ekonomické povahy namířený přesně a cíleně proti špičkám a hlavě režimu. Z pouhé lásky k vlasti na své moci jistě tolik nelpí a láska k němu není tím, co tmelí jeho podporovatele.



„Sport je diplomacie a politika,“ řekl kdysi Lukašenko. „Vlastně ne, je to velká politika, hlavně lední hokej,“ upřesnil. Jak vtipně poznamenal jeden evropský diplomat v Minsku, ze všech možných sankcí by Lukašenka bezpečně zasáhlo odebrání pořadatelství MS v hokeji v r. 2014. (foto: www.belarus.by)