Kam s penězi? Nevědomost veřejnosti zvýhodňuje finanční instituce
Finanční instituce pracují za vás. Zdá se. Málokdo však postřehne, kolik ho to stojí a jaká rizika přitom nese. Jako celosvětový problém vychází na povrch skutečnost, že velká většina veřejnosti, včetně starých, mladých, i těch s vysokoškolským diplomem, prostě financím vůbec nerozumí.
Ukazuje se, že mnoho jedinců a domácností si není schopno vyhodnotit, kolik může utratit hned, nakolik se zadlužit a kolik nechat pro budoucnost. Takové vyhodnocení velkou měrou závisí na očekávání vlastních budoucích výdělků a výdajů a také budoucího zhodnocení a výnosů z existujícího majetku, úspor a investic. A tady je problémů hned několik. Tím základním je samozřejmě nejistota. Tím překvapujícím je příliš častá krátkozrakost.
V některých oblastech lze hovořit o všeobecné finanční negramotnosti. Jednou takovou oblastí jsou investice. Fondy a makléři si konkurují, který nabídne vyšší výnos. Veřejnost se často při nejlepším podívá na výsledky minulých let a přečte si pár dostupných analýz. Důležité otázky zůstanou nezodpovězeny.
Ponechám stranou významnou oblast analýzy a řízení rizik, které padlo za oběť nejen mnoho drobných investorů ale také mnoho profesionálů a finančních institucí. Noviny přinášejí příklady téměř každý týden… Societe General, Bear Stearns, UBS...
Ponechám stranou i důležitou otázku ochrany drobných investorů. Smutnou skutečností zůstává, že v Evropě (snad jen s výjimkou Velké Británie, kde je to o něco lepší) v tomto směru není vůbec dobrá situace. Případů, kdy velcí investoři rozhodují de facto na úkor drobných investorů je bezpočet. A drobný investor se to sotva doví, a když se to doví, tak často zjistí, že právní rámec na ochranu drobných investorů je příliš slabý.
Zaměřím se tady pouze na následující dvě otázky: Jsou roky nadprůměrných výnosů příslibem dobrých výsledků v budoucnosti? Jsou služby makléřů a aktivně řízených fondů přínosem pro investora?
Opakované analýzy potvrzují, že v obou případech je odpověď „ne“. Na finančních trzích minulost nenaznačuje celkem nic o budoucnosti. Zákony statistiky umožňují i průměrným manažerům fondů dosahovat roky nadprůměrných výnosů. A vzhledem k tomu, že řada fondů s podprůměrnými výnosy postupem času zanikne, při pohledů na nabídku existujících fondů to vypadá, že většina z nich je vlastně stále nadprůměrně dobrých.
Skutečností je, že indexové fondy (což jsou fondy které slepě kopírují určitou přesně definovanou část trhu akcií nebo dluhopisů, jako například „index 500 největších firem v USA“, „index 3000 největších firem na světě“, „index rozvojových trhů“, „index všech střednědobých dluhopisů“ atd.), které jsou řízeny jednoduchým počítačovým programem, přinášejí svým investorům pravidelně vyšší výnos než aktivní fondy, které zaměstnávají drahé manažery. Hlavním důvodem je, že poplatky aktivních fondů výrazně převyšují rozdíl ve výnosech mezi aktivními a indexovými fondy. Indexové fondy si ročně účtují v průměru 0.05%-0.2% z investovaných prostředků. Aktivní fondy si ročně účtují okolo 4% z investovaných prostředků. Taková je alespoň situace na amerických trzích. Na evropských trzích zůstávají aktivní fondy za indexovými fondy přibližně stejně daleko. Rozdílem je pouze to, že poplatky jsou v obou případech o něco vyšší.
I při méně dramatickém rozdílu v poplatcích je výsledek velmi výrazný. Při průměrném ročním výnosu 10% přinese počáteční investice 10,000 korun po 20 letech téměř 70,000 korun v indexovém fondu s ročními poplatky ve výši 0.05% ale pouhých 40,000 korun v aktivním fondu s ročními poplatky 2%. Každý si může udělat své vlastní porovnání pro jakékoliv známější existující fondy na vanguard.com (přesněji https://personal.vanguard.com/us/funds/tools/compare).
Skutečnost, že na fungujících finančních trzích nestojí za to platit makléřům a manažerům fondů již byla vysvětlena v několika výborných knihách. Za pozornost stojí např. A Random Walk Down Wall Street (Burton G. Malkiel).
Skutečností však také zůstává, že aktivní fondy získávají většinu drobných investorů a že rostou výdělky jejich manažerů a makléřů a bonusy zaměstnanců finančních institucí.
Skutečností rovněž je, že školství neposkytuje výuku v oblasti financí (včetně životně důležitých otázek okolo rodinných financí). Průzkumy ukazují, že školy o penězích prostě neučí. Téměř nikde. Některé země se to v posledních pár letech snaží napravit. Jako jeden z největších problémů se označuje nedostatek kvalifikovaných učitelů.
Kam s penězi je odpovědností každé domácnosti. Události posledních měsíců jen potvrzují, že nedostatek vědomostí veřejnosti je v tomto směru nebezpečný nejen pro jednotlivce ale pro celou společnost. Občasná pomoc státu prostřednictvím kompenzací za ztráty není řešením. Naopak. Přispívá k nerozvážnosti. Důležitou součástí řešení je posílit informovanost. Učit hospodaření s penězi a racionální využívání finančních trhů by se mělo začít už od mateřské školy. S dobrými didaktickými příručkami ty nejdůležitější základy současní učitelé jistě zvládnou. S relativně dobrou učitelskou základnou možná v Česku lépe než v Americe.
Ukazuje se, že mnoho jedinců a domácností si není schopno vyhodnotit, kolik může utratit hned, nakolik se zadlužit a kolik nechat pro budoucnost. Takové vyhodnocení velkou měrou závisí na očekávání vlastních budoucích výdělků a výdajů a také budoucího zhodnocení a výnosů z existujícího majetku, úspor a investic. A tady je problémů hned několik. Tím základním je samozřejmě nejistota. Tím překvapujícím je příliš častá krátkozrakost.
V některých oblastech lze hovořit o všeobecné finanční negramotnosti. Jednou takovou oblastí jsou investice. Fondy a makléři si konkurují, který nabídne vyšší výnos. Veřejnost se často při nejlepším podívá na výsledky minulých let a přečte si pár dostupných analýz. Důležité otázky zůstanou nezodpovězeny.
Ponechám stranou významnou oblast analýzy a řízení rizik, které padlo za oběť nejen mnoho drobných investorů ale také mnoho profesionálů a finančních institucí. Noviny přinášejí příklady téměř každý týden… Societe General, Bear Stearns, UBS...
Ponechám stranou i důležitou otázku ochrany drobných investorů. Smutnou skutečností zůstává, že v Evropě (snad jen s výjimkou Velké Británie, kde je to o něco lepší) v tomto směru není vůbec dobrá situace. Případů, kdy velcí investoři rozhodují de facto na úkor drobných investorů je bezpočet. A drobný investor se to sotva doví, a když se to doví, tak často zjistí, že právní rámec na ochranu drobných investorů je příliš slabý.
Zaměřím se tady pouze na následující dvě otázky: Jsou roky nadprůměrných výnosů příslibem dobrých výsledků v budoucnosti? Jsou služby makléřů a aktivně řízených fondů přínosem pro investora?
Opakované analýzy potvrzují, že v obou případech je odpověď „ne“. Na finančních trzích minulost nenaznačuje celkem nic o budoucnosti. Zákony statistiky umožňují i průměrným manažerům fondů dosahovat roky nadprůměrných výnosů. A vzhledem k tomu, že řada fondů s podprůměrnými výnosy postupem času zanikne, při pohledů na nabídku existujících fondů to vypadá, že většina z nich je vlastně stále nadprůměrně dobrých.
Skutečností je, že indexové fondy (což jsou fondy které slepě kopírují určitou přesně definovanou část trhu akcií nebo dluhopisů, jako například „index 500 největších firem v USA“, „index 3000 největších firem na světě“, „index rozvojových trhů“, „index všech střednědobých dluhopisů“ atd.), které jsou řízeny jednoduchým počítačovým programem, přinášejí svým investorům pravidelně vyšší výnos než aktivní fondy, které zaměstnávají drahé manažery. Hlavním důvodem je, že poplatky aktivních fondů výrazně převyšují rozdíl ve výnosech mezi aktivními a indexovými fondy. Indexové fondy si ročně účtují v průměru 0.05%-0.2% z investovaných prostředků. Aktivní fondy si ročně účtují okolo 4% z investovaných prostředků. Taková je alespoň situace na amerických trzích. Na evropských trzích zůstávají aktivní fondy za indexovými fondy přibližně stejně daleko. Rozdílem je pouze to, že poplatky jsou v obou případech o něco vyšší.
I při méně dramatickém rozdílu v poplatcích je výsledek velmi výrazný. Při průměrném ročním výnosu 10% přinese počáteční investice 10,000 korun po 20 letech téměř 70,000 korun v indexovém fondu s ročními poplatky ve výši 0.05% ale pouhých 40,000 korun v aktivním fondu s ročními poplatky 2%. Každý si může udělat své vlastní porovnání pro jakékoliv známější existující fondy na vanguard.com (přesněji https://personal.vanguard.com/us/funds/tools/compare).
Skutečnost, že na fungujících finančních trzích nestojí za to platit makléřům a manažerům fondů již byla vysvětlena v několika výborných knihách. Za pozornost stojí např. A Random Walk Down Wall Street (Burton G. Malkiel).
Skutečností však také zůstává, že aktivní fondy získávají většinu drobných investorů a že rostou výdělky jejich manažerů a makléřů a bonusy zaměstnanců finančních institucí.
Skutečností rovněž je, že školství neposkytuje výuku v oblasti financí (včetně životně důležitých otázek okolo rodinných financí). Průzkumy ukazují, že školy o penězích prostě neučí. Téměř nikde. Některé země se to v posledních pár letech snaží napravit. Jako jeden z největších problémů se označuje nedostatek kvalifikovaných učitelů.
Kam s penězi je odpovědností každé domácnosti. Události posledních měsíců jen potvrzují, že nedostatek vědomostí veřejnosti je v tomto směru nebezpečný nejen pro jednotlivce ale pro celou společnost. Občasná pomoc státu prostřednictvím kompenzací za ztráty není řešením. Naopak. Přispívá k nerozvážnosti. Důležitou součástí řešení je posílit informovanost. Učit hospodaření s penězi a racionální využívání finančních trhů by se mělo začít už od mateřské školy. S dobrými didaktickými příručkami ty nejdůležitější základy současní učitelé jistě zvládnou. S relativně dobrou učitelskou základnou možná v Česku lépe než v Americe.