O nepřekročitelných hranicích
Volá mi pan Stejskal z Aktuálně. cz. a vyzývá k účasti v připravovaném projektu Moderní dějiny jako volební téma.
Reflexe evropského oscara
Ocitla jsem se ve vyhroceném období reflexí. Svého života, své práce. Reflexe – dát změti pocitů, myšlenek, nápadů, emocí a situací nějaký tvar. Uvědomuju si, že to je můj permanentní životní úkol. Pro dokument jsem se kdysi rozhodla proto, že jsem chtěla nějak zachytit vše to prchavé, mizející okolo nás, určené k zapomenutí,a přece důležité, konzervovat to a podržet. Ale co je vlastně důležité teď a co bude důležité za nějakou dobu. A dokážu to vůbec rozeznat? Dokážu to zachytit, utřídit, dát tomu nějaký tvar a přiblížit divákům? To jsou moje stálé přítelkyně – pochybnosti.
Krásná iluze
21. srpen 1968 bude v mém životě jedno z nejdůležitějších dat. Zásadní událost, po které už nikdy nic nemůže být jako předtím.
Český sen
Blíží se karlovarský festival,o kterém novináři obvykle píší jako o svátku filmu a kultury. O svátku, který filmaři slaví většinou v projekcích a politici na tenisových kurtech či
golfových hřištích. Zmocňuje se mně nostalgie, sním si ,a ve snu se vracím do minulosti.
Óda na největšího génia Járu Cimrmana
V létě 1968 jsem coby čerstvá maturantka výtvarné školy jela jako au pair hlídat děti do tehdejšího Západního Německa. Byl to pro mně trochu šok. Poprvé v životě jsem na příklad viděla myčku nádobí- stroj, který jsem si jako dítě při nenáviděném mytí nádobí vysnila, a další vymoženosti.
Jak se rodila dohoda mezi filmaři a politiky
Festival v Karlových Varech má mnoho podob a já jsem slíbila fotograficky dokumentovat spíš tu odvrácenou tvář, o které se toho tolik neví. A tak jsem pronikla do přenosového vozu České televize, kde se pracuje na Vteřinách festivalu. Úžasný střihač pan Mirko Veselý právě kompletoval jeden dílů díl a já ho při tom rušila.
Těžký život reportéra
Být reportérem vůbec není snadné. Pořád myslím na to, co zachytit a co je typické pro atmosféru festivalu. Ale asi každý má svůj obrázek, který si udělá ze svých zážitků. A tak moje zážitky jsou kromě několika hezkých filmů setkání s kolegy z Radiožurnálu, kteří mají své male studio přímo v Thermalu.
Zákulisí Karlových Varů objektivem mobilního fotoaparátu
Aktuálně.cz si na mě vymyslelo drobnou kulišárnu. Půjčili mi mobilní telefon s fotoaparátem (podle všeho poměrně kvalitním), ať prý zkusím během filmového festivalu v Karlových Varech vyfotografovat něco zajímavého. A abych se nebála, že v tom nebudu sama, přes léto takových "blogerů-nešťastníků," kteří se k něčemu podobnému propůjčí, bude víc.
Pořád se něco děje
V divadle Archa jsme sedmého června vzpomínali na našeho kolegu Pavla Kouteckého. Zemřel tragicky před rokem, ani mu nebylo padesát. Jarmila Poláková z Asociace Film a sociologie vymyslela „Cenu Pavla Kouteckého pro nejlepší dokument. A ta se také letos poprvé udělila. Je úžasné, že tu cenu podpořil Metrostav velmi slušnou částkou. Člen poroty Igor Blaževič, který organizuje také mezinárodní festival Jeden svět měl zajímavou řeč. Viděl šedesát českých přihlášených dokumentů a potvrzoval to, co si myslím už dlouho. Dokument je jedinečný nástroj zprávy o našem světě ve kterém žijem. Daleko víc než filmy hrané. U těch jde o větší peníze a tudíž i o větší kalkul s diváckými ohlasy a návštěvností. Dokumentaristé jsou daleko nezávislejší a tak i kritičtější. Nedělají kompromisy a točí opravdovou realitu. A ta není vždycky v pravém smyslu slova zábavná.
Igor Blaževič si také všiml, že téměř všechny zajímavé dokumenty měly v titulcích napsáno, že byly podpořeny Státním fondem pro podporu kinematografie. To je fond, o jehož existenci se vede už několik let spor. Je to paradox, protože málokterá instituce se může honosit tak jasnou a viditelnou podporou kvalitních projektů. Fond je naplňován z výnosů starých českých filmů a z koruny, kterou platíme se vstupenkou, jdeme-li do kina. Tu korunu platíme od dob, kdy lístek stál deset korun až do dneška, kdy stojí stopade. A peněz ve fondu moc není, naopak, je jich tam tak málo, že podpora jednotlivým projektům je mnohdy spíš symbolická a funguje jako morální podpora. Ale já říkám: vřelé díky i za to!! Vždycky když si uvědomím ty nekonečné a zatím k cíli nevedoucí debaty zda takový fond má či nemá smysl, a z jakých zdrojů má být financován, popadne mně smutek hraničící s depresí. Na podzim se chystá další kolo této zatím „neverending story“. Napadá mně kolik zajímavých filmů už mohlo vzniknout za peníze, které nás stály platy lidí, kteří o tomto tématu na různých úrovních mudrují už skoro deset let. Zatím stále bez hmatatelného výsledku.
Ale zpět do divadla Archa a k něčemu hmatatelnému. Cenu Pavla Kouteckého dostal Jan ,Šikl za film „Nízký let“. To je film z projektu „Soukromé století“. Šikl dlouho shromaždoval rodinné amatérské filmové materiály a pak z nich udělal několik vrcholně zajímavých a autorsky svébytných filmů. Amatéři si točí svoje privátní životy a většinou si asi ani nevšimnou, jak zajímavé momenty se jim do jejich materiálu vecpou. Podoba domů, sídlišť ulic, výloh, transparentů, „design“ bytů, oblečení, dětských kočárků. A doba se svými iluzemi, nadějemi, pošetilostí i tragikou. A ještě ke všemu někdy amatéři natočí tak krásné filmové obrazy, že se až tají dech.
Ale to vše musí uchopit filmař, dát bezbřehým a chaotickým materiálům tvar a nalézt smysl a poselství natáčených záběrů. (Tak kdybyste milí čtenáři těchto blogů věděli o někom, kdo má doma pod postelí krabice s rodinnými filmy, dejte mi vědět a já ho zkontaktuju s Honzou Šiklem. On jim ty filmy přepíše tak, aby si je mohli promítat dnes dostupnější technikou než je filmový projektor, a možná z nich udělá další úchvatný film.)
Tak ten večer v Arše skončil optimisticky: ať jsou si fondy zamrzlé jak chtějí, pořád něco vzniká, třeba na koleně a se ztrátami, ale přece. Pořád ještě je dost tvořivých lidí, idealistů, kteří nehledí na momentální prospěch a pořád něco vymýšlejí, produkují, točí a stříhají. Kteří nečekají deset let,až se podmínky třeba trochu vylepší, ale něco konkrétního a jasného dělají hned dnes, zítra, pozítří, prostě hezky česky FURT!
A taky po nich něco zůstane, na rozdíl od těch co deset let mudrují, zda se má ze vstupenky platit do fondu koruna nebo dvě , jestli mají televize, které na české filmy pak lákají své diváky ,taky něco přispět k jejich vzniku, a jestli je to dostatečně pravicové či levicové.
Trochu radosti a trochu smutku.
Na začátek dobrá zpráva. Alespoň pro mně.Dostali jsme cenu Zlatého ledňáčka za dokument na přehlídce českého filmu Finále Plzeň. Za film „Marcela“. Můj muž se díval doma na televizní přenos a vytkl mi příliš dlouhé děkování. Pak jsem taky četla jakousi reportáž o předávání literárních cen „Magnesia litera“, kde bylo kvitováno s povděkem, že výstupy oceněných byly stručné a žádné děkování spolupracovníkům, maminkám a Bohu. Tady musím zareagovat. Film prostě nemůže (na rozdíl od literatury) udělat jedinec a nepoděkovat při ocenění filmu spolupracovníkům bych považovala za trapas. Maminku a Boha lze vynechat, ale tvářit se, že já jsem ten jediný výlučný autor prostě nejde.Tak to pro vysvětlení, že my filmaři můžeme na ostatní působit příliš obřadně.
Byla jsem na besedě s diváky v Šumperku. Moderátor mi položil otázku, co mně nejvíc zklamalo v naší polistopadové době. Odpovídala jsem bez přípravy, ale když o tom zpětně uvažuju tak jsem odpověděla zcela upřímně. Mně nejvíc zklamalo jak se u nás vyvíjí vztah k televizi veřejné služby a vůbec jak vypadá náš mediální prostor.
Televizi veřejné služby považuji za jeden z nejúžasnějších vynálezů demokracie. Nezávislá televize, která není státní a zároveň nepodléhá komerčním tlakům. Taková je idea. A jaká je skutečnost. Parlament drží televizi v šachu svou možností ovlivňovat výši koncesionářského poplatku. Volí radu ČT podle stranického klíče a rada pak volí ředitele tak aby bylas jistota, že nebude politikům příliš šlapat na paty. Jak to v praxi vypadá jsme viděli když na příklad byla odvysílána reportáž o sídle poslanecké sněmovny, které bylo přirovnáno k termitišti a poslanci k termitům. Hned se někteří ozvali, že pro právě v tu dobu uvažované zvýšení koncesionářského poplatku nezvednou ruku.
Byla jsem pozvána Radou České televize na slyšení o zkušenostech nezávislých producentů a tvůrců . Řekla jsem, že hlavní problém České televize vidím v tom, že nemá dostatek sebevědomí a nemá vyjasněnou vlastní identitu. Neví zda má dát především na sledovanost a soupeřit s komerčními televizemi, nebo rozvíjet svou „veřejnoprávnost“ Problém je v to, že sledovanost je měřitelná, a tím snadno argumentovatelná, zatímco „veřejnoprávnost“ je termín, který si může každý vykládat jak chce.
Navíc novináři píšící o televizi v poslední době udělali ze sledovanosti jakousi modlu a téměř jedinné kritérium hodnoty. Chápu vedení České televize, že těmto trendům je nesmírně obtížné se stavět. A přesto bych s takovou radostí přivítala představitele České televize, který by sebevědomě vystoupil a řekl: Já jsem manažer televize veřejné služby. Budu dělat věci, které budou posilovat společenskou diskusi, nastolovat témata třeba nepopulární ale důležitá. Budu kontroverzní a půjdu třeba i proti srsti budu li to považovat za nutné pro ideu veřejné služby. Budu vyhlašovat témata, pořádat soutěže na díla odpovídající potřebám doby. Jednoduchou zábavu nechám těm kdo to umí lépe a to jsou komerční televize, budu dělat kvalitní filmy pro děti, kvalitní dokumenty, nekomerční filmy, díla, která posouvají hranice žánru …a tak dále… Krásná představa…
A ještě jedna poznámka k televizi. V mnoha diskusích o České televizi zaznívá od čtenářů a diváků nechuť platit koncesionářský poplatek, která vychází z představy, že komerční televize je zadarmo. To je absurdní optický klam. Komerční televize platíme dennodenně v cenách za výrobky, z jejichž reklamy jsou tyto televize financovány. Navíc se našim komerčním televizím úspěšně daří blokovat rozvoj dalších televizních kanálů, který by přinesl rozšíření nabídky divákům. Tak je uměle potlačena konkurence na reklamním trhu. Stávající komerční televize si tak de fakto vytvářejí monopol a mohou zvyšovat cenu reklamy . Zvýšené náklady opět zaplatíme my zákazníci. Překvapuje mně jak málo tento problém reflektují a řeší naši zákonodárci. Vlastně ani nepřekvapuje….
Od mileniálů k Desateru
Fiala potvrdil pevnou českou vazbu na USA. Babiš před pěti roky udělal to samé
Havlíček volá po dohodě s Putinem, chce "plán B". Postoje Ukrajinců ho ale nezajímají
Ficovi vydrží vstřícný postoj k Ukrajině, dokud se mu bude hodit, píše list
Nejvyšší kontrolní úřad zveřejnil obžalobu státu: Nepružný, líný a zastaralý
