21. srpen 1968 bude v mém životě jedno z nejdůležitějších dat. Zásadní událost, po které už nikdy nic nemůže být jako předtím.

V roce 1968 jsem maturovala na střední výtvarné škole. Byla jsem rozhodnutá jít na FAMU na dokument, ale tam vyžadovali rok praxe. Mé plány byly využít náhle otevřených hranic, vyrazit někam do světa, na podzim se vrátit, udělat si praxi v televizi a v dubnu dělat zkoušky na FAMU. Zajistila jsem si práci u rodiny s malými dětmi v tehdejším Západním Německu. Dnes se tomu říká Au pair.

Vyrazila jsem zhruba v době kdy v Literárkách vyšel text Dva tisíce slov. Odjížděla jsem nerada ze země, kterou ovládla krásná iluze svobody.

Moje rodina bydlela v Bonnu. Otec rodiny mně čekal na nádraží. To byl hrozný šok- byl to totiž válečný invalida, který měl celou spálenou tvář, plastikami jakž takž upravenou do podoby lidského obličeje, nicméně na první pohled děsivou. Fantom opery. Brzy jsem si ale na něj zvykla a začla ho vnímat jako chytrého a šarmantního muže. Pracoval na Ministerstvu hospodářství a měl na starosti film. Jeho žena po vybudování berlínské zdi dramaticky uprchla z východní zóny. Jejich složité předchozí osudy je zřejmě předurčily k touze po idylickém životě. Domek ve vilové čtvrti, Mercedes a tři blonďaté děti.

Já jsem přijela z pulsující Prahy, kde se každou minutu dělo něco dramatického a významného a tak mně nehybná idyla dost iritovala. Hodně mně iritovala. Děti byly rozjívené a záludné, ke každému jídlu byl určen jiný ubrus, pes slintal a pouštěl chlupy. Večer občas přicházeli přátelé na kus řeči a "dívka z Východu" je docela zajímala. Myslím, že dlouho nikoho živého z míst za železnou oponou neviděli a tak se diskutovalo o politice. Měla jsem pocit, že jsou úplně vedle. Jednoho večera, někdy koncem července, přišla návštěva se zprávou, že nějaká významná věštkyně předpovídá, že toto léto bude v Československu "grosse Blutvergiessen". To slovo jsem neznala a musela jsem je hledat ve slovníčku. Našla jsem - "krveprolití". Proboha, ne to není možné. Hrůza se mi usadila za krkem.

Občas jsem v televizních zprávách viděla nějaké záběry z Prahy – improvizovaný "hyde park" u Dětského domu na Příkopech. Tam jsem spatřila mezi diváky své spolužáky. Veselá atmosféra Prahy zaháněla přízraky zlé věštby a přinášela mi lítost, že tam v těch vzrušených dnech nejsem.

18. srpna za mnou přijeli moji rodiče a pak byl v plánu výlet k jejich přátelům do Saarbruckenu a pak do Švýcarska. Poprvé v životě spolu "na Západě". Strašně se na to první svobodné společné cestování těšíme.

21. srpna ráno jsem se probudila v luxusním domě v Saarbruckenu. Sešla jsem do velkorysého obýváku. Tam seděli naši hostitelé s rodiči u puštěné televize, máma se na mně obrátila a řekla – jsme okupováni- ježišmarja kým- Rusama- to neni možný- je…

A už je to tady- věštba nás dostihla….Katastrofa…

A pak už se vše důležité odehrávalo jen na obrazovce , na ní tanky křižovaly naším městem, lidé se zakrvácenými prapory - a naše existence ztratila smysl. Pryč, domů, něco dělat. Ale co? Zoufalství z bezmocnosti bylo absolutní. To přece svět takhle nemůže nechat….Něco se musí stát…Taková zpupnost, taková nespravedlnost!

Hranice byly zavřeny, návrat byl v tu chvíli nereálný. Z pošty voláme babičce a ta říká – nespěchejte! Pokračujeme do Švýcarska. Další přátelé radí – zůstaňte tu, tam už to dobrý nikdy nebude. Švýcarsko velkoryse otevírá svou jindy chladnou náruč obyvatelům Československa. Všude plno Čechů chystajících se to využít.

Rodiče váhají. Mají své zkušenosti z dvaceti let života v socialismu. (Táta právník musel deset let pracovat jako lakýrník). Já jsem nekompromisně připravená se vrátit. Protože doma je všechno – kamarádi, láska, smysl všeho konání, všechna životní témata. A tady v tom příšerném zazobaném Švýcarsku není nic – jen prázdnota.

Je rozhodnuto. Rodiče se vracejí a já ještě jedu na 14 dnů ke své rodině do Bonnu než za mně seženou náhradu. V bonnské kuchyni v slzách vyslechnu památný přerývaný projev Alexandra Dubčeka. Kamarádka Francouzka, která hlídá děti v sousední rodině mně zve na demonstraci bonnských studentů proti okupaci Československa. Tu organizuje její přítel. Revoluční studenti moc neví o co jde ale je to dobrá příležitost pořádně si zařvat a pak tu odvážnou akci zapít v hospodě. Působím jako vítaná rekvizita a moje osamělost je totální. Moji hostitelé mně opakovaně vehementně varují před návratem.

DOMŮ!!!

Vracím se a Praha už je bez tanků, zbytky plakátů po ulicích, odhodlání nedat se smíšené se zoufalstvím a předtuchou, že to asi nedopadne dobře. Iluze je pryč. Navždy.

Nic už nebylo jako předtím – rok mé maturity byl rokem opravdového dospění.

Návratu jsem nikdy ve svém životě ani na vteřinu nelitovala. Svou identitu jsem provždy spojila s osudem České země ať se děje co se děje…

V letech , která pak následovala mi ta země mou lásku příliš neopětovala. Spíš by se dalo říci, že to byla láska nešťastná, ale jak to tak bývá, ty jsou nejsilnější.

Celoživotně jsem se rozhodla nikdy nevstoupit do žádné strany, nepodlehnout propagandě, nepodlehnout iluzím, věřit vždy kritickému rozumu, nevěřit komunistům a NEDAT SE!

S rodiči jsem pak už nikdy nikam necestovala, svobody se nedožili….