Zápas o budoucnost české demokracie vede přes komunistickou minulost, která ji likvidovala
Diskuse, která se rozvinula okolo Ústavu pro studium totalitních režimů a změn (dále jen Ústav), které v něm proběhly, je pokračujícím zápasem mezi ODS a ČSSD.
Budoucnost politiky hledejme v občanské společnosti
Občanská společnost a její nejrůznější formy činností představují v české společnosti živoucí naději, že správa věcí veřejných, demokratické instituty, na nichž stojí fungování právního státu, se nestanou zneužívanou služkou novodobé české lumpenburžoazie a zkorumpovaných špiček vládnoucích a parlamentních partajních bosů, převracející hodnoty sociálně tržního státu naruby.
Pokus o změnu klientelisticko-oligarchické tváře české demokracie
Prezidentskou amnestií z 1. 1. 2013 a jejím demokracii destabilizujícím článkem 2 vyvstala v celé nahotě úloha a nezastupitelnost českého parlamentu, který by měl být legitimním zdrojem k nápravě věcí veřejných a posílení vzájemné celospolečenské a institucionální důvěry.
Česká politika: co je doma, to se počítá
Vláda premiéra Nečase znovu posunula hranice únosnosti, za které lze zajít: spojit se s politickým a mravním dnem a propadnout jím a obhajovat se přitom prosazováním reformní politiky a nově posbíranou většinovou parlamentní legimitou.
Několik poznámek o bratrech Mašínových
Kontroverzní a konfliktní diskuse, která s malými přestávkami neustále probíhá ve společnosti je užitečná a očišťující, přestože stanoviska zastánců a odpůrců činu bratrů Mašínových zůstávají často nesmiřitelně vyhrocená a ukazují, jak více či méně hluboko jsme poznamenání ideologiemi komunismu a demokracie.
Parlamentní strany ztratily důvěru voličů a ignorují jejich právo na předčasné volby
Vládní krize v novodobé historii České republiky po roce 1992 překonává zatím všechny dosud myslitelné (spíše nemyslitelné) excesy demokratického procesu. Ty jsou příčinou, že současné parlamentní strany důvěru voličů ztratily.
Občanská společnost – světlo v tunelu
Vymezit se k občanské společnosti je dnes složitější a rozporuplnější, než tomu bývalo v letech, které zjednodušeně nazýváme obdobím totality. Z jedné strany to je nepřímým důkazem rozmanité existence různých forem a projevů občanské společnosti, které byly za totality nemyslitelné nebo fungovaly jako prodloužená ruka komunistické ideologie. Z druhého pohledu prochází restaurace občanských aktivit obdobnou krizí hodnot, kterou zažívají nejen postkomunistické země, ale celá Evropa bez ohledu na svůj poválečný vývoj.
Nezatracovat a nemlčet
Co zmůže člověk, jeho tužby vzešlé z ideálů svobody, lidských práv, slušného zacházení a vychování ve světle historicky neúprosného střetu s násilím moci, dobyvačných cílů a ideologie, ať již religiózní, sociální či jinak motivované? Otázka, která - chtě nechtě - napadá člověka po přečtení Žákovy úvahy Na margo února.
Útěk do bezvýznamnosti
Minulosti se nedá utéci. Čím více se ji snažíme zlehčovat, tím zřetelněji odhaluje, čím jsme byli, čím bychom chtěli být, ale čím se nestaneme, protože jsme se s ní nedokázali vyrovnat. Musíme se přitom ale smiřovat se skutečností, že takové vyrovnání s minulostí komunistickou či fašistickou, které se nás mnohých ještě dotýkají, je poznamenáno naší předcházející mlčenlivou či aktivní formou kolaborace.
Smlouvy se mají plnit
V diskusi okolo radaru a rozhodnutí americké administrativy si uvědomuji, kam až se posunulo (či vyprázdnilo?) vnímání takových hodnot a slov jako je spojenectví, dohoda, demokracie, integrace.
