(Následující příspěvek zaslal Ali Alizadeh, výzkumný pracovník Centra pro výzkum moderní evropské filozofie, Univerzita Middlesex, Londýn)

Irán se v současné době nachází v sevření nového silného politického hnutí. Existence tohoto hnutí dokazuje, že Ahmadínežádovy populistické triky jak oklamat veřejnost v samotném Íránu již nefungují. Zdá se však, že mimo tuto zemi stále ještě působí. Důvodem je především třicetiletá izolace a vzájemná nedůvěra mezi Íránem a Západem, která způsobila, že se z mojí země stal záhadný fenomén mimo hlavní proud odborného zájmu. V tomto článku bych rád uvedl na pravou míru některé z mystifikací a nedorozumění, se kterými minulý týden přišla mezinárodní média.

V první fázi vývoje vyzývala mezinárodní média s odvoláním na svou nestrannost reformisty, aby veřejnosti poskytli přesvědčivý objektivní důkaz svého tvrzení o zmanipulování voleb z 12. června. Navzdory svém empirickému přístupu zde však média přehlédla jasná fakta a to proto, že nejsou dostatečně obeznámena s místním socio-historickým kontextem. Reformisté opravdu nemohli veřejnosti nabídnout žádná čísla ani dokumenty, protože celou volební show řídilo výhradně Ahmadínežádovo ministerstvo vnitra, ale to, že s líčením situace není něco v pořádku, bylo však jasné každému, kdo zná nedávnou íránskou minulost.

Zavedený a logický pořádek oznamování výsledků voleb obrátila naruby samotná vláda, když nejdříve oznámila fiktivní celkové výsledky – ve čtyřech fázích – a teprve potom začala uměle konstruovat výsledky pro jednotlivá volební místa (přičemž tato aktivita nadále pokračuje). Vzniklo tak spoustu absurdit: Ahmadínežád porazil Músavího v jeho rodném městě (Tabríz); celkový počet hlasů pro Karrúbího byl nižší než počet lidí, kteří se aktivně účastnili v jeho předvolební kampani; volební výsledek Rezáího mezi třetí a čtvrtou fází vyhlášení klesl o sto tisíc hlasů; úplně se zapomnělo na neplatné hlasy, které se pak rychle přerozdělily až poté, co na tuto nesrovnalost upozornili právě reformisté; a konečně: poměr hlasů pro jednotlivé kandidáty (63%, 33%, 2% a 1%) se během všech čtyř fází vyhlášení v podstatě nezměnil.

Navíc, stejně jako v jiných zemích i v Íránu ze zvýšené volební účasti vždy těžila opozice a ne právě úřadující strana; je rozumné předpokládat, že ti, kteří běžně k volbám nechodí, tedy mlčící většina, se pro účast ve volbách rozhodnou, pouze pokud chtějí změnit stávající status quo. V současných volbách však Ahmadínežád, představitel statusu quo, prý přesto získal 10 miliónů hlasů, tedy více než ve volbách minulých.

A konečně: nejlepším důkazem zmanipulování volebních výsledků je samotná nervózní Ahmadínežádova reakce po té, co bylo jeho tak zvané vítězství oznámeno: zablokování sítě pro SMS zprávy a mobilní sítě v celé zemi, zatčení více než stovky politických aktivistů, zablokování přístupu na webové stránky Músavího a dalších reformistů, rozpoutání násilí na ulicích... Ale i kdyby toto všechno nestačilo, všechny „objektivně zaměřené“ pozorovatele by mělo přesvědčit 17 zastřelených lidí, jejichž těla byla okamžitě pohřbena na neznámém místě.

V další fázi vývoje událostí zasahující posledních několik dní přesunula mezinárodní média svou pozornost k roli internetu a internetových sociálních sítí (twitter, facebook, youtube, atd.). Nepřímo jako by se naznačovalo, že pro Ahmadínežáda hlasovaly miliony negramotných konzervativních obyvatel venkova a že stávající politické hnutí je omezeno pouze na vzdělanou střední třídu žijící v severním Teheránu. Tento zjednodušený obraz se možná hodí k postoji, který tato média k Íránu zaujímala v posledních třiceti letech, od pravdy je však velmi vzdálený. Popírá jej nedávná politická historie této země. Například Chátamího vítězství z roku 1997, kterého dosáhl navzdory tomu, že se nespoléhal na žádné ekonomické sliby a místo toho se zaměřil na liberální občanské požadavky, bylo umožněno polarizací společnosti na lidi a stát. Chátamí mohl vyhrát pouze proto, že se mu podařilo přitáhnout k sobě lidi ze všech různých tříd a společenských skupin, obyvatele venkova i měst.

Důležitost role, kterou tato nová média a technologie v událostech sehrála, je nezpochybnitelná. Zdá se však, že v obrazu, který nám média prezentují, došlo k přehození příčiny a důsledku. Za prvé, za faktem, že toto politické hnutí začalo kreativně využívat jakékoli dostupné komunikační kanály a metody, stojí silné politické přesvědčení v kombinaci se situací, kdy jsou lidé připraveni o základní komunikační prostředky. Músavího noviny byly zavřeny právě o volební noci, jeho opakované žádosti o povolení projevu ve státní televizi mu byly zamítnuty, jeho oficiální webová stránka bývá často zablokovaná a jeho přímý kontakt se stoupenci byl domácím vězením omezen na minimum (s výjimkou jeho přítomnosti na pochodu milionového davu 15. června).

Za druhé, vzhledem k silnému tlaku, který je vyvíjen na zahraniční novináře v Íránu, začaly tyto technologie hrát důležitou roli i v posílání fotografií a zpráv o tomto hnutí do zahraničí. Nové politické hnutí však při vlastní organizaci využívá velké množství jiných kanálů a metod, často jednoduchých a tradičních, a to dle jejich dostupnosti: ze střech domů se provolává heslo „smrt diktátorovi“, využívají se pevné linky, na závěr jednoho shromáždění se skanduje čas a místo shromáždění příštího, lidé stojí fyzicky na ulicích a rozdávají noviny projíždějícím autům, přestože se tak vystavují velkému nebezpečí. Obraz tohoto politického hnutí, jak se jej snaží média prodat západnímu pohledu – kybernetická fantazie západních společností, která již naše hnutí překřtila na twitter revoluci – se naprosto míjí s realitou postřílených těl, s realitou lidí, kteří jsou zraňováni a odhodláni čelit nebezpečí naprosto nevirtuálních kulek.

Uprostřed tohoto mediálního šílenství však překvapuje zaslepenost západní levice vůči politické dynamice a energii našeho hnutí. Tato zaslepenost tkví na jedné straně v obavách z Islámu (islamofobie hyper-sekulární levice) a na straně druhé ve zmatku, který Ahmadínežád způsobil svou falešnou anti-imperialistickou rétorikou (a jeho spojení s Chávezem, který mu jako první již pogratuloval k vítězství). Je nutné zdůraznit, že Ahmadínežádova ekonomická politika stojí napravo od MMF: radikální omezení dotací, rozsáhlá privatizace - větší než za kterékoli vlády po roce 1979 (způsobená prodejem půdy Revolučním gardám) a taková míra inflace a nezaměstnanosti, která srazila na kolena nízko příjmové části společnosti. Právě z tohoto úhlu je třeba chápat Músavího politiku, kterou je nutné odlišit nejen od Ahmadínežáda ale i od politiky dalšího reformního kandidáta, Karrúbího.

Zatímco Karrúbí se rozhodl pro liberální cestu dělení lidí do různých skupin s různými požadavky dle jejich identity (ženy, studenti, intelektuálové, členové etnických skupin, náboženské menšiny, atd.), Músaví zdůrazňoval obecné požadavky „lidí“, kteří chtěli, aby byl jejich hlas slyšet a aby se s nimi počítalo jako s politickými subjekty. Tato subjektivita, kterou Músaví zdůrazňoval během své kampaně a která došla zosobnění i na nedávných shromážděních, vznikla z politické intuice, tvůrčí síly a připomínky revoluce z roku 1979 (není divu, že lidé tak nečekaně rychle dosáhli politické vyspělosti, která se nejlépe projevila odmítnutím násilí na jejich demonstracích). Músavího „lidé“ se jasně a silně odlišují od Ahmadínežádových anonymních mas závislých na charitě státu. Mezi Músavího „lidi“, jak se nám jeví na jejich shromážděních, patří věřící ženy v čádorech, kráčející ruku v ruce s mladými ženami v západních šatech, které jsou kvůli svému oblečení často pronásledovány; váleční veteráni na vozíčcích vedle mladých chlapců, pro než je íránsko-irácká válka pouhým příběhem; a dělníci, kteří obětovali svůj denní plat, aby se shromáždění mohli zúčastnit, vedle lidí ze středních vrstev. Netýká se to jen Teheránu. K hnutí se již propojil Šíráz (dvě potvrzené oběti), Isfahán (jedna potvrzená oběť), Tabríz a Urmija a přidávají se i další města s celkem předpokládatelným zpožděním (jako tomu bylo v případě revoluce v roce 1979).

Teprve historie ukáže, kdo se současného hnutí v Íránu skutečně účastnil. Již teď je však jisté, že před sebou máme nový, neklasický, neznámý radikální politický náhled. Pochopí to tentokrát západní levice?

*Název příspěvku odkazuje k práci Michela Foucaulta o íránské revoluci „O čem Íránci sní?“z roku 1978.


Převzato a přeloženo z http://jdem.cz/bm2h2
Přeložila Helena Sadílková (dobrovolní překladatelé blogů z Iránu jsou koordinováni přes http://www.facebook.com/group.php?gid=111831008687&ref=nf)