Před lety jsem si vymyslel literární postavu českého emigranta - Nývlta.
Překvapilo mne, že ten malý český člověk, jehož vlastnosti jsem dosyta poznal nejen doma, ale občas i "za humny" a jehož hlavní snahou je na spoluobčany a společnost nějak vyzrát, měl u čtenářů v exilu úspěch. Když se později - /na papíře/ - vrátil domů a reakce mnohých čtenářů byla podobná, uvědomil jsem si, že Nývlt je zřejmě v nás.
Jeho pokrabacené vlastenectví, stejně jako jeho pohled na exil a emigraci vypovídá také o tom, jak přemýšlíme.

Emigraci prožili v minulosti i naši představitelé. Jsou stálými favority nývltovské kritiky. Dle jeho názoru jsou odpovědni za naše národní a historické problémy. Masaryk -/odtrhl nás nerozumně od Rakouska/, Beneš - /naivně uvěřil Stalinovi a selhal v osudném únoru/, Gottwald - /způsobil puč/. Nývlt je podrobuje nemilosrdné kritice a vzdychá - "kde bychom už mohli být, nebýt chyb těchto lidí."
Když se zbaví pivní skepse, ožene se svým výběrem přijatelných vlastenců. Pochlubí se Husem, Žižkou nebo Komenským.

O totalitě mluví Nývlt tak, jakoby k nám komunisté nenápadně vnikli, když byl Nývlt a zbytek národa na dovolené.
Dnes dá také k lepšímu svou nespokojenost s porevolučním vývojem země. Ukryt za elektronickým pseudonymem přiklepne v seznamu k Masarykovi, Benešovi a Gottwaldovi dalšího provinilce - Václava Havla.
Na svůj vlastní životopis se nedívá tak kriticky.
Nepřipustí si myšlenku, že to, co nás trápí, je také naším a tedy i jeho postojem, chováním a účastenstvím. Nikoli jen vinou těch "nahoře."

Nývlt je tragikomický případ.
Je to člověk, který si pečlivě udržuje své okresní myšlení. Svět pro něho končí plotem souseda. Na rozdíl od uprchlíka, který ví, že důvody svého případného neúspěchu v nové zemi musí hledat jen a jen v sobě, sdělí Nývlt každému na počkání -
"co musel, co nesměl a jak velice tím, že směl jen muset a nemohl smět - trpěl."
Tragikomičnost našeho národního "hrdiny" spočívá především v tom, že si neuvědomuje, do jaké míry podlehl napovědě někdejší ideologie. Jak se nakazil jejím virem, jehož se dosud nezbavil."Nepřátelé státu" - jak je po řadu let prezentoval někdejší režim, jsou dodnes součástí jeho myšlenkové výbavy. Ačkoli také totalitu odsuzuje, převzal její demagogii, stále počítá v jejím "směnném kurzu."

V poslední době se ohání evropanstvím. Sichruje se naší integrací do Atlantické unie a EU, jakoby členství v nějaké organizaci mohlo jediným podpisem udělat z nás Evropany v pravém slova smyslu. Zjevně nechápe, že být Evropanem především znamená neživit v sobě naše staré legendy a národní mýty. Není připraven na bolestný, ale jednoznačně ozdravný proces, /jak ho definoval Polákům Witold Gombrowicz/ - podívat se na sebe bez růžových brýlí a zbavit se tak své vlastní podřadnosti.

Pokud jde o exil, nepochybně nejtěžší není ten vnější, ale vnitřní.
Nývlt je natolik demokrat, že je mu vnitřní exulant stejně podezřelý jako ten vnější. Jeho definice je prakticky výpočetní, jako obvykle: disident je někdo, "kdo si svůj postoj vůči režimu, na rozdíl ode mne, mohl dovolit."
Pochopit jiný občanský postoj, než svůj vlastní, je pro něho stejně nemožné jako docenit z takového postoje plynoucí osobní závazek.

Když Ronald Reagan blahopřál českým akademikům, vědcům a umělcům za jejich příspěvek k americkým vědeckým a kulturním hodnotám, děkoval jim právě za to, že splnili svůj nepsaný a osobní závazek. V Čechách poděkoval exilu Václav Havel - vnitřní exulant ocenil ty přespolní. Dnes už každý ví, koho se to týká a koho nikoli. Jmenovat další pozitivní příklady v tomto směru by nemělo smysl. Krom toho by mi nevyšla pointa: nemohl bych opakovat, že exil a emigrace jsou takové jako je národ, z něhož vzešly.
Národ v němž má, bohužel, své pevné místo i náš spoluobčan Nývlt.