Tak nám vyhrožují lékaři.
Prý mají malé platy. Chtějí opustit české nemocnice a české pacienty a odejít do zemí, kde za službu nemocným dostanou víc.
Ještě k povodni v Troubkách
Omlouvám se, jestli z mého psaní vyznělo, že lidé v Troubkách jsou v pohodě a grilují. To je totiž to, co mne nadzvedlo při zprávách. Krátce: Grilování v Troubkách byla jediná možnost, jak spotřebovat maso při absenci elektřiny. Je to sice černý humor, ale taková byla situace. Blog vyzněl možná zjednodušeně.
Pohodové grilování v povodních?
Ještě stále prší. Ti kdo pamatují deště v roce 1997 a v dalších letech, pamatují také na tehdejší povodňové pocity. Na ty nelze zapomenout.
Povodně v roce 1997 byly první. Byl to tehdy – s trochou nadsázky – tisíciletý úklid. Nebo aspoň úklid století. Teď hlásí padesátiletou vodu. Kéž by aspoň úklid volební...
Díky všem dárcům humanitárních sbírek!
V Deníku jsem zachytila zprávu s titulkem Češi jsou štědří, i když je trápí dopady krize. Hovořilo se v něm o Žlutém kuřeti Nadace Pomozte dětem, díky ČTV nejznámější sbírce u nás. Celý článek pak vyzněl jako oslava českých občanů, kteří – krize-nekrize, pomáhají v různých sbírkách lidem v nouzi, nejen u nás, ale po celém světě. Mohu potvrdit, naši lidé jsou dobří a obětaví. Proto mi tam trochu scházelo ocenění jedné z největších dobročinných akcí, kterou pořádá Charita Česká republika – Tříkrálové sbírky.
Myslíte, že po volbách budou v parlamentu jiné tváře?
Zdá se, jakoby lidé státu Česká republika žili na jiné planetě než jejich řádně zvolení poslanci. Ti, kteří nedávno projednávali návrh rozpočtu, zákon o poplatcích ve zdravotnictví či drážní benefity. Při jednání o státním rozpočtu nezapomněli na zbytečnost příjmů ze zdravotních poplatků a benefitů, které by vlastně zaměstnancům měli hradit zaměstnavatelé a ne všichni daňoví poplatníci.
Ani se nezmínili o možnosti zkasírovat firmy, jejichž manažeři dostávají nemravné odměny za výběr inkasa od průměrných občanů, ať už dobrovolně odevzdaného, či za cenu brutálního vymáhání prostřednictvím superkomanda svalovců. A nějak zapomněli na to, že volby, které jsou už za pár týdnů, budou také stát nezanedbatelné finanční prostředky (přímo peníze!).
Ačkoli všichni vědí, v jaké situaci vzhledem ke světové hospodářské krizi jsme, většina nazrzlých poslanců schválila navýšení rozpočtu – miliarda sem, miliarda tam. Rozpočet navrhla vláda, které (doufejme) nejde o body ve volbách a proto může být realistická.
Poslanecká sněmovna se ovšem chová, jakoby vláda nebyla – ostatně, je to jen jakási papírová vata do doby, než poslanci volbami zase obnoví pevnost svých židliček v parlamentu. Člověku je líto těch členů vlády, kteří se snaží pracovat poctivě a tento stát vést i v tak krátké době, na kterou je jí svěřen, z bludiště krize pokud možno ven.
Když poslanci zapomněli na volby, nevadí. Nabízí se hned několik možností, jak volební peníze ušetřit.
a) snížit částku tím, že se upustí od volební kampaně – to co se v ní hlásá, už známe, posloucháme to pořád dokola, nic nového stejně nikdo neřekne. Billboardy u silnic jsou nebezpečné – jejich absence podpoří bezpečnost na našich nebezpečných silnicích. Pokud bude někdo chtít bavit lid na náměstích, bez reproduktorů a hudebních souborů. (Případní voliči si přinesou svačiny z domova.) Bude třeba jen mluvit víc na hlas (za revoluce jsme zpočátku také užívali megafony); ostatně – platí pořád – to co se hlásá, už známe.
b) volby odložit. Vláda, kterou máme teď, je na naše poměry slušná a parlament? Myslíte, že po volbách tam bude někdo jiný než teď? Schválně, kolik poslanců opustí svou židličku – když tak se jen rychle přesune na jinou. Škatule, hejbejte se. Myslím že návrh zrušení voleb v parlamentu projde, chytrá strana na úspoře miliónů (miliardy) za volby získá další bodíky u voličů.
Opravdu si myslíte, že po volbách uvidíte v přenosech z jednání parlamentu jiné tváře?
Česko postihla kalamita
Česko postihly třeskuté mrazy, sníh zkomplikoval dopravu. Napadly dva centimetry nového sněhu. - Když tuto zprávu vysílali v rozhlase, venku byly zhruba mínus tři stupně Celsia a místo slibovaných 50 cm maximálně dvacet. Televizní zpravodajství se hemžila obrazy pluhů a sypačů na D1, ať už z konce od Prahy či od Brna, prokládanými havarovanými vozidly u silnic. Také z měst přicházela katastrofická hlášení o zastavení dopravy tu či onde doprovázená nepříznivými prognózami meteorologické situace na celém území. Ve zprávách se začaly objevovat také informace o zpoždění vlaků.
Svoboda nemusí být navždy, ani komunismus nebyl na věčné časy
Tenkrát mrzlo. Bez ohledu na počasí a navzdory počátečním obavám z ozbrojeného zásahu jsme denně chodili na náměstí. Po skončení mítinků jsme spěchali domů poslouchat rádio - nejprve Svobodnou Evropu, BBC a Hlas Ameriky, a jak šel čas, i naše rozhlasové stanice. S napětím jsme sledovali, jak pomalu ale jistě pukají ledy i v televizi. Člověk skoro nevěděl, co sledovat dřív, aby mu něco neuteklo.
Odchod sovětských vojsk – významný den ČR
Letos 1. listopadu si připomeneme 18 let od dlouho a toužebně očekávaného odchodu sovětských vojsk z Československa. 21.srpna jsme si připomínali, že přišli v noci. Jejich pobyt byl tehdy deklarován jako dočasný, z čehož pak vznikl národní vtip: Jednotka dočasnosti = jeden furt. Dnes je jednotka upřesněna: 1 furt = 20 let.
Nedělní výlet do Libosadu
Poslední výlety před koncem prázdnin... Vychutnáváme si krásu malebné Moravy: jedním z míst, které člověk může vidět bezpočtukrát, je Kroměříž. Krásné město s pečlivě opravenými historickými fasádami září jako koruna králů a perlou v ní je Květná zahrada, původně zvaná Libosad.
Byl zbudován při „poválečné přestavbě města v polovině 17. století válkou italskými architekty Filibertem Luchesem a Giovannim Pietrem Tencallou za hradbami města na neúrodné půdě pro potěchu všech uměnímilovných hostů. Na 16 ha byla vystavěna italská zahrada s cestami ve vysokých špalírech, s 244 m dlouhou galerií soch antických bohů a postav historie a bájí, s centrálním rondelem Rotunda v geometrickém středu oslavujícím svou výzdobou vodní živel a umění štukatérů, sochařů a freskařů.“ Tolik – a ještě víc praví oficiální webové stránky města Kroměříže o historii zahrady.
A ještě tam je, že „celý komplex byl v roce 1998 pro svou dochovalou historickou i slohovou autenticitu architektury i krajinných a zahradních úprav v mimořádné slohové kvalitě a čistotě jako příkladný soubor ovlivňující rozvoj krajinářské architektury v Evropě zapsán na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO.“
Do Kroměříže jezdíme řadu let, zápis do UNESCO jsme přivítali s hrdostí, vždyť Libosad si to zasloužil. Při poslední návštěvě letos v srpnu mi však bylo trochu smutno, zejména při pohledu z vyhlídky na střeše galerie. Špalíry z po staletí udržovaných habrů sice stále zaplňují geometrickými obrazci plochu zahrady, stále skýtají tajemná zákoutí, bludiště, kde se návštěvník toužící po laskavém klidu a ochraně před sálajícím sluncem může skrýt před rušivým světem. Ale očividný je nedostatek finančních prostředků majitele a provozovatele Květné zahrady (či snad upřednosťňování jiných investicí?) – města Kroměříže: horní plochu zelených habrových kvádrů přinejmenším letos nikdo nesestříhal. Při nadhledu ze střechy galerie z nich trčí přerostlé větve, které při delší ne-údržbě nadělají z kvádrů obyčejné stromy. Před časem proběhla tiskem zpráva, že výsadba zahrady – habrové špalíry – se bude obnovovat, avšak ve skutečnosti je snaha o obnovu minimální. Asi je „krize“.
Ani další část zahrady není v pořádku: čtvercová jezírka jsou bez vody – na břehu jednoho se dělá památkový průzkum, který má ukázat jak břehy vypadaly a z čeho byly postaveny, jezírka jsou beznadějně zarostlá rákosím. Za jezírky dvě rovněž zrcadlově položená bludiště ústí na dva umělé vrchy (jak romantické zakončení bezstarostné honičky renesanční mládeže v zahradě!) – Na jednom z vršků se zachoval kaštan jírovec, který původně zdobil oba kopce dle principu zrcadlově stejných tvarů zahrady, temeno druhého kopce je však lysé.
Lákadlem návštěvníků je rotunda v centru zahrady, v jejím středu visí se stropu kyvadlo. Ostrým hrotem zaznamenává do písku otáčení zemské. Ani to však návštěvník neuvidí: vstup do rotundy je uzavřen mříží, lze sice pozorovat vis kyvadla, ale zda něco někam kreslí, zjistí jen z vyprávění bedekrů.
Kdysi – za doby, kdy Kroměříž plnila funkci letního sídla olomouckých biskupů a také centra společenského, v zahradě bylo zaměstnáno 53 zahradníků. Dnes tu zcela jistě také nějací pracují, ale kolik jich je? Dva nebo že by tři? Navíc asi město nemá peníze. „Libosad“ podle toho vypadá, nevím, jestli by se v tomto stavu dnes probojoval do UNESCO.
(Vážení, kteří nechápete, co tím chci říci – jen to, že mi je smutno z toho, jak nádherná unikátní zahrada chátrá.)
Zakažte žáby!
Obyvatelé obce Zborov na Šumpersku si stěžují, že je zvon místní kaple budí v šest ráno. Jejich stížnost se dostala až na jednání obecního zastupitelstva, které se stížností zabývalo. Protože však zvonění vadilo menšině, zvony zvoní dál, tak jako zvonívaly dřív, v dobách, kdy obyvatelé obce v tu dobu vstávali do práce a jako křesťané chodili na ranní – kam je hlas zvonu zval. Začátky pravidelných bohoslužeb jsou dány po staletí, není zvykem, aby se posunovaly podle toho jak se komu chce či nechce vstávat.
Pěkný zvyk – stabilita času. Podle zvonění už od pradávna (pokud za to pradávno nepovažujeme dobu neandrtálskou) se člověk orientoval v čase, ať už byl doma nebo venku, na cestách.
Dnes už na ranní vstává málokdo. Nevím, kdy teď začíná ranní šichta ve fabrikách (domnívám se že při směnovém provozu v šest), ale celkově tak brzy už asi vstává jen hrstka. Dnes lidé žijí stále více v noci. Když tedy zazvoní zvon na ranní, mají půlnoc. Zvonění budí děti, ale podle vlastní zkušenosti vím, že malé děti jsou ranní ptáčata a spíš by nejraději samy budily zvony, aby už rodiče vstali. Rodiče nepřiznají, že to oni chtějí spát a ne děti a hbitě problém zaštítí dětmi. Když neuspějí se stížností, zorganizují petici.
Peticování začíná být jakýmsi českým národním sportem. Je to škoda, některé petice jsou důležitým projevem mínění národa, který vyčerpal všechny možnosti dovolat se státní spravedlnosti.
Nedávno proběhla tiskem zpráva o petici v jedné obci, v níž se občané dožadují radikálního opatření proti kvákajícím žábám. „Bydlíme u rybníka a každé jaro tu kvákají žáby tak, že se nevyspíme.“ Napadlo mne – co tak podepisovat petici proti jarnímu zpěvu ptáků? Začínají už ve čtyři ráno (považte!) a řvou jeden přes druhého tak, že se člověk nevyspí. A nehledí, jestli je všední den nebo víkend, jestli vstáváte, nebo si můžete přispat. Kolik že decibelů vyloudí z hrdélka takový kos? Chce to povolat komisi a změřit. Naše vláda (teď už bez strany) by se měla zamyslet nad tím, zda je přípustné, aby fauna v tomto státě byla tak hlučná. Ani flora se nechová lépe: navrhuji podpisy ztvrdit žádost, aby při bouřkách nehřmělo (naši psi se bouřky bojí), aby nepršelo (to chápu – zvláště po návštěvě krajů zničených povodněmi), aby nefoukalo (meluzína v komíně je obzvlášť hlučná). ... Vzpomenete si ještě na nějaký hluk?
Až nastolíme společně konečně klid, oslavíme to. Co tak dýzu se suprovým dýdžejem? Začnem v deset večer a potáhnem to nejlépe do rána do šesti. Je to přece hustý, když mohou celou noc pařit a bez placení i ti, co bydlí i několik kiláčů od pódia, né?
A pak běda, jestli nás pak v šest začne otravovat nějaký zvon nebo žáby...
Přeju všem pěkné letní dny!
