Tato noc nebude krátká...
Tak dobrou! –Rozcházíme se s kamarády do srpnové noci. Dva manželské páry, bydlíme u příbuzných v jedné z okrajových čtvrtí Ostravy. Noc je vlahá, ráno je třeba vstávat do práce. Na šest.
V noci nás probudil rachot. „To je asi nějaké vojenské cvičení,“ míním. To znám, byli jsme na čundru v jižních Čechách a nedaleko se odehrávalo vojenské cvičení. Letadla a tanky.
Ráno na zastávce čekáme na autobus. Kamarádka komentuje noční přejezd tanků, prý ruských. „Co blázníš, to je vojenské cvičení,“ nechci podlehnout panickým představám. Než přijel autobus, projela kolona tanků. Na každém ruský voják.
Centrum Ostravy je plné lidí, na strategických místech stojí tanky. V práci si vzrušeně sdělujeme informace: Přijeli po půlnoci, Rusáci. Rádio hlásí co se stalo: Československo přepadly spojenecké armády Varšavské smlouvy, prý aby potlačily kontrarevoluci.
Kontrarevoluci? To je asi to období, kdy se prvním tajemníkem KSČ stal Alexander Dubček.
A to jsme si onehdy říkali, že se nějak volněji dýchá, hraje se lepší muzika, ani na vandrech nás nehoní policajti tak jako dřív. Vycházejí časopisy, třeba my, trampové, vydáváme časopis Tramp. Můžeme psát o věcech, které nás baví, které máme rádi. Žádná politika.
Práce-nepráce, jde se do ulic. Všude jsou rozčilení lidé, snaží se ruským vojákům vysvětlit, že tu žádná kontrarevoluce není, že to je omyl, že je jejich velení podvedlo. A píšou se nápisy na zdi, lepí narychlo ručně psané plakáty. Fixou na balicí papír jich vyrábíme hned několik:
„Hoj, mor ho, detvo môjho rodu, kto kradmou rukou siaha na tvoju slobodu, a čo len dušu dáš v tom boji divokom, radšej voľ nebyť, ako byť otrokom...“
Pohotový mladík prodává za nějaké drobné kousky trikolory, za chvíli jsou ozdobeni všichni lidé v ulicích. Tvoří průvody, skandují hesla, jména politiků. Vojáci mají kamenné tváře, jsme kontrarevolucionáři. Tanky otáčejí hlavně jednou dozadu, po druhé dopředu, snaží se budit hrůzu a smrdí.
Tanky jsme viděli před 14 dny v Polsku, jeli jsme se svazem zahrádkářů na zájezd do Katovic. Stály už od hranic podél silnic. Cvičení, mysleli jsme si. V Polsku nás také pobavily všude přítomné transparenty – žluté nápisy na rudých pruzích látky hlásaly věčnost SSSR. Teď nápisy v ulicích Ostravy hlásají, že věčné časy skončily. A také vyzývají Lenina, aby vstal, že se Brežněv zbláznil. A – Dubček, Černík, Svoboda, to je naše obroda.
Je 21. srpna. Gynekolog mi právě oznámil radostnou novinu: Budete mít dítě! - Teď? Po roce čekání bych měla spíš volat – konečně! Teď? S manželem se scházíme u jednoho z tanků. Nevíme, co se bude dít. Jsme vandráci a tak – kdyby něco, sejdeme se na jednom místě v horách. Usárny máme sbaleny. Ale co s dítětem? Co ho čeká? Strach budoucí matky, příchod svého prvního dítěte jsem si představovala jinak... Představy jsou semeniště pro zklamání.
Jsme přímo závislí na rádiu. Televizi nemáme, posloucháme co vysílá Československý rozhlas z Prahy, co se děje tam, co se odehrává v naší malinkaté zemičce, která je pro nás uprostřed ostnatých drátů celým světem. Jak dlouho to potrvá?