Nedělní výlet do Libosadu
Poslední výlety před koncem prázdnin... Vychutnáváme si krásu malebné Moravy: jedním z míst, které člověk může vidět bezpočtukrát, je Kroměříž. Krásné město s pečlivě opravenými historickými fasádami září jako koruna králů a perlou v ní je Květná zahrada, původně zvaná Libosad.
Byl zbudován při „poválečné přestavbě města v polovině 17. století válkou italskými architekty Filibertem Luchesem a Giovannim Pietrem Tencallou za hradbami města na neúrodné půdě pro potěchu všech uměnímilovných hostů. Na 16 ha byla vystavěna italská zahrada s cestami ve vysokých špalírech, s 244 m dlouhou galerií soch antických bohů a postav historie a bájí, s centrálním rondelem Rotunda v geometrickém středu oslavujícím svou výzdobou vodní živel a umění štukatérů, sochařů a freskařů.“ Tolik – a ještě víc praví oficiální webové stránky města Kroměříže o historii zahrady.
A ještě tam je, že „celý komplex byl v roce 1998 pro svou dochovalou historickou i slohovou autenticitu architektury i krajinných a zahradních úprav v mimořádné slohové kvalitě a čistotě jako příkladný soubor ovlivňující rozvoj krajinářské architektury v Evropě zapsán na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO.“
Do Kroměříže jezdíme řadu let, zápis do UNESCO jsme přivítali s hrdostí, vždyť Libosad si to zasloužil. Při poslední návštěvě letos v srpnu mi však bylo trochu smutno, zejména při pohledu z vyhlídky na střeše galerie. Špalíry z po staletí udržovaných habrů sice stále zaplňují geometrickými obrazci plochu zahrady, stále skýtají tajemná zákoutí, bludiště, kde se návštěvník toužící po laskavém klidu a ochraně před sálajícím sluncem může skrýt před rušivým světem. Ale očividný je nedostatek finančních prostředků majitele a provozovatele Květné zahrady (či snad upřednosťňování jiných investicí?) – města Kroměříže: horní plochu zelených habrových kvádrů přinejmenším letos nikdo nesestříhal. Při nadhledu ze střechy galerie z nich trčí přerostlé větve, které při delší ne-údržbě nadělají z kvádrů obyčejné stromy. Před časem proběhla tiskem zpráva, že výsadba zahrady – habrové špalíry – se bude obnovovat, avšak ve skutečnosti je snaha o obnovu minimální. Asi je „krize“.
Ani další část zahrady není v pořádku: čtvercová jezírka jsou bez vody – na břehu jednoho se dělá památkový průzkum, který má ukázat jak břehy vypadaly a z čeho byly postaveny, jezírka jsou beznadějně zarostlá rákosím. Za jezírky dvě rovněž zrcadlově položená bludiště ústí na dva umělé vrchy (jak romantické zakončení bezstarostné honičky renesanční mládeže v zahradě!) – Na jednom z vršků se zachoval kaštan jírovec, který původně zdobil oba kopce dle principu zrcadlově stejných tvarů zahrady, temeno druhého kopce je však lysé.
Lákadlem návštěvníků je rotunda v centru zahrady, v jejím středu visí se stropu kyvadlo. Ostrým hrotem zaznamenává do písku otáčení zemské. Ani to však návštěvník neuvidí: vstup do rotundy je uzavřen mříží, lze sice pozorovat vis kyvadla, ale zda něco někam kreslí, zjistí jen z vyprávění bedekrů.
Kdysi – za doby, kdy Kroměříž plnila funkci letního sídla olomouckých biskupů a také centra společenského, v zahradě bylo zaměstnáno 53 zahradníků. Dnes tu zcela jistě také nějací pracují, ale kolik jich je? Dva nebo že by tři? Navíc asi město nemá peníze. „Libosad“ podle toho vypadá, nevím, jestli by se v tomto stavu dnes probojoval do UNESCO.
(Vážení, kteří nechápete, co tím chci říci – jen to, že mi je smutno z toho, jak nádherná unikátní zahrada chátrá.)
Byl zbudován při „poválečné přestavbě města v polovině 17. století válkou italskými architekty Filibertem Luchesem a Giovannim Pietrem Tencallou za hradbami města na neúrodné půdě pro potěchu všech uměnímilovných hostů. Na 16 ha byla vystavěna italská zahrada s cestami ve vysokých špalírech, s 244 m dlouhou galerií soch antických bohů a postav historie a bájí, s centrálním rondelem Rotunda v geometrickém středu oslavujícím svou výzdobou vodní živel a umění štukatérů, sochařů a freskařů.“ Tolik – a ještě víc praví oficiální webové stránky města Kroměříže o historii zahrady.
A ještě tam je, že „celý komplex byl v roce 1998 pro svou dochovalou historickou i slohovou autenticitu architektury i krajinných a zahradních úprav v mimořádné slohové kvalitě a čistotě jako příkladný soubor ovlivňující rozvoj krajinářské architektury v Evropě zapsán na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO.“
Do Kroměříže jezdíme řadu let, zápis do UNESCO jsme přivítali s hrdostí, vždyť Libosad si to zasloužil. Při poslední návštěvě letos v srpnu mi však bylo trochu smutno, zejména při pohledu z vyhlídky na střeše galerie. Špalíry z po staletí udržovaných habrů sice stále zaplňují geometrickými obrazci plochu zahrady, stále skýtají tajemná zákoutí, bludiště, kde se návštěvník toužící po laskavém klidu a ochraně před sálajícím sluncem může skrýt před rušivým světem. Ale očividný je nedostatek finančních prostředků majitele a provozovatele Květné zahrady (či snad upřednosťňování jiných investicí?) – města Kroměříže: horní plochu zelených habrových kvádrů přinejmenším letos nikdo nesestříhal. Při nadhledu ze střechy galerie z nich trčí přerostlé větve, které při delší ne-údržbě nadělají z kvádrů obyčejné stromy. Před časem proběhla tiskem zpráva, že výsadba zahrady – habrové špalíry – se bude obnovovat, avšak ve skutečnosti je snaha o obnovu minimální. Asi je „krize“.
Ani další část zahrady není v pořádku: čtvercová jezírka jsou bez vody – na břehu jednoho se dělá památkový průzkum, který má ukázat jak břehy vypadaly a z čeho byly postaveny, jezírka jsou beznadějně zarostlá rákosím. Za jezírky dvě rovněž zrcadlově položená bludiště ústí na dva umělé vrchy (jak romantické zakončení bezstarostné honičky renesanční mládeže v zahradě!) – Na jednom z vršků se zachoval kaštan jírovec, který původně zdobil oba kopce dle principu zrcadlově stejných tvarů zahrady, temeno druhého kopce je však lysé.
Lákadlem návštěvníků je rotunda v centru zahrady, v jejím středu visí se stropu kyvadlo. Ostrým hrotem zaznamenává do písku otáčení zemské. Ani to však návštěvník neuvidí: vstup do rotundy je uzavřen mříží, lze sice pozorovat vis kyvadla, ale zda něco někam kreslí, zjistí jen z vyprávění bedekrů.
Kdysi – za doby, kdy Kroměříž plnila funkci letního sídla olomouckých biskupů a také centra společenského, v zahradě bylo zaměstnáno 53 zahradníků. Dnes tu zcela jistě také nějací pracují, ale kolik jich je? Dva nebo že by tři? Navíc asi město nemá peníze. „Libosad“ podle toho vypadá, nevím, jestli by se v tomto stavu dnes probojoval do UNESCO.
(Vážení, kteří nechápete, co tím chci říci – jen to, že mi je smutno z toho, jak nádherná unikátní zahrada chátrá.)