Tomáš Feřtek ve svém článku na serveru Ekolist.cz (21. 9. 2010) vcelku přesně vystihl rozpaky, které cítí řada lidí z rozdílných přístupů k ochraně přírody v různých lokalitách – ať už jde o národní parky nebo jiná chráněná území. A taky z argumentů, které ochrana přírody používá. Jde o dlouhodobou bolest ochrany přírody v České republice, Krkonošský národní park nevyjímaje.

Leckdo dost obtížně přijímá fakt, že ochrana přírody na některých místech nedovoluje člověku ani utrhnout kytičku nebo sebrat houbu (natož sejít ze značené cesty) a přitom sama tamtéž tu vyštípává kleč, tu kácí vejmutovky nebo akáty, onde by se zase ráda zbavila kamzíka. Nejostřejší jsou tyto debaty, bavíme-li se o I. zónách národních parků a CHKO nebo o národních přírodních rezervacích, kde jsou pravidla nejpřísnější.

Problém tkví především v tom, že na jednu otázku – co tedy ti ochranáři vlastně chtějí – neexistuje jedna odpověď. Odpovědí je zhruba tolik, kolik je chráněných lokalit a hlavně předmětů ochrany (tedy toho, co se na nich chrání). Je omylem (i když pochopitelným a logickým) očekávat jednu formulku, jedno vysvětlení ke stovkám rozdílných případů, protože zkrátka takové neexistuje. Ochranáři si v každém jednotlivém případě musí vždy položit stejnou otázku – co tady chceme chránit a proč? Ale odpověď je přece pro každý jednotlivý případ jiná.

Tu otázku by si, ostatně, neměli klást jen ochranáři, ale my všichni. Ochranu přírody (stejně jako její ničení) přece určuje člověk. Státní ochrana přírody pracuje na „společenskou objednávku“, je to veřejná služba jako jakákoli jiná. Pokud se jako společnost, v extrémním případě, dohodneme, že příroda žádnou ochranu nepotřebuje nebo nezasluhuje, tak to také tak bude. Kromě toho, co člověk, to názor a co člověk, to riziko chyby. Proto se také o tom, co ochrana přírody v tom daném případě bude dělat (management), vedou dlouhé diskuse, především v odborných kruzích, ale i veřejné. A ta zásadní managementová opatření jsou obsažená v plánu péče o dané území.

Tak tomu bylo a je i s onou klečí na krkonošských hřebenech. O tom, jestli kleč redukovat nebo nikoli, v jakém rozsahu a jakým způsobem se vedla (dost bouřlivá) diskuse i uvnitř samotné Správy KRNAP minimálně posledních deset let. I dnes byste mezi mými kolegy hravě našli přesvědčené zastánce názoru, že prováděné zásahy jsou chybou a dělat se neměly. V oné desetileté diskusi však převládl názor opačný, který vyústil i v to, že redukce kleče je obsažená v Plánu péče o KRNAP na léta 2010 – 2020. Ten prošel veřejnou debatou, projednáním se všemi obcemi, odbornou oponenturou vědecké rady národního parku a nakonec byl schválen Ministerstvem životního prostředí. Rozhodně to není nějaký výstřel naslepo, výmysl, který národní park dělá z nějakého rozmaru a proto, že ji na to dal někdo peníze.

Letos a příští rok se kleč redukuje na cca 38 hektarech a Správa KRNAP dopředu deklaruje, že se mají zásahy celkem dotknout cca 180 hektarů. Pro pořádek je třeba uvést, že kleč zabírá v české části Krkonoš hektarů 2000, z čehož 292 hektarů jsou plochy, kde se kleč vysazovala uměle v průběhu většiny 20. století a pouze 45 % těchto umělých výsadeb je určeno k (částečnému!) prořezání.

Místa, kde se počty klečových keřů snižují a mají snižovat byla vybírána podle celé sady kritérií. Pro zjednodušení zmiňme to hlavní z nich – jde o místa, kde lidským zásahem (výsadbou) způsobené rychlé zapojení klečového porostu likviduje geomorfologické jevy (různé mrazové formy půd), které vznikaly tisíce let a potlačuje diverzitu bylinného patra.

Vůbec nejde o to, co se bohužel zhusta uvádí (a píše to i Tomáš Feřtek) – že bychom z nějaké touhy po „rasové čistotě“ klečových porostů v Krkonoších vytypovávali keře původní a nepůvodní kleče a tu nepůvodní likvidovali. Původnost s tím nemá nic společného. Ostatně – i ta vyštipovaná kleč je geneticky původní. Geneticky nepůvodní kleče se v Krkonoších sázely hlavně před II. světovou válkou a vesměs samy vymizely (protože byly nepůvodní a klimatické a jiné podmínky pro ně nebyly vhodné). Jde o kleč, vysazovanou po válce, až do roku 1990, geneticky povětšinou původní. Ovšem vysazovanou v místech, kde s vysokou pravděpodobností minimálně v posledních 2000 letech v takto hustém sponu nerostla (to opravdu poznat dokážeme – např. pylovými analýzami a úrovní zachování mrazových forem půd). A o tom, kde taková místa jsou, máme hlavně dost přesnou evidenci v porostních mapách. Nepotřebujeme dělat genetické analýzy jednotlivých keřů, stejně jako lesník nepotřebuje v běžném lese počítat letokruhy, aby zjistil, kdy byla ta která část lesa vysazena.

Ta zásadní otázka zněla úplně jinak: „Je problém, který na částech hřebenů vysázená kleč působí natolik zásadní, že stojí za to, abychom takto zasáhli v I. zóně národního parku?“ Na „výběr“ byly dvě alternativy – můžeme nechat umělý, člověkem vytvořený porost samovolnému vývoji – což bude znamenat (vzhledem k tomu, že výsadby byly provedeny perfektně) pokračující zapojování porostů kleče a vymizení bylinné diverzity zdejších (především smilkových) luk a degradaci geomorfologických jevů, které u nás nemají obdoby, anebo krátkodobě zasáhneme, výsadby zredukujeme (někde o 10 %, někde až o 90 %) tak, jak by (asi) vypadaly přirozené porosty v těchto lokalitách a pak můžeme místo nechat přírodě a tím umožníme i zachování druhové a geomorfologické pestrosti těchto lokalit. A v té diskusi, kterou jsem zmiňoval, nakonec dost přesvědčivě převládl názor, že než uměle založený klečový les, je pro nás z přírodovědeckého hlediska cennější horská smilková louka s mozaikovitou klečí, o kterou bychom jinak přišli a která je jako ekotop jedním z nejvlastnějších důvodů samotné existence národního parku v těchto člověkem tolik pozměněných horách (lyžařském parku, jak píše Tomáš Feřtek).

Je naprosto nesmyslné redukovat otázku po smyslu ochrany přírody na snahu o ochranu „původnosti“. Tak totiž vůbec nestojí a v Krkonoších je taková otázka prakticky úplně nesmyslná. Naopak – právě KRNAP do značné míry chrání (i podle svých zřizovacích listin) to, co vytvořil člověk – počínaje krajinným rázem, formovaným hornickou činností, lesnictvím, ale především budním hospodařením, až po horské květnaté louky, které by tu bez lidí vůbec nebyly. Nemá smysl eliminovat nepůvodní druhy živočichů a rostlin, pokud neohrožují okolí třeba svým invazivním chováním (křídlatky, bolševník, šťovík alpský, netýkavka žláznatá, akát, vejmutovka…). Ale jsem přesvědčen, že pokud člověkem vysázené porosty ohrožují arkto-alpínskou tundru, tedy unikát, který ve střední Evropě prakticky jinde než v Krkonoších nenajdete, má promyšlený zásah smysl.

Obecně se má zato – a teoreticky je to i blízké pravdě – že I. zóny národních parků by měly být územími bez lidského zásahu. Jenomže šedá je teorie a mnohem barevnější realita. Krkonoše jsou toho exemplárním příkladem. Kdybychom v horách, kde se rodila česká turistika a (především zimní) sport, kde desítky let úřadovala odborářská rekreace a kde už v roce 1609 konstatovala císařská vrchnost, že člověk za pouhých 70 let pilami a sekerami dokázal prakticky celé pohoří odlesnit a kde v 70. a 80. letech úřadovaly zcela katastrofické imise, chtěli mít I. zónu pouze v místech, kde není třeba vůbec zasahovat, vytvořili bychom zcela života neschopnou mozaiku maličkých ostrůvků, které by byly k ničemu z hlediska ochrany přírody, managementu, ale i naprosto nepřehlednou změtí pro běžného člověka a návštěvníka hor. Proto je v I. zónách KRNAP řada míst, kde ještě dlouho budou lidské zásahy nutné, než budeme moci s klidným svědomím nechat volné pole působnosti přírody.

V Krkonoších je aktuálně před schválením nová zonace, která rozšiřuje I. zónu z dnešních 12 na 24 % území NP a I. a II. zóna budou společně tvořit celou polovinu KRNAP. Z velké části jde o lesy, které budeme ještě desítky let ovlivňovat lesnickými zásahy (byť velmi šetrnými, máme přísný certifikát FSC), než bude možné část z nich ponechat bez zásahů. Dnes na většině území NP musíme zasahovat proti kůrovci, protože ostrůvky stabilních porostů zatím nejsou příliš rozsáhlé. Přesto již existují i v krkonošských lesích lokality, ve kterých necháváme přírodu přírodou.

Je nepochybné, že je na ochraně přírody, aby své kroky a svá opatření znovu a znovu vysvětlovala. Je stejně tak nutné si na rovinu přiznat, že má ochrana přírody (včetně KRNAP) spoustu másla na hlavě v tom, že v minulosti mnohokrát mlžila, informace tutlala, vymýšlela si zástupné důvody, které třeba „lépe zněly“ než ty skutečné a hlavně – dlouhou dobu měla dojem, že na svěřeném území prostě hospodaří podle svého (odborně podloženého) rozhodování a nikomu do toho nic není. Z tohoto kardinálního omylu se bude muset ochrana přírody co nejrychleji vyléčit a nepochybně to bude hodně bolet.

Je důležité debatu o smyslu a důvodech ochrany přírody vést a to veřejně a otevřeně. Pojďme do toho.

Psáno pro server Ekolist.cz.