Když jde o trestný střet zájmů, nejvíc záleží na načasování.

Ve svém článku pro dnešní Právo popisuje Mirek Topolánek události posledních dní jako akce ‚justiční junty‘ státních zástupců a policie a jako ‚největší ohrožení svobody od listopadu 1989‘.

Pokud se pamatuji, v listopadu 1989 tato země svobodu teprve nabyla, ale nešť. Podstatné je, že Topolánek je – podobně jako mnozí jeho obchodní partneři – vylekán.

Řeknete si – nic nového pod sluncem, tuhle písničku známe. A máte pravdu. Tím se také vysvětluje, proč jsme tam, kde jsme. Vezměte si takového Martina Kubu; jeho obhajoba ‚trafik‘ jako by vypadla z úst Topolánkovi.

My chápeme ‚trafiku‘ jako jejich způsob vykrádání komerčních společností, v nichž má stát majoritní podíl, spočívající v zaplevelení jejich dozorčích rad svými kamarádíčky.

Kuba a spol. v tom však spatřují zcela legitimní obchod – špatně placená židle v dozorčí radě státem kontrolované firmy výměnou za loajalitu, úhelný kámen koaliční budovy. Ivan Fuksa a Marek Šnajdr přece přijetím tak podřadné rachoty přinesli tomuto státu oběť!

A jak Kuba včera večer osvětlil televizním divákům, ‚trafika‘ je standardní součástí politické praxe v tomto státě a kdekoli jinde, včetně třeba Spojených států. Tvrdil, že nejinak se chová i prezident Barack Obama při jmenování svých politických spojenců na místa velvyslanců.

No, nezdá se mi, že by to byl zrovna nejšťastnější příměr. Ministerstvo zahraničí USA přece jen (alespoň pokud vím) není akciovka.

Věděl bych o lepším příkladu dokazujícím, že i USA občas mají co do činění s ‚trafikou‘. Před deseti lety se Boeing pokoušel prodat české vládě své nadzvukové bitevníky FA-18 Hornet. Šéfem vesmírné a obranné divize Boeingu se sídlem v St. Louis byl tehdy Mike Sears. Ten se vypravil do Prahy získat podporu pro prodejní kampaň pro Hornety, na které jsem se tehdy podílel jako lobbista i já.

Toho roku jsem se se Searsem, nesmírně vyčouhlým a přívětivým chlapíkem v modrém obleku, který na něm visel jako pytel, setkal hned několikrát. Když jsme se na jedné večerní recepci na americké ambasádě pozdravili a potřásli si rukama, zažertoval: “Měl bych se podívat, jestli mám všechny prsty, když jsem podal ruku lobbistovi.“

Byl to dobrý vtip, a stal se ještě lepším, když v roce 2005 Searse (tehdy už finančního ředitele) z Boeingu vyhodili a následně byl odsouzen ke čtyřem měsícům za účast v aféře Darleen Druyunové. (zde)

Druyunová bývala civilní zaměstnankyní letectva Spojených států zodpovědnou za akvizice; v době, kdy si Sears přepočítával prsty, odešla pracovat pro Boeing.

V prosinci 2003 americké Ministerstvo obrany oznámilo, že zahájilo vyšetřování podezření na korupční jednání Druyunové ve věci kontraktu v hodnotě 24 mld. dolarů na nákup spousty nových letadel od Boeingu. Druyunová přiznala, že smluvní cenu vyšroubovala ve prospěch svého budoucího zaměstnavatele, tedy Boeingu. V říjnu 2004 byla odsouzena za korupci na devět měsíců.

Mike Sears a Darleen Druyunová byli uznáni vinnými z nezákonného střetu zájmů, protože Sears nabídl Druyunové zaměstnání v době, kdy se dojednávaly podmínky kontraktu mezi jejím budoucím zaměstnavatelem a letectvem Spojených států. Soudu se podařilo prokázat, že mezi nabídkou zaměstnání a podmínkami kontraktu existovala příčinná spojitost.

Jak nás pořád dokola přesvědčuje právník Petra Tluchoře, oficiální odměny spojené s ‚trafikami‘ nejsou v České republice nic moc. Jenže oficiálními odměnami, jak ukazuje Darleenin a Mikův případ, to většinou nekončí.