Když už máme na fotovoltaické elektrárny připlácet, jaký tedy vlastně mají smysl? A jak je to s jejich dopady na krajinu a na ceny elektřiny?

Nejen z textů v českých médiích, ale i z osobních setkání s přáteli sleduji, jaké klíny do hlavy se systematické propagandě proti obnovitelným zdrojům podařilo lidem natlouct. Minulý týden se mne zase hned několik známých ptalo, jak to tedy s těmi solárními elektrárnami vlastně je. Proto se dnes pokusím shrnout svůj pohled na věc.

Text zaměřený na fotovoltaické elektrárny v České republice jsem tu publikoval právě před devíti měsíci – tehdy naplno zuřila kampaň proti konstruktu jménem „bilionový solární tunel“. Od té doby se naštěstí alespoň tu a tam objevila zpráva ukazující, že věci se mají poněkud jinak. Zmatení občanů ale trvá.

Začněme tedy principiální otázkou, která se z českého diskursu úplně vytratila: když už na ně máme připlácet, jaký vlastně mají solární elektrárny smysl? Ta nám totiž pomůže zorientovat se v sérii výhrad, které vůči nim slyšíme: zabírají půdu, hyzdí krajinu, jsou předražené, nespolehlivé a hlavně k ničemu.

Obnovitelné zdroje energie – včetně fotovoltaických elektráren – jsou klíčovou technologií, díky které máme šanci zvládnout obrovské výzvy 21. století, tedy:

Za prvé, udržet změny klimatu v únosných mezích. Chceme-li zachovat šanci na to, že globální oteplování a nevratné změny ekosystémů znemožní fungování nejen ekonomiky, ale i pokračování naší civilizace vůbec, musíme během příštích let výrazně snížit spalování fosilních paliv a do roku 2050 je odbourat zcela. Obnovitelné zdroje při výrobě energie neuvolňují do ovzduší žádné skleníkové plyny (s výjimkou spalování biomasy, která dokáže fungovat s neutrální uhlíkovou bilancí, tj. vypustí do atmosféry právě tolik uhlíku, kolik jej spalované rostliny během svého růstu zase odeberou.) Je také doloženo, že už i dnes dostupné obnovitelné technologie by dokázaly do poloviny století zajistit dostatečné množství energie – nemluvě o tom, že během čtyřiceti let dojde k jejich dalšímu vylepšování a patrně k objevu dalších dosud nevyužitých možností (například ve využívání energie oceánu).

Za druhé, docílit energetické nezávislosti. Česká republika, stejně jako většina dalších průmyslových zemí, pokrývá stále rostoucí díl energetických potřeb dovozem. Naše vlast, ačkoliv využívá bohatých zásob uhlí, už dnes dováží více než třetinu spotřebovaných energetických zdrojů: ropy, plynu, jaderného paliva. V důsledku postupného spotřebování domácích zásob a projektovaného růstu spotřeby energie hrozí, že už za dvacet let budeme na dovozech závislí ze dvou třetin. Obnovitelné zdroje využívají potenciál větru, slunce, vody, geotermální energie a biomasy dostupný u nás doma – a kromě toho, že nespotřebovávají omezené zásoby paliv, nám umožňují být nezávislými na plynovodech, ropovodech a transportech uranu ze vzdálených regionů.

Za třetí, ukončit drancování omezených zásob surovin. I kdyby nám severočeské a ostravské uhlí vystačilo na dalších padesát let, je potřeba myslet na budoucnost zavčas – ze dne na den proměnit energetiku nedokážeme a protože průběžná výměna infrastruktury trvá desítky let, měli bychom začít už dnes. Když díky tomu ušetříme před spálením část uhelných slojí, tím lépe pro klima i pro naše potomky, protože se jedná o unikátní zdroj uhlovodíků například pro jiné průmyslové využití.

Za čtvrté, mít šanci na hezký život v prostředí neohroženém narůstajícími haldami toxických a radioaktivních odpadů. Je důležité mít na paměti, jaké strašné jizvy a dluhy vůči budoucím generacím zanechává každoroční těžba desítek milionů tun uhlí v severních Čechách nebo kontaminace v důsledku těžby a zpracování uranové rudy na Českolipsku či v okolí Dolní Rožínky, stejně jako jejich spalování v elektrárnách, po kterém zůstávají miliony tun toxického popílku a radioaktivních odpadů, které budou ohrožovat životy ještě v desítky tisíc let vzdálené budoucnosti.

Výčet důvodů, proč je třeba budovat obnovitelné zdroje, by se jistě dal rozšiřovat o další podstatné položky, jako je například dlouhodobé zajištění dostatku energie za dostupné ceny. Nicméně mám za to, že výše uvedené čtyři body jsou dostatečně silným argumentem.

Jistě, každá technologie může mít své negativní stránky, zvláště pokud nejsou nastavena dobrá pravidla a regulace pro jejich využívání. V tomto ohledu není fotovoltaika výjimkou. Problémy, které solární elektrárny způsobují, je však nutné poměřovat s tím, jak vypadá status quo současného hospodářství.

Tak například zábor půdy. Skoro všichni – a věřím, že jde o pobláznění mediální masáží – mluví o tom, že panely zabírají zemědělskou půdu a hyzdí krajinu, což je neprominutelný zločin. V České republice budeme mít na konci letošního roku přibližně 1500 MW solárních elektráren. Ne všechny stojí na zemědělské půdě, řada elektráren stojí v průmyslových areálech, na střechách zemědělských budov či v oblastech s různými ekologickými zátěžemi (haldy, kontaminované pozemky apod.). Odhaduji, že v ČR panely zaberou zhruba tisíc hektarů plochy, která by jinak mohla sloužit jako zemědělská. Dejme si to tedy do souvislosti. Podle oficiálních údajů ukrajovaly silnice, skladiště a bující satelitní městečka v roce 2009 z krajiny 24 hektarů každý den – za rok tedy desetinásobek toho, co všechny české solární panely dohromady. Jeden kilometr dálnice zabere tři hektary půdy. Uranové odkaliště v Rožínce zabírá 90 hektarů, uranová odkaliště MAPE Mydlovary v jižních Čechách zabírají plochu 286 hektarů a těžba uranu na Českolipsku kontaminovala 7000 hektarů kolem řeky Ploučnice. Uhelné lomy Bílina a Libouš dnes aktivně těží na ploše 6500 hektarů. Uranové zátěže vytváříme potenciálně na miliony let do budoucna a státní kasa platí desítky miliard na jejich sanaci.

Na rozdíl o těžby uhlí, dobývání uranu či stavby dálnic ale fotovoltaické parky zabírají půdu dočasně: odhadovaná ekonomická životnost je dvacet let. Nijak ji nekontaminují ani neznehodnocují, v podstatě jde jen o betonové patky zapuštěné do země, lehkou kovovou konstrukci a na ní upevněné panely ze skla, hliníku a křemíku, k tomu rozvody z mědi: snadno recyklovatelné materiály, jejichž druhotné využití je i ekonomicky atraktivní, takže není třeba mít obavy, že provozovatel zkrachuje a všechno to pak bude v krajině strašit navěky. Z toho, že montáž celé elektrárny proběhne během několika týdnů, si můžeme udělat úsudek i o tom, jak snadno ji lze demontovat. To například demolice jaderné elektrárny přijde na desítky miliard korun, je naplánovaná na desítky let a vzniknou během ní tisíce kubíků nebezpečných radioaktivních odpadů.

Neúnosné zdražování elektřiny? Ale nepovídejte. Můžeme počítat společně: v ČR se v roce 2009 vyrobilo 76 TWh (miliard kilowatthodin) proudu, čistá spotřeba na straně zákazníků byla 57 TWh. Pokud se vybudují všechny solární elektrárny, kterými straší Energetický regulační úřad, budeme v nich mít na konci letošního roku 1500 MW instalovaného výkonu. V našich klimatických podmínkách běží na plný výkon 1000 ekvivalentních hodin ročně, takže vyrobí cca 1,5 TWh elektřiny – tedy dvě procenta výroby a 2,6 procenta konečné spotřeby. Běžná domácnost platí za elektřinu čtyři koruny za kilowatthodinu. Pokud ve skladbě jejího odběru bude 2,6 procenta solární elektřiny, která přijde na 13 korun za kilowatthodinu, zvýší se jednotková cena ze čtyř korun na 4,20 koruny, což představuje zdražení o pět procent. Jedná se pochopitelně o zjednodušený výpočet v prvním přiblížení, ale je z něj zřejmé, že strašení o meziročním skokovém zvýšení cen elektřiny o desítky procent je nesmysl. Ostatně, abychom opět dávali věci do souvislostí: od roku 2000, kdy byla spuštěna jaderná elektrárna Temelín, se ceny elektřiny v domácnostech zvýšily na dvojnásobek, tedy o 100 %.

Jak jsem zmínil, každá technologie výroby energie má potenciální problémy (a proto je potřeba v první řadě uvažovat o tom, jak spotřebu snižovat a nepovažovat její růst za něco samozřejmého). To vynikne bohužel zejména v české džungli, kde jsou zákony a vyhlášky šity na míru spíše lobbistům a podnikatelským banditům než veřejnému zájmu. Zde ostatně také tkví příčiny toho, proč se nástup obnovitelných zdrojů v České republice zatím nezdařil a proč se související zákony najednou mění z jednoho škodlivého extrému do druhého. A o tom zase příště.



Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.

Tento text byl napsán pro Deník referendum dne 6. 12. 2010.