V minulém textu jsem se pokusil ukázat, že nehoda jaderné elektrárny Fukušima není událostí minulou a uzavřenou: její dopady na životní prostředí i na obyvatele se budou prohlubovat ještě řadu následujících desetiletí. Dnes se zaobírám otázkou, zda se může něco takového stát i u nás.

Dalo se čekat, že – stejně jako po tragédii v Černobylu – nám začne projaderná mašinérie vysvětlovat, že:
1. to zas tak strašné nebylo a (skoro) nikdo neumřel,
2. něco takového se „u nás“ stát nemůže,
3. je to vlastně důkaz jaderné bezpečnosti,
4. čili všechno zůstává při starém a největší chybou by bylo měnit kurz.

Přesně tohle je schéma, které si jaderný průmysl vypracoval v uplynulých letech, kdy se namísto zlepšování sama sebe úspěšně zaměřil na zlepšení své komunikační strategie.

Dopady nehody

V minulém textu jsem se pokusil ukázat, že nehoda jaderné elektrárny Fukušima není událostí minulou a uzavřenou: její dopady na životní prostředí i na obyvatele se budou prohlubovat ještě řadu následujících desetiletí. Zdravotní následky zvýšených dávek radioaktivního záření, jaké měříme v prefektuře Fukušima, mají latentní povahu a ukážou se teprve po pěti, deseti nebo i dvaceti letech. Přesto nám zástupci jaderného průmyslu i některých státních institucí beze studu tvrdí, že v důsledku nehody nikdo nezemřel (sic!) a všechno kolem je jen neopodstatněná panika. K tématu se ještě někdy vrátím, a to i pod dojmem řady komentářů, které můj první text vyvolal; nicméně pro dnešek se chci posunout k dalším, neméně podstatným otázkám.


„U nás se to stát nemůže"

Kolikrát jsme už slyšeli ujišťování od tzv. odborníků, že jaderná elektrárna nemůže vybuchnout; že Černobyl se nemůže opakovat, protože naše reaktory mají úplně jinou technologii; že pravděpodobnost těžké havárie je zanedbatelná; a že i kdyby k ní nakonec došlo, prakticky žádná radioaktivita neunikne.

Věcně podložené argumenty o opaku byly vysmívané a potlačované. Kdokoliv si může v mých starších textech dohledat podrobnější rozbory toho, že v klasickém lehkovodním reaktoru sice nemůže dojít k jaderné explozi, ale že může s devastujícími účinky na celé zařízení vybuchnout vodík nebo pára; že máme odlišnou technologii a těžká nehoda by tedy nezbytně po fyzikální stránce probíhala jinak, ale mohla by mít s Černobylem srovnatelné následky; že pravděpodnost nehody s poškozením aktivní zóny reaktoru není zanedbatelná, ale je zcela reálná; a že její dopady na okolí mohou být katastrofální.

Nepíšu to sem proto, abych se chlubil ve stylu „já vám to říkal“ – ale proto, abychom to měli na paměti při posuzování věrohodnosti současných tvrzení o tom, že nejen Černobyl, ale ani Fukušima se u nás stát nemůže.

Jak je snadné poukazovat na to, že u nás zemětřesení s intenzitou přesahující devátý stupeň Richterovy stupnice nebo patnáctimetrová vlna tsunami nemohou nastat – a jak je to zároveň laciné a zavádějící!

Protože to, co způsobilo přehřátí reaktorů ve Fukušimě, výbuch vodíku v reaktorových budovách a roztavení jaderného paliva NEBYLO zemětřesení, ani tsunami. Základní příčinou nehody byla inherentní slabina všech lehkovodních reaktorů, kterou je fatální závislost na masivním chlazení, a to dokonce i dlouho po vypnutí reaktoru.

Tento nejběžnější typ reaktoru – jaký máme i v Dukovanech a v Temelíně – využívá vysoké koncentrace štěpného materiálu. Odvrácenou stránkou je pak i velká koncentrace energie v podobě zbytkového tepla, které vzniká samovolným radioaktivním rozpadem izotopů v palivu i poté, co se štěpná jaderná reakce zastaví.

(Ihned po zastavení lehkovodního reaktoru činí zbytkové teplo asi 6 % jeho plného tepelného výkonu - například v temelínském reaktoru, který má elektrický výkon 1000 MWe a odpovídající tepelný výkon asi 3200 MWt, se tak i po pádu regulačních tyčí nadále uvolňuje 200 MW tepla, které je potřeba odvádět, aby se reaktor nepřehřál a následně nezačal tavit. Vývin zbytkového tepla sice zprvu rychle klesá, na konci prvního dne se sníží k 0,5 % plného výkonu, ale ještě několik následujících týdnů vyvíjí tolik tepla, že by stačilo vyvařit několik kubíků vody denně.)

Dosavadní rekonstrukce průběhu fukušimské havárie ukázala, že palivo se úplně roztavilo už po sedmnácti hodinách od úderu zemětřesení, takže destrukce reaktorů měla velmi rychlý průběh.

Protože fyzikální zákony platí ve Fukušimě stejně jako v Temelíně a v Dukovanech, také zdejší reaktory mají identickou slabinu – i když v případě nečekané události perfektně zafungují havarijní tyče a reaktor se zastaví, je v následujících hodinách a dnech zranitelný v případě, že jeho chladící zařízení nedokáže odvádět zbytkové teplo.

Ve Fukušimě selhalo chlazení reaktorů proto, že přírodní pohroma přerušila přívod elektřiny z vnější elektrické sítě a záložní generátory vypadly krátce poté, co je i nádrže s naftou vyplavilo moře. Čerpadla, která musejí prohánět kubíky chladící vody reaktorem, aby zabránila jeho přehřátí, se zastavila – a zbytek už známe. Jinde, jako třeba u nás, může podobná situace nastat z mnoha jiných příčin: k tomu nepotřebujeme nezbytně ani zemětřesení, ani tsunami. Iniciační událostí může být bouřka, požár, nebo záplava, stejně jako porucha nebo omyl obsluhy.

Že se nejedná o hypotetické úvahy dokládá i příklad švédské jaderné elektrárny Forsmark, která se v roce 2006 na několik dlouhých desítek minut ocitla na nejlepší cestě k dovršení fukušimského scénáře, než se obsluze podařilo ručně nahodit několik ze záložních generátorů. Ty selhaly ve chvíli, kdy zkrat transformátoru odpojil elektrárnu od sítě a reaktory se automaticky odstavily, načež v místnosti operátorů potemněly obrazovky monitorů a přístroje přestaly ukazovat informace o stavu reaktorů. Experti tehdy usoudili, že od začátku tavení paliva nás dělila možná i necelá hodina.

A pak je třeba si ještě uvědomit, že dukovanské reaktory, stejně jako reaktory ve Fukušima, nemají sekundární plnoplášťový kontejnment – tedy betonovou obálku, která chrání zařízení před vlivy zvenčí a zároveň brání přímému úniku radioaktivity do životního prostředí. Sovětský projekt reaktorů VVER 440/213 sází na tzv. barbotrážní věže, v nichž se uniklá kontaminovaná pára ochladí a zkondenzuje. Je to v principu podobný přes čtyřicet roků starý systém, jaký v podobě torusu zpola naplněného vodou požívaly reaktory ve Fukušimě.

Toto je technická část odpovědi na otázku, zda může k těžké nehodě typu Fukušimy dojít i u nás. Jednoznačně ano.

Druhá, institucionální stránka problému je neméně důležitá. Tou je, proč nedokázala společnost TEPCO ani japonské státní orgány riziko včas odhalit a přijmout opatření, které by je alespoň snížilo. Jak je možné, že daly dobrozdání k prodloužení provozu prvního fukušimského reaktoru, který už vloni na podzim deset roků přesluhoval třicetiletou životnost?

Japonsko je země, která vysoce vyniká nad Českou republiku jak po stránce techologické, tak po stránce všeobecné disciplíny. Samozřejmě může někdo tvrdit, že my Češi máme oproti Japoncům lepší technologie, že jsme méně zkorumpovaní a že lépe dodržujeme předpisy – a že díky tomu u nás nemůže dojít k nadřazení zištných zájmů nad zájmy ochrany veřejnosti, k zanedbání bezpečnosti ani k selhání jaderného dozoru. Takovým snílkům ovšem držím palce!

dokončení příště



Psáno pro Ekolist a Deník Referendum.

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.