aneb

Svoboda jako poznaná nutnost

„Musím se vám omluvit,“ pravil moderátor jednoho soukromého rádia, kam mě pozvali na rozhovor. „Budeme se sice bavit o vaší nové desce, ale nemůžeme z ní pustit ani jednu písničku. To víte, tady to jede podle playlistu...“
Z toho si nic nedělejte,“ řekl jsem zdvořile.

Přijal jsem pozvání hlavně kvůli svému vydavateli, investoval do alba dost peněz a tohle rádio poslouchá spousta lidí. Byl jsem na něco podobného zkrátka připraven, a tak mě nezdeptalo, ani když pustili skupinu ABBA. V přestávkách mezi hudbou a reklamami jsme si o té mé desce povídali a vydavatel mohl být spokojen.

„Je mi to trapný,“ začal se znovu omlouvat, když spustila Helenka Vondráčková. Jinak působil razantně a suverénně, takže mě to už vážně udivilo. „Mám vaše písničky rád,“ ujišťoval mě. „Opravdu! Tady jenom pracuju.“

Musel jsem se zasmát. Než jsem k tomu stačil něco poznamenat, začal mi do Helenky z hlavy recitovat text mé písně Hodina duchů. Na rozdíl ode mě ho uměl dokonale, já si ho totiž nejsem schopen léta zapamatovat. To mě dorazilo. Byl to rozhodně jeden z mých nejdivnějších fanoušků...

Jindy, a to bylo možná ještě zvláštnější, mě pozvali do veřejnoprávního Radiožurnálu, kde se popsaná situace vlastně opakovala. Až na to, že moderátorka nic nerecitovala a naše povídání prokládala jakási mašina odrhovačkami Olympiku a Michala Davida. Opět ovšem padlo ono mocné slovo „playlist“, mezi redaktory zřejmě nejméně tak důležité jako slovo Boží...

Takový strach, jaký je možné spatřit v očích některých zaměstnanců v médiích, nadhodíte-li otázku možnosti výběru hudby bez ohledu na playlist, jsem zaregistroval naposledy někdy za socialismu. Inu, zdá se, že svoboda je stále „poznaná nutnost“.
Ale nejde jen o playlisty či o svobodný výběr hudby.

Svým způsobem je ohromující celá ta absurdní rozhlasová atmosféra peněz, myšlenka, že informace je především zboží, a touha vydělat za každou cenu. U soukromých stanic to člověk očekává, ale když zjistíte, že někdo patrně předělal nejvýznamnější veřejnoprávní stanici na výdělečný podnik, říkáte si, že je něco shnilého ve státě dánském.

Na začátku toho řetězce je pokleslá hudba „vybíraná“ selektory a končí to nesmyslným, až mysticky atakujícím „sponzorováním časomíry“ a vlezlou sebechválou. Ano, jako posluchači máme sice nejvíc informací, ale bohužel zejména o tom, že jich máme nejvíc...

V upoutávkách se každou chvíli motají slova, která nic neznamenají, jen jaksi masírují mozek, pročež poslech té stanice opravdu vyžaduje notnou dávku otupělosti. Nejposlouchanější veřejnoprávní rozhlasová stanice Radiožurnál neustále opakuje heslo VĚDĚT VÍC, ale ve skutečnosti vám při pravidelném poslechu leda zkazí hudební vkus. Ještě že tu je alespoň Vltava a někam daleko „na okraj“ odstrčené BBC - Česko či Rádio Wave.

Paradoxní je, že nejlidštějšími stanicemi jsou dvě soukromá rádia – Proglas (zaměřené z velké části nábožensky) a první pražské soukromé Radio 1, které právě teď slaví dvacet let – a bez playlistů!

Představte si to: redaktor přijde do práce a přinese si s sebou hudbu, kterou si sám vybral, nebo prostě za sebe sáhne do poličky a pustí cédéčko podle nálady a svého vkusu. Občas je také nutné přetrpět blok reklam – ani tam nežijí ze vzduchu –, ale žádní „sponzoři časomíry“ vás neotravují. Nějakým zázrakem tam totiž už dvacet let vědí, že vydělávat za každou cenu se nevyplatí a časomíra se prostě sponzorovat nedá...