aneb

Jak lépe trestat

Potká Brňák Pražáka a povídá mu: „Víš, co se říká u nás v Brně o Pražácích?“
„Ne.“
„Že jste namyšlení pitomci.“
„A víš, co se říká u nás v Praze o Brňácích?“ zeptá se Pražák.
„Co?“
„Nic...“

Vzpomněl jsem si na tenhle vtip, když se teď sparťanští fandové rozhodli, že už nikdy nevypustí z úst jméno trenéra, který prohlašoval, že má „sparťanské srdíčko“, a pak šel klidně trénovat Slavii s odůvodněním, že je to přece jeho „džob“.

Co mohou ti obelhaní a zrazení lidé jiného dělat, pokud se nechtějí uchýlit k nedůstojnému násilí, než vyřknout odpovídající ortel: „Už nikdy nevyslovím tvé jméno!“

Víme přece, jak mnoha lidem nesmírně záleží na tom, aby jejich jméno kolovalo od úst k ústům, aby se o nich psalo a aby byli všude vidět. Často je jim dokonce jedno, jakým způsobem toho zviditelnění docílí a co si o nich jejich okolí skutečně myslí; jen když jsou středem pozornosti...

Poprvé jsem se s tímto fenoménem setkal, když jistý František Janeček, symbol socialistické pop-music a král hudebního braku, prohlásil bohorovně v jakémsi rozhovoru, že mu negativní kritiky nevadí, neboť každá publicita je dobrá.

Chvilku mi trvalo, než jsem si na tento způsob myšlení zvykl, jsem přece jen odchován starými Vikingy, kterým na dobrém jménu naopak velmi záleželo. V jejich Eddě se dokonce píše, že dobré jméno je to jediné, co po člověku nakonec zůstane...

Dneska je, jak se zdá, úplně normální, že někteří lidé chtějí dosáhnout proslulosti jakýmkoli způsobem. Děsivým vrcholem touhy po zviditelnění bylo letošní letní hromadné vraždění v Norsku, jehož pachatel hned po zatčení prohlásil, že už je mu všechno jedno, neboť zvítězil, vstoupil do dějin a všichni si budou pamatovat jeho jméno. Ač Nor, vikinského zřejmě nic nepobral.

Moje malá osobní pomsta tomuto člověku je, že si jeho jméno zapamatovat odmítám, ale toto donkichotské usilí mě nakonec přivedlo až k úvaze, jaký trest by vlastně pro něho mohl být opravdu smysluplný. V našich evropských končinách se už naštěstí neordinují popravy, ale možná bychom mohli zavést nový trest, který by běžné odsouzení do vězení dobře doplňoval – ztrátu identity neboli vymazání jména darebáka z paměti lidstva. Dotyčný by nebyl popraven, ale nikdo by mu už nikdy neřekl jeho jménem, které by bylo zkrátka povinně zapomenuto.

Samozřejmě teď přesně nevím, jak by se to všechno prakticky provádělo, ale diskuse o tomto způsobu potrestání by možná byla užitečnější než se pořád vracet k debatám o trestu smrti, ne? Chceme přece být civilizovanější...

Jednotlivé tresty ztráty identity by mohly být dále odstupňovány podle závažnosti provinění – u všech těch „běžných“ podvodníků, lhářů a neplničů volebních slibů bychom mohli zavést embargo na jejich jména jen dočasně. Za lež či krádež v přímém přenosu by se dotyčný, kdyby se omluvil, nesměl objevit nějakou dobu v médiích. V případě, že by lhal i nadále anebo omluvu odmítl, by ovšem jeho potrestání bylo mnohem důslednější.

Kdybychom chtěli o činech a zločinech potrestaných osob hovořit veřejně, byli bychom nuceni užívat různé opisy nebo přirovnání, což by navíc vedlo k vylepšení našich výrazových schopností. Dotyčnému Norovi bychom mohli přímočaře říkat Úchylný vrah z ostrova, podobně jako sparťanští fandové ve svém manifestu vymysleli výstižnou náhražku jména, které už nehodlají vyslovit: Člověk, jehož srdce je na prodej...


/PSÁNO PRO TÝDENÍK ROZHLAS/