aneb

Příspěvek k osobní kulturní historii

Lenka mě pozvala na PJ Harvey do pražské Lucerny. Na koncerty, na kterých nehraju, skoro nemám čas chodit, a tak jsem se opravdu těšil, zvlášť když tahle britská nezávislá hvězda patří k tomu nejzajímavějšímu, co se dnes v tomto žánru ve světě děje. Jen ten velký sál Lucerny se snadno vydýchatelným vzduchem a tradičně mizernou akustikou nesliboval velké zázraky.

Je to divné, že Praha vlastně nemá sál, v němž by mohl podobný koncert proběhnout: Divadlo Archa je – při vší úctě – přece jen malé a zimní stadiony zase naopak... Máme sice husákovský „Pakul“, ale ten by se hodil snad ještě méně.

Palác Lucerna prý měl původně sloužit lednímu hokeji, ale ukázalo se, že tam tolik prostoru zase není, a všechno se pak narychlo udělalo jinak.
Dovedete si to vůbec představit? Hokej v Lucerně? Vždyť ten velký sál do jisté míry představuje kus osobní kulturní historie každého z nás...

Ta moje začíná v šedesátých letech. Prvními zahraničními popovými hvězdami, na jejichž koncerty jsem vyrazil do Lucerny, byla italská diblice Rita Pavone a rakouský seladon Udo Jürgens.

Dojmy z těchto vystoupení vzápětí vymazaly partičky domácích bigbíťáků – George & Beatovens, The Matadors a hlavně The Primitives Group, první česká psychedelická kapela pracující na scéně s ohněm a nafouknutými prezervativy. Zanedlouho po jejich vystoupení jsme ve stejném sále měli maturitní ples. Bez ohňů a dokonce i tak trochu bez naděje – psal se rok 1970...

Sedm let po maturitě jsem v Lucerně poprvé vystoupil jako písničkář: zahajoval jsem jako neznámý zpěvák koncert k poctě Jaroslava Ježka (v podtextu samozřejmě i Voskovce a Wericha, o nichž se ovšem mluvit nesmělo) nazvaný Tak ti ď. Čtvrt hodiny před začátkem jsem byl úplně ochromený trémou, procházel jsem se zákulisím a donekonečna si opakoval svou úvodní větu: „Dobrý večer, jsem rád, že si konečně i já mohu zahrát ve slavné Jiráskově Lucerně.“

Byl to sice přiblblý žert, ale když jsem ho třem tisícovkám diváků naservíroval, zasmáli se a já mohl svých dvacet minut jakž takž se ctí přežít. Od té doby jsem už nikdy takovou trému neměl.

Z Lucerny v době normalizace se mi vybavuje zejména monstrózní úvod předávání cen časopisu Melodie: zhaslo se a pak v kuželu světla předvedl gymnasta Netušil svou olympijskou sestavu na koni našíř...

Když jsem olympionika po třiceti letech náhodou potkal a ostýchavě mu tu velkou akci v Lucerně připomněl, rozzářil se. Řekl, že také pro něj to byl neobyčejný životní zážitek, ale že netušil, že si to ještě někdo jiný pamatuje...

Po změně režimu se začaly ve velkém sále Lucerny objevovat hvězdy mých snů – první a největší z nich byl John Cale. Martin Skřivan, který mu v Praze tlumočil a doprovázel ho, vyprávěl o tomto plachém géniovi, že se tu zpočátku necítil moc dobře, v hotelu ho někdo z personálu urazil, což se mu normálně nestává...

„Tak uvidíme, jestli bude přidávat,“ řekl Martin. „Podle toho snad poznáme, jestli se mu tady dobře hrálo.“ A John Cale večer odehrál v Lucerně jeden z nejkrásnějších koncertů, jaké jsem kdy viděl, a přidával jako zběsilý...

A teď jsme se tedy s Lenkou vydali na PJ Harvey. V Lucerně bylo všechno jako obyčejně – vedro, přeplněno, špatný vzduch a mizerná akustika. Leč koncert byl krásný.

Musel jsem odejít pár písní před koncem, a tak jsem spatřil, jak v pasáži u světlíku postává několik lidí, na které nezbyly lístky, a soustředěně poslouchají zpěvaččin hlas linoucí se odkudsi z útrob budovy. Měli rozhodně kvalitnější poslech než my dole v sále a možná se právě začala odvíjet jejich osobní kulturní historie.

Ale taková je prostě Lucerna. Už to jiné nebude...